Svatební psaní

Svatební psaní

(popravdě, jak se stalo, ze života:-)

Karolína otevřela poštovní schránku a v ní našla červenomodrou stužkou ovázanou obálku. 

„Ta je od Áji,“ zasnila se.

 Kamarádka Ája ze základní školy, z brigád, ze střední, z diskoték a výletů se bude vdávat. Držela tu obálku, jako by se jí nalepila na prsty. Tak už budeme obě vdané, pomyslela si a nepřestala pomýšlet na překvapení, které pro Áju k svatbě připraví.

„Kde to budou mít?“ Optal se doma Luděk, Karolíny manžel, když ji spatřil ve dveřích s nákupní taškou v druhé ruce.

„Už jsme spolu mluvili,  Ája si vezme Radka v Krkonoších, pod Růžovou horou. To bude hezký výlet, viď?“ Rozbalila Karolína dopis a celý jej od shora až po paty nahlas přečetla.

„Ájá má ráda lezení po horách, nekoupíme jí něco na horolezčení? A pak má ráda hezké oblečení, co třeba šaty? A Ája má ráda kytky, co třeba palmu?“ Držela Karolína oči směrem ke stropu a vymýšlela nejrůznější varianty radostí, které by kamarádce a jejímu manželovi Radkovi společně koupili.

Hory navoněl květen směsí vůní medovice a horských trav, jak tomu pod Růžovou horou tradičně bývá. Na svatbu se Karolína s Luďkem odebrali už poránu, aby cestou mohli navštívit ještě Prachovské skály a udělat si z celého dne celodenní výlet. Jak však doprava v Praze vázla, byli rádi, že v jedenáct dopoledne dorazili do Krkonoš včas. Škodovka funěla do místa k jakémusi hotelu, odkud už bylo slyšel halas svatebčanů a jejich dětí. 

Pozdravili a objali všechny, jak to na svatbách bývá a Luděk, který měl hory od malička rád, se před obřadem na chvilku vzdálil, aby se prošel po místních lukách. Cestou natrhal do svatební kytice několik červených kohoutků, modrých chrp a pevných kopretin. Když se skláněl pro další květ, odkudsi zamečela koza. Ohlédl se a skutečně, u jakéhosi domu za hotelem, ve kterém měla být za chvíli svatba, byla na provaze uvázána za svod od hromosvodu hnědá bachratá koza. Koulela očima a mlsně se dívala na Luďkovu kytici. Luděk nelenil a ihned doběhl pro Karolínu. 

„Karlo, pojď sem, tu Kozu přidáme oběma jako další svatební doplněk k těm šatům!“ Začal se smát a Karolíně se ten vtip  prostě líbil. Dát Áje  jako svatební dar do pražského bytu kozu, na takový žert do smrti nezapomene. Až se všichni zasmějí, kozu vrátí a svatba může pokračovat.

Kozu tedy odvázali a už si ji vedli. Čtyřnohý přežvýkavec poskakoval, jako by byl jejich, Luděk se opatrně díval kolem, zda je nikdo nevidí. Najednou se však koza zastavila a dál nechtěla jít.

„Pojď, pojď, za chvíli Tě vrátíme!“ Pobídl zvíře Luděk a podal koze do huby několik květů. Dala si říci, popošla a čekala na další. Tak se postupně výměnou za prakticky celou luční kytici dostali až mezi svatební hosty. Děti, vida rohaté zvíře, se kolem kozy ihned nakupily a koza se od té chvíle měla dobře.

Svatební obřad netrval dlouho. Oba novomanželé zavaleni starostmi nově příchozí čtyřnohou svatebčanku moc nevnímali. Během předávání darů se oba novomanželé soustředili na kozu a co čert nechtěl, Radek za zvíře děkoval, jako by dostal mercedesa. Během svatební hostiny nemluvil o ničem jiném, nežli o tom, jak se u nich bude mít koza dobře. 

„No vy jste mu udělali radost, objala Karolínu  šťastně provdaná Ája. Víš ty co, on si přikoupil zahrádku a bude ji tam mít. Chtěla jsem si tam dát králíka, ale ta koza…chápeš, ta bude daleko lepší!“ 

„Karolína takovou radost nečekala, pak se jen usmála, aby řeč nestála a omluvila se, že si odskočí.“

„Musíme jim to nějak vysvětlit, „ naléhala za rohem na svého Luďka. „Ty jsi si to celé vymyslel, tak to nějak vyřeš,“ předala odpovědnost na mužskou část rodiny. 

„Zajdu za Radkem,“ pravil rozhodně Luděk a vydal se směrem k ženichovi.

„Počkej, to je fór, ne? Vy jste nám dali ke svatbě dárek jen tak jako, že nám ho zase vezmete?“ Zamračil se Radek. 

„No chápej to, ta koza se tu vedle pásla, nevěděl jsem, že ji budeš chtít. Není ani naše, to měl být jen takový žert, rozumíš?“  Udělal krok vzad Luděk.

„Podívej se kamaráde,“ vzal Radek Luďka kolem ramen, „já jsem nic neslyšel. Ta koza je naše a už jsem si i zajistil mezi tím auto, které ji k nám odveze. Prostě zařiď si to a moc děkujeme!“ A roztáhl ruce a odešel v ovíněné náladě obejmout dalšího svatebčana.

„Dobrý den, nezlobte se, že rušíme,“ zazvonil Luděk s Ájou na neznámého majitele kozy. V brance stál chlap, dobrý metr devadesát vysoký, teplý jarní vítr si pohrával s jeho nic netuše kučeravými havraními vlasy.

„Dobrý den, co potřebujete, jdu k vám,“ bouchl dveřmi od svého domku a odebral se k brance.

„Pane, vy máte kozu, že ano?“ Otázal se Luděk.

„Mám.“ Zněla krátká odpověď.

„Měli bychom na vás takou prosbu. Neprodal byste nám ji?“ Pokračoval Luděk opatrně.

„Ne. Pokud tedy myslíte tu hnědou kozu pod domem, jinou nemám.“ Přimračil se ten obrovský člověk.

„No, pane, to je právě to, proč za vámi jdeme.“ Měla se k řeči Ája. „Ta Vaše koza se tam totiž už nepase.“

Muž zpozorněl, obešel dům a po chvíli se již bez úsměvu vrátil na své místo.

„Kde je?“

„Máme takový problém,“ snažil se Luděk zachránit situaci. „My jsme si s prominutím tu Vaši kozu na chvilku půjčili a dali ji tady kamarádům ke svatbě. Říkali jsme si, že Vám ji zase odvedeme zpět, jenomže…“

„Jenomže co?“ Otevřel branku z prudka majitel kozy.

„Jenomže oni nám ji odmítají vrátit, že prý si ji nechají.“

„Aha. Mojí kozu nechtějí vrátit kvůli nějakým vašim klukovinám. Jenomže oni ji budou muset vrátit, klidně vám ukážu lednici. Mám ji plnou slaniny a všeho na klobásy, na neděli mám sezvané lidi, ta koza přijde pozítří do klobás. Když Vám ji prodám, povíte zase vy mne, co s těmi věcmi a lidmi budu dělat?“ 

„Co kdybychom vám sehnali jinou? Musel byste počkat,“ Žadonila Ája.

„A kdo vám teď, v květnu, prosím vás prodá starou kozu?“ Odvětil z praktického hlediska majitel zvířete.

Luděk s Ájou tedy pokývali hlavou a společně s majitelem kozy se odebrali na svatbu. „Kdo to jé?“ Bylo hned zdáli slyšet upřímný dětský dotaz a majitel kozy se zastavil. No, to vás vážení přijde draho. 

„To my víme,“ sklopil oči jako ve školní lavici Luděk a čekal společně s Ájou na cenovou nabídku. 

„Dáte mi za ni tři tisíce?“ Vyhrkl znechuceně majitel kozy a z jeho výrazu bylo zřejmé, že o žádné jiné ceně jednat nebude. 

„Samozřejmě,“ usmála se Ája, za hodinu Vám je přineseme. A děkujeme. Rozloučili se tedy, zajeli do bankomatu a k večeru skutečně koza nastoupila do pickapu. Naposledy si prohlédla rozkvetlé hory a poté několik let spásala Radkovu a Áji zahrádku.

 

---