Ta zezdola 2

Tátu jí umučili v Terezíně. Pracoval ve Waltrovce dlouhá léta jako montér. Politicky se nijak mimořádně neangažoval, byl jen členem odborové organizace. V září 1941 se zúčastnil stávky dvou tisíců dělníků továrny za zvýšení přídělu potravin. Akce na tu dobu velmi odvážná. Tehdejší nacistický ředitel Klestil dal zatknout členy výboru a přivolal gestapáky, kteří po krutých výsleších odvezli šedesát devět dělníků do koncentračního tábora v Terezíně jako rukojmí. Otec Květy byl mezi nimi. Z koncentráku se již nevrátil.

Maminka po válce zůstala jen s Květou a znovu se nevdala. V roce 1963 po dlouhé nemoci umřela a Květa, která se o ní starala až do konce0, zůstala sama. Najednou pocítila kolem sebe prázdnotu. Bezradnou, bludnou pustinu. Bojovala s tím pocitem, toužila po uznání, že není na světě zbytečně. Volila cestu, která se jí zdála být nejpřijatelnější.

Odlišovala se zejména tím, že zásadně a vyzývavě zdravila zkráceným soudružským pozdravem čest, jak byla zvyklá od roku 1950, kdy byla ve škole přijata do oddílu jisker Pionýrské organizace ČSM. Začalo to úplně nenápadně. Květa byla živé, všímavé dítě. Velmi rychle se naučila opakovat veškeré podněty z okolí, zejména slovní, které ještě zesilovala překotnou řečí.

Mezi školním kolektivem a často mezi kamarádkami při hrách touto aktivitou vzbuzovala pozornost a získávala přirozenou pozici vedoucí. Její rozhodnost byla již od dětství posilována starostí o domácnost a nemocnou maminku. Postupně na ni připadaly téměř všechny povinnosti a starosti o domácnost. Dětské hry a zábavy jí nahrazovaly cesty do prádelny a čistírny, na poštu, nákupy potravin a potřebné pochůzky. Na zábavu s ostatními dětmi ji čas ani nezbýval. Dost času jí zabíral úklid v domě. Podlahy v chodbách a na schodech byly ve špatném stavu. Dlaždice uvolněné, dřevěné schody prošlapané, zábradlí rozbité, rámy oken oprýskané, prostě starý dům. Také s ní nebylo počítáno s účastí na společných akcích. Tím se velmi odlišovala od spolužaček a jejich pubertálních projevů. Byla zkrátka jiná, ta zezdola.

Ona se vlastně chtěla lišit, vědomě. Posílení svých představ o novém člověku, které na ni shlížely i na školních chodbách v obrazech a heslech, v rozhlase po drátě, v tisku, dotvrzovala i četbou knih. Robinsonka, členové Mladé gardy, Timur, Anna proletářka a další, byly postavy, které do jejího myšlení vstupovaly s přesvědčením o hrdinství a obětech jejích vzorů. Žádný Verne, May, ale Majerová, Fadějev, Šolochov, Gorkij Nezval, Václav Řezáč, Jilemnický.

Byla ateistkou, aniž by se potřebovala konfrontovat s jakoukoliv vírou. Její vztah k věřícím byl prázdný, zcela volný, bez nutnosti se s problematikou nějak vypořádávat. Nikdy se nemodlila a nikdo jí to ani nenaučil. Se svým morálním postojem byla spokojená, splňovala si svoji představu o spravedlivém vztahu k lidem a okolí, nikomu neubližovat a pomáhat potřebným. Jen její prostředky a činy byly výhradně podřízeny morálce a chování v souladu se stanovami organizace, kde působila a chtěla být užitečná.

Její vážnosti a přesvědčení přidala fotografie v časopise Květy, kde byla na titulní barevné stránce uvedena, jak podává v pionýrském kroji kytici při nějaké příležitosti prezidentu Novotnému. Výstřižek z časopisu byl přišpendlen na domovní vývěsce u vchodu dlouho. Ona to chápala jako výjimečnou pozornost, zatímco na ostatní to působilo spíše úsměvně až ironicky. Vůbec její pozornost domovní vývěsce, nebo nástěnce, jak tomu říkala, byla velmi obětavá. Nevynechala žádnou událost, výročí nebo oslavy nových svátků, aby nevyzdobila vývěsku obrázky, symboly a hesly propagující život v socialistické společnosti a táboře míru.

Byla často viděna ve společnosti instalatéra Cimburka z OPBH, který byl místním členem Pomocné stráže Veřejné Bezpečnosti. Zdobila ho žlutá páska s písmeny PS-VB. Se značným rizikem postihu ho lidé nazývali „Pitomec stojící vedle blbce“. Nebyla s ním žádná legrace, mohl dokonce legitimovat občany, kontrolovat řidiče. Chodil vždycky s nějakým uniformovaným příslušníkem. Možná proto se jí také lidé trochu báli. Časem se jí dostalo pověsti udavačky. Nedůvěra rostla, ale na ní to nijak nepůsobilo. Možná jí ten nezájem a odtažité chování lidí v jejím okolí, hlavně v domě, ani nevadilo. Přestože ona sama pozorně sledovala, co se v domě děje, jak se lidé chovají, jak mezi sebou mluví, o čem si vypráví, jestli chodí na veřejné schůze, účastní se volebních akcí, o sobě v těchto souvislostech vůbec nepřemýšlela. 

Cimburk se dokonce u piva mezi svými věrnými svěřoval: 

"Souzi, já vám řeknu, že z tý Karáskový mám docela lufta. To byste nevěřili, co všechno dokáže na lidi nakydat. Už si s ní nevím rady. Vona začíná bejt nebezpečná."