Karmín

V esenci temnoty

máčím kapky strachu,

ze rtů zlíbal jsem ti je

pokoutně a potají

dříve, než mihotavě,

zvonivým cinknutím

na podlahu stačily dopadnout

a ve snové obláčky

za šepotu starých ran

v jizvy proměnit se,

ty spíš, či mrtvá jsi,

šílenství nedovolí mi

život od smrti rozeznat,

padáš a já stoupám s tebou,

v náruči mě něžně chováš,

lůno tvé tetelí se steskem,

ve jménu staletých stigmat,

polibky čerstvě zkrvavené

prýští z jeho bolavého ústí,

s nářky smířit nelze se,

nutno je podstoupit muka,

jež obklopují a pohltí

nakonec úplně vše,

co darováno bylo nám,

oči ženy v naději přesto,

pro radost zrozeného nebe

vášnivě a rozechvěle září.