Slzy

27. 9.  2021

Slůvka a zrada  II

Svět kořeněný zradou žen

je zábavnější, plný výzev.

Kdo zdánlivě byl přemožen,

zas vstane z lože plný jizev

a svoje strasti veršům v plen

dá bez meškání.  I své krize

smí přece změnit v krásu scén

jak z argentinské televize.

Být bůžkem lásky zasažen

a s šípem v ráně někam zmizet?

Svět kořeněný zradou žen

je zábavnější, plný výzev.

27. 9.  2021

Slůvka a zrada  I

Chceš utápět se v planém nářku?

Sen skončil.   Bdělé vědomí

už dá si pozor na přetvářku

a slůvka jako atomy

se poskládají v jiné básně...

Kumšt "fňukání" přec nehyzdí!

Sen skončil.   Vidíš všechno jasně:

ty příkopy, ty ploty, zdi,

co zmizely ti na čas v mlze,

když drze ve všem lhala ti...

Sen skončil.   Klidně rozvaž uzel.

Důvěra se už nevrátí.

27. 9.  21

Podzimní liják -

Slunečnice dál stáčí

květy k východu

27. 9.  21

Dvojí vizita -

Spolu s houfem doktorů

sem vlétl sršeň

12. 9.  2021

Nebe nad vinicí

Třpyt první hvězdy nad vinicí,

již očesali dnes

a které se zdá o vinících...

Noc, úplněk a pes,

ves dole v kouři - pod komíny

zář v oknech - souhvězdí,

"zpěv" téměř vlčí, křížů stíny

na osvětlené zdi

a špačci snad už poblíž Říma.

Spáč vinař ve sklípku

na tvrdé židli vsedě dřímá...

Dnes dřeva otýpku

má asi každý u svých kamen.

Vždyť révu stříbří mráz.

Jak často nebe lidi zklame!

Když verš, tak bez příkras.

- Již obloha jest nad vinicí

poseta hvězdami...

Třpyt horkých slz na bledých lících...

Nic už se nezdá mi!   

Čudlo,

líbí se mi Ozzyho klipy z doby, kdy byl ještě mladý a nebyl natolik zruinovaný drogami a alkoholem. Nejenže se mi líbí, jak zpíval, ale byl to i docela hezký člověk.

6. 9. 2021

Skica

Nad křížem v poli obloha se klene.

Kraj pod oblaky - rovina...

A kdosi vkleče mluví do kamene.

Snad pláče...  Vina?  Nevina?

Pár tahů perem namočeným v tuši:

kříž, hloží, šípky, bodláčí

a zoufalství, co mučí něčí duši...

Přemýšlej o pláči

bez zpovědí a svědků, bez kadidla

umučenému tváří v tvář.

Jest skica hodna štětce nebo rydla?

Jen náčrt stačí - kalamář...

Ozzy je můj guru co se muziky týče. 45 let mám přezdívku  Ozzy. Mám ho i vytetovaneho na rameni. 

Čudlo,

Ozzy Osbourne je jením z mála rockerů, kteří mě oslovují. Na rockový televizní kanál přepínám sice jen při reklamách, ale když je tam Ozzy, vždycky mě to potěší.

2. 9. 2021

Ikonostas

Vybledlé tváře, barvy mdlé,

ikony z dřeva posvátného...

Po zdech se tiše sype z něho

zlatý prach, pod nímž rozpadlé

podoby světců, Jiří slavný,

jsou už jen mrtvým divadlem.

Zapomenutý přelud dávný.

Vyhaslé tváře, barvy mdlé...

Z děr červotočů padá prach,

ze svatozáří se loupe zlato.

Pavoučí dílna v ikonách:

ať už svatého nebo svatou

převléknou v skromnou soví šeď,

v žíněné roucho kajícníků,

každého s každým vláken spleť

propojí stejnou sudbou vmžiku:

prach, červotoči, povlak plísní...

Marně o dávných barvách sní

pamětník malíř... Co si vysnil?

Matku boží a syna s ní?

Bezkrevné tváře, barvy mdlé...

Vyhaslé tváře, barvy mdlé,

zapadlé oči v temných důlcích,

zorničky - v blátě mrtví pulci.

Vyschlá tůň není zrcadlem

praskliny v bahně nejsou vrásky.

V  pustině studna s vahadlem?

Čas odpovědí na otázky?

Vybledlé tváře, barvy mdlé...

Do prázdnoty se vzpíná kůň

a marně Jiří svírá kopí,

vyschla i studna, nejen tůň,

můžeme se jen žízní opít

a sucho v krku má i drak,

hrot kopí v chřtánu nesežehne.

Křič na poušti a nic se nehne.

Lán voskovic a kouře mrak?

- Z chraptivých ruských hrdel píseň

uctivě stoupá k oltáři...

Postili se a pustili se

restaurátoři do tváří?

Vybledlé tváře, barvy mdlé... 

Já brečel na koncertě Rolling Stones, na koncertě Paula Simona a na koncertě Ozzy Osbourne. A vždy jsem dojmutý v kostele. A to jsem ateista. Ale ta síla toho místa  mě dostává. 

29. 8. 2021

Když houstne déšť

Déšť za oknem a mé chatrné spaní...

Když kapky zhoustnou, hned se probudím

a s propocenou dekou na hrudi

do šera zírám... Kalné světlo ranní

mdle ohmatává zaprášenou vázu

a strká prsty mezi květiny

a na stěnách si hraje se stíny

a zvolna vrací barvy do obrazů,

co rýsují se přízračných zdech

jak další temná okna do svítání.

Šum deště...  Haluz nepohne se ani,

pak náhlý poryv - jabloňový vzdech - -

a zas už jenom dlouze mrholí

do usínání...  Nic mě nebolí.

Bačkovský,

před časem jsme se tady bavili o Hraběti, o tom, zda se dá označit jako český beatnik.  Včera jsem dočetl souborné vydání jeho básní( Je jich jen něco přes osmdesát, ale některé jsou dost dlouhé, skoro jako u Ginsberga.)

Osobně si myslím, že má Hrabě s beatniky pramálo společného. Byl to jazzman, inklinoval k blues(i když žádné pravé skutečné bluesové texty nikdy nepsal) a jako textař se blížil buď šansonu nebo folku. Velmi podrobně jsem se snažil analyzovat jeho texty, co se týče přímého vlivu Ginsberga, se kterým se setkal v roce 1965osobně. Jediné, co jsem objevil je 6. část jeho Vojenské suity, ale světe div se - ginsbergovská forma popisuje anabázi legionářů na Sibiři.  Šokovalo mě to tak, že jsem o tom napsal sonet Legionářské blues.   Ten je v kritikách pod mým "Edgarovským železničním blues".

Dokud mám četbu básní Václava Hraběte v živé paměti, ptej se, na co chceš. Vím, že tě zajímal.    

21.  8.  21

Škarohlídovo babí léto

Už tuším podzim za mdlým babím létem,

v němž kapky sráží nitky pavučin...

Leč můžem slíbit smích a draky dětem?

Kdo nekonečným dešťům poručí?

Na lukách leží ztěžklá mokrá tráva

a na strništích klíčí osení.

Pluh, který vždycky pole rozorával,

jen rezaví dnes...  Kde jsi jeseni

se svými hejny ukřičených špačků,

co houfují se v kouři nad mou psí?

Bez dlouhých nití, třepotavých dráčků

a bez ocúnů - přeludem jen jsi.

- A stále prší, mrholí, či padá

jen třpytivý prach z mračen do zahrad

a přesto mám hned mokrý krk i záda.

Už nebudou si draci s dětmi hrát?

21. 8. 21

Vyhnálovská bukolika  II

Déšť nekonečný, zadumaný, snivý

se opatrně vpíjí do polí

a něžně padá na údolní nivy.

Dnes ani Krista rány nebolí

na umytém a lesklém černém kříži,

nad poutníkem a jeho mokrou holí.

Muž kráčí blátem, cíl se přesto blíží...

Kéž dojde tam, ať jde už odkudkoli.

Hanko,

Sněhová královna je moje oblíbené téma a zdá se, že tohle téma stále tak nějak rezonuje i mezi čtenáři tady na Písmáku. Musel jsem smazat skoro celou sbírku anglických sonetů Znělky pro nikoho, protože mé až příliš knižní sonety nedostávaly žádné tipy, ale několik básní zůstalo a mezi nimi jsou právě básničky o Sněhové královně jako třeba Gerdě, Sněhová královna nebo Queen o Swords.

paráda...

i ja s vekom stále viac slzím, dojíma ma toho viac, no je viac aj sĺz z iných dôvodov...

"kdo neodklízí, toho pomlouvají,

že Tajemsví chce poznat z nočních stop.

Prý: přeludy smeť do dětinských bájí,"

11.8. 2021

Vyhnálovská zimní pohádka  II

I spravedlivým přetrhne nit spaní,

tvář za oknem když znenadání zří.

Vše nejasné se zvolna vystříbří,

než kuropění utne rozjímání

a bledá kráska z paměti jim zmizí?

Sníh!   Bílé jitro - zvápenatělo...

Všem vítr lepí vločky na tělo,

na cesty sněží i na štíhlé břízy,

kdo neodklízí, toho pomlouvají,

že Tajemsví chce poznat z nočních stop.

Prý: přeludy smeť do dětinských bájí,

hleď vybrat popel, nanos dříví, top,

už nevzpomeň si na krásnou tvář, ani

na žádnou šlépěj na okolních pláních. 

Phil,

a zaujal tě něčím Ginsberg?   Jsi totiž teprve druhý člověk, který tady od něj něco četl tak nějak sám od sebe.  Dospěl jsem k názoru, že je to básník dnes už totálně zapomenutý. Ani mnou zveřejněné ukázky jeho básní nikoho nezaujaly.

Já se se s ním kdysi seznámila prostřednictvím knihy o Čerepkové. Pak začala načítat...

Lami,

nevím, proč si tady někteří lidé, včetně tebe, myslí, že na Ginsberga útočím, nebo ho kritizuji. Tahle jeho básnička Slzy se mi naopak líbí a připomíná mi mladého Jiřího Wolkera.  Ironicky se stavím k dnešním prožitkářům - sdílečům, kteří tak rádi píšou sami o sobě pro své kamarády, tak rádi se svěřují literárnímu světu se svými intimními pocity. Ginsberg byl ale člověk kontroverzní. On sice byl progresivista, buřič a bořitel, ale ve skrytu duše věděl, že klasikové jako Shakespeare stojí velmi vysoko nad celou slavnou modernou. Svědčí o tom jeho báseň Objektivní subjekt.

Objektivní subjekt

Je pravda že píšu o sobě

Ale koho jiného znám tak dobře?

Kde jinde najdu krvavé růže a kuchyňské smetí

Kdo jiný má moje zbytnělé srdce, mou hepatitidu

moje hemoroidy-

Kdo jiný si odžil mých sedmdesát let, má stará Naomi?

a jestli náhodou napíšu něco o politice, Moudrosti,

meditaci, kunsthistorii

tak pouze proto, že čtu noviny miloval jsem

své učitele listoval v knihách nebo tu a tam navštívil muzeum

...To je velmi ironická báseň od vysokoškolského učitele angličtiny, který překládal Máchův Máj.

Tvůj sonet G. kritizuje.Líbí se mi.G. se mnou nedělá nic.

Moc by mě zajímalo, které nezapomenutelné básně Bukowského tě ovlivnily.

Ještě k tvému pojmu "zdemokratizování" psaní poezie. - Už velmi dávno jsem dospěl k podobnému závěru, a sice, že Ginsberg má na svědomí plebeizaci poezie. Démos je lid řecky, plebs znamená lid latinsky, ale v tom druhém případě to zní velmi pejorativně. Samozřejmě, že davy v hledišti, které poslouchaly veše beatniků z pódia, nebyly davy akademiků. Nejspíše tito mladí lidé měli představu o tom, co je poezie, pouze ze základky. V padesátých a šedesátých letech se ale naučili, že skutečná poezie není to, o čem slýchali ve škole, nýbrž to, co do mikrofonu recituje Ginsberg. Myslím, že to na jistou generaci mělo podstatný vliv a to až takový, že si kupovala básnické sbírky vydávané v tisícových nákladech.  Ten obrovský zájem o poezii byl ale jen dočasný, byl spojený s revoltou, s moderní hudbou a se skandalistou Ginsbergem.  ...Jenže už v roce 1969 Jan Zábrana píše tuto větu: (volně parafrázuji) zatímco na konci padesátých let ještě básníci - skandalisté(hlavně Ginsberg) přitahovali veřejnost k poezii, dnes(to jest na konci šedesátých let) je veřejnost na západě už obscénostmi unavená natolik, že je přijímá s dokonalou lhostejností.

Nevím do jaké míry beatnici ovlivnili americkou poezii konce dvacátého století, ale myslím si, že takové popularity jako oni už žádní další básníci nedosáhli.  Nabízí se srovnání situace v Americe se situací v Rusku. Zatímco v americe "zdemokratizovali" poezii modernisté, ruští modernisté měli sice také značný úspěch, ale davy, opravdu davy, uchvátila teprve zpívaná poezie v šedesátých až osmdesátých letech: Vladimír Vysockij, Bulat Okudžava a další. To ale byli "zpívající klasikové". Jistěže se dají označit jako "folkaři", vědomě však navazovali na ruskou archaicku klasiku, nikoli na Majakovského nebo Velemíra Chlebnikova.

Ginsberg není první stárnoucí básník, kterým se tady zabývám. Už dříve jsem se tu zamýšlel nad pozdním dílem Charlese Bukowského na nicku Umbratica. Nyní mohu porovnávat, jak oba tito velmi populární autoři stárnutí pojímali, jak se vyrovnávali se stářím. Nalézám jisté podobnosti, ale myslím, že Bukowski se přecejen měnil méně než Ginsberg. Zásadní rozdíl mezi nimi je ovšem asi v tom, že Bukowski byl solitér, dobrodruh od rány, Mačo s velkým M, který se kasá a kasá, dokud to jenom jde, kdežto Ginsberg byl kolektivista, který se neustále vztahuje ke svým dávným přátelům, jako byl Kerouac a další beatnici.

Píšeš, že beatnici poezii "zdemokratizovali". Jistě - to je velmi podstatné. Já bych spíše napsal, že vytvořili poezii pro davy, na čemž se vedle Ginsberga podílel i Corso. Tihle dva byli svými básněmi schopni ovládat z pódia tisícové davy, což je opravdu velký kontrast k současným veřejným čtením, kde je často víc přednášejících básníků než posluchačů v publiku. Ginsberg, který sám jako velmi mladý psal téměř klasicky, neboť byl přecejen tak trochu ovlivněn dílem svého otce Louise, byl ovšem taky programovým bojovníkem proti klasice i jakožto teoretik.  Právě těmito jeho aktivitami bych se v budoucnu též zabýval. 

Pozdější texty nejen Kerouaca jsou vyzrálé (jestli jsem schopný to posoudit), ne tak bouřlivé a provokativní. Veřejnost byla svého času možná zvědavá právě na kontraverze a provokace, sprostárny. Také to sedělo do té problematické doby. Ale i timto způsobem  začali někteří číst poezii a už u ní zůstali. Také si myslím,že psaní poezie "zdemokratizovali", najednou se zdálo psaní básní snadnější.  Myslím - většina beatniků byli stejně dobří básníci jako veršotepci starého střihu. 

Tak to si opravdu nemyslím. Ginsberg sám se považoval výhradně za autora, který píše pro dobu, ve které žije. Do svých básní zahrnoval právě probíhající politické a kulturní události a třeba válku ve Vitnamu dokázal zamontovat i do své Eklogy( což by měla být a částečně taky je idylická báseň s venkovskou tématikou psaná dle Vergiliových vzorů).

Jiná věc jsou ale třeba jeho básně ze závěru života, básně o stáří. S těmi by ses možná i mohl v budoucnu ztotožnit. To už je ale jiný Ginsberg, literární veřejnosti málo známý.

Kdysi jsem v rádiu poslouchal asi hodinový pořad o politických názorech a postojích Johna Lennona. I v době, kdy už se Beatles dávno rozpadli a on byl multimilionář, který si mohl prakticky dělat, co chtěl, zastával pořád své levičácké názory z mládí, což už často působilo značně tragikomicky( viz heslo Beatles: nevěř nikomu, komu je přes třicet...)  Myslím, že podobné to bylo i s Ginsbergem a budu o tom psát v dalších básničkách své rozrůstající se ginsbergovské sbírky pro nikoho. Snažím se ale vidět věci objektivně a  musím zdůraznit, že se A.G. na rozdíl od J.N. věnoval charitě, například zřídil útulek pro neúspěšné "prokleté básníky" své doby a četl jsem taky, že finančně pomohl mnoha konkrétním lidem. Jestli při tomto bohulibém konání byl nějak ovlivněn buddhismem nebo hinduismem, to vůbec nedokážu posoudit. Myslím si spíše, že mu bylo v dětství vštípeno sociální cítění, původně se chtěl stát advokátem chudých, studoval práva a jistě by je i dostudoval, protože měl velmi vysoké IQ, ale nakonec ho pohltila literatura a poezie zvlášť.

Velmi se zamýšlím nad tím, jak mohl mít Ginsberg v mládí tak oslňující úspěch a jak se mohl tak dlouho udržet na literárním výsluní. Nevím, jestli jsou mé dedukce správné, proto by mě zajímal tvůj názor.

Doba, kdy Ginsberg svým Kvílením vstoupil na scénu(1955) byla obdobím vrcholícího mccarthismu, honů na komunisty i domělé komunisty, které hraničily s davovou psychózou a připomínaly čarodějnické procesy v Salemu v sedmnáctém století. Sdělovací prostředky denně zdůrazňovaly možnost atomové války se Sovětským svazem, došlo k justiční vraždě manželů Rosenbergových, byly pořádány hony na narkomany, kuřáky konopí počínaje a uživateli halucinogenů, jako byl Ginsberg, konče. Zároveň se rozdílnost mentality rodičů a dětí projevila v počínající sexuální revoluci.  Do této situace tedy Ginsberg přišel jako na zavolanou, jako by si ho Osud objednal. Pojem "beat" prý původně znamená "zbití" a ginsbergova generace se zjevně cítila "zbitá".  Jenže nešlo jen o politiku a morálku. Obsah se v Kvílení asi tak nějak kongeniálně spojil s formou, se zvukem, s razancí a podmanivostí ginbergova přednesu. Když někdo začínající dokáže přednesem svých básní z pódia uchvátit hned napoprvé stopadesátihlavý dav, je v tom až cosi magického, neskutečného.  A.G. byl schopen vytvořit jakousi syntézu Blakea, Whitmana, Williamse a Poea a svých přesto novátorských veršů. ....Nedávno jsem se tady pohádal s nickem Cadmium o překladu básní. Soudím, že Ginsberg je naprosto nepřeložitelný, jako všichni významní básníci geniálně propojující obsah a magickou formu. Obsah bez oné magické formy se v překladu stane plytkým a bezvýznamným a čtenáře neuchvátí.

To, že tě překlad Kvílení nezaujal  se dá jistě vysvětlit tím, že šlo o překlad. ...Ale i kdyby dnes Kvílení četli špičkoví recitátoři v originále studentům na nějaké americké universitě, jistě by to žádný efekt nevyvolalo, prostě proto, že je jiná doba.

Nechci toho napříště psát mnoho o sobě, ale k Hraběti mám osobní vztah. Za mlada jsem byl členem amatérského divadla, které inscenovalo pásmo z jeho poezie. V době normalizace to byl počin sice odvážný, ale vzbudil jen pramalý zájem.   

Beatniků- otců zakladatelů bylo pouze pět: Ginsberg, Kerouac, Ferlinghetti, Corso a Burrougs. Myslím, že v našich končinách se uplanil hlavně vliv Ginsberga a Corsa, což mi potvrdily i ohlasy těch několika málo čtenářů, kteří se o beatniky zajímají tady na Písmáku. Kerouac je obecně znám jen jako autor jediné knihy- On the Road. Že byl taky básník, to už ví málokdo. Ve své asi nejznámější sbírce Rozprášené básně se hodně věnuje "haiku", tedy útvaru, který si beatnici tímto japonským slovem pojmenovali a který má s japonským haiku velmi málo společného.   A stejně tak málo společného má jejich o zájem o buddhismus se skutečným buddhismem. Sám Ginsberg se dokonce zajímal o zen, což se v praxi ovšem projevilo jen jeho chabými pokusy o kaligrafii(mistrem kaligrafie byl např. historický Mijamoto Musaši a když srovnám jeho kaligrafie s těmi ginsbergovými je to jako srovnávat písmo nadčlověka a tříletého dítěte).  Netvrdím, že jsem nějaký kovaný buddhista, ale když si čtu G.básně, marně v nich hledám nějaké buddhistické vlivy a když uvažuji nad jeho životem, je mi jasné, že nebyl zasažen buddhistickou morálkou ani omylem. Vždyť člověk, který se prakticky věnuje medditaci, nesmí v žádném případě požívat drogy. To je dokonce předpoklad, aby se buddhistická meditace vůbec dala praktikovat.    Daleko víc než buddhismus se v A.G. básních objevuje hinduismus( viz např Sútra wichitského víru). Je to ale vesměs pouze pro efekt: exotika, která imituje duchovní hloubku. A.G. básně jsou vypočítané hlavně na efekt. Jsou to často vlastně jen hysterické pózy.  Ale hyperpatetický pozér měl se svými pózami ohromující úspěch.

Nemohu trvrdit, že Ginsberg byl ze všech beatniků nejlepší autor. Rozhodně ale byl nejvlivnější a nejúspěšnější a mě velice zajímá proč. 

S rostoucícm věkem to částečně odešlo pouze u těch, kteří se vyššího věku dožili. Že to úplně odešlo u Ginsberga si ale nemyslím. I v jeho pozdějším velmi objemných básních jako Sútra wichitského víru nebo Ekloga nadále zaujímá svůj mučednicko-spasitelský postoj, jako by chtěl "zachránit" Ameriku a k tomu celý svět. Nejvíc nenávisti je asi v jeho básni Slepičí mozek.

I když Ginsberga nesnáším, oceňuji, že byl alespoň bojovný. U současných mainstreamových básníků v Česku a na Slovensku nalézám, pokud se tedy vůbec věnují tak nějak věcem veřejným, jen jakousi kafkovskou ustrašenost ze Systému. Ale to by bylo na úplně jinou diskusi.

Bačkovský,

ano, bude to tak nějak, jak píšeš. 

Mně se tahle básnička A.G. líbí už proto, že v ní pouze pláče a nedští na nikoho oheň a síru.   ...Všiml sis, že často právě básníci opěvující a vzývající lásku, jako třeba Ginsberg, zároveň svými básněmi vyjadřují(a někdy se to týká i dvou třetin textu) nenávist k někomu? Nadávají politickým odpůrcům, politikům, generálů,imperialistům, ale i komunistům a "socialistickým inženýrům" na druhé straně. Nejčastější emocí u G. je často hněv, nenávist, pocit rozhořčení, pocit ublíženosti atp.

Už v Kvílení mě zarazilo, že G. sebe a Solomona bere jako nějaké "mučedníky" přinášející oběť pro lidstvo. (Čím tuhle oběť přinášeli? Tím, že se občas chtěli ufetovat k smrti?)  Zvláštní je, že G. čtenářům ta póza konvenovala. 

cassy,

myslím to ironicky. Jistěže u vázaných veršů zůstanu, neboť jsem vysoce konzervativní básník, ale, jak řekl soudruh Lenin: je třeba znát řeč svého nepřítele - a proto se věnuji i volnému verši.  Volný verš jistě ale nebyl Ginsbergovým vynálezem a, ještě než se Ginsberg narodil, k němu plynule přešel třeba i Otokar Březina.   Některé myšlenky a existenciální postoje vyjadřuje volný verš lépe.  Můj volný verš má ovšem s Ginsbergem pramálo společného, je krátký, zatímco jeho verš je dlouhý programově a často balancuje na hraně prózy. Některé dílčí postupy bych se od něj ale rád naučil už proto, že on byl komerčně tak úspěšný, zatímco já jsem totální outseider. 

Abakusko,

jsem paleokonzervativní a tak se kloním k tradičnímu přesvědčení, že muži by plakat neměli. Jenže lidé jsou různí. Vedle nás konzervativců jsou tu i avantgardisté, které zajímá, co je právě v módě. A když bude v módě pláč, budou brečet od rána do večera. Ginsberg ovšem patřil k těm, kteří staré normy boří a nové tvoří. Musím ale říct, že, co se poezie týče ovlivnil lidi spíš v tom smyslu, aby verši vyjadřovali svůj vztek a svou nenánist. 

Když jsem psal v básničce Guillaumův hrob, že A.G. byl otcem rapu, myslel jsem to jako vtipnou nadsázku. Pak jsem ale prožíval velké zadostiučinění, když jsem dodatečně zjistil, že A.G. přijal černý rap s velkým nadšením a vyjadřoval se v tom smyslu, že - To je supr, to je ono! 

Diano,

můj sonetek vyjadřuje tak trochu ironický vztah ke Ginsbergovi, ale mně se některé básně tohoto extrémně kontroverzního básníka i líbí. Třeba zrovna tahle. ...Kdo chce plakat, ať pláče - krásně a vkusně.

Diano,

můj sonetek vyjadřuje tak trochu ironický vztah ke Ginsbergovi, ale mně se některé básně tohoto extrémně kontroverzního básníka i líbí. Třeba zrovna tahle. ...Kdo chce plakat, ať pláče - krásně a vkusně.

Radovane,

V bitvě u Thermopyl(480 př. n. l.) umíral král Leonidás s pohrdavým úsměvem na rtech, jak se na spartského válečníka sluší. Ještě před tím, než kvůli zradě hrdinové od Thermopyl podlehli mnohonásobné přesile, dal ale vytesat nápis do skály:

Jdi, poutníče a zvěstuj Lakedaimonským,

že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.

Nenapadá mě větší kontrast než mezi beatnickými pacifisty a Sparťany.

Velmi zvláštní ale je, že básníci z padesátých a šedesátých let plakali, ba kvíleli a u davů to mělo obrovský úspěch, davy šly za nimi a z beatniků se vyvinuli hippies, které třeba Ginsberg oceňoval a a podporoval, ba možná byl dokonce jejich součástí(viz například báseň Ekloga), ale dnešní amatérští básníci jsou sice velmi emocionální, ale buď se jen všemu řechtají a vším pohrdají nebo se topí v kýčovitém sentimentu.

Taktedy,

jako samuraj ti mohu sdělit jednu možná dost zvláštní informaci o pláči.

Když probíhala ve starém Japonsku bitva a boj dospíval do závěrečné fáze, vájemně se utkávali samurajové z lepších rodin. Vzájemně se vyzývali na souboj předepsanou formulí: (např.) "Jsem Mijamoto Musaši z rodu Fudžiwara a přišel jsem si pro tvou hlavu. Řekni mi své jméno."  ...Když byl boj u konce a jedna strana jednoznačně vyhrála, byly uťaté hlavy významných nepřátel narovnány na hromadu a vítězní samurajové nad nimi dlouho plakali. ...Pro Evropana asi překvapivý závěr bitvy!

Abakusko,

mně se ale ta Ginsbergova básnička moc líbí. Připadá mi jako dílko mladého Jiřího Wolkera. Je chlapecky čistá a ještě tak nějak nevinná. Pokud člověk dobře zná Kvílení a Kadiš, je příjemně překvapen, že psal i takovéto básně jako ze dvacátých let dvacátého století.

S tím "fňukáním" je to velmi zajímavé.  Když jsem se tu objevil(teď mluvím o jiném nicku než Musaši) a napsal jsem něco melancholického, hned na mě zaútočili slovenští manželé Aššurbalit a dark matters, posmívali se mi, že jsem ufňukaný, patetický a že jsou moje básně dlouhé.  Co by proboha potom řekli tihle "odborníci" na Ginsbergovo Kvílení?  Je to jedna z nejúspěšnějších básní dvacátého století a při tom zcela popírá všechny ta současné módní doktríny tzv. "odborníků".  Vlastně je to celé absurdní až k smíchu, když si každý úzkoprsý intelektuál, který se veze na módní vlně, o sobě myslí, že rozumí poezii až tak, že může druhé blahoskonně poučovat.  

trochu zvláštní...trochu donkichotské...chtít rozbít sonet sonetem...anebo naopak...

hyperboly, paraboly a kdo ví co ještě...každý básník má nervovou soustavu z vláken pavučin...

Myslím, že neprichádzame s plačom na svet, ale dosť často nám hneď na úvod niekto plesne po zadku, aby sme si uvedomili, kam sme prišli a  čo nás  najbližších xx rokov čaká. 

zvláštní, pěkné...

Básník díky moci.., líbí, japonská superlodi

co by na to řekl ten král nevím a o pláči toho beetníka taky nic moc nevím, i když, jestli plakával, tak jestli to nebyla alergie na ty kytičky

Pláče třeba nám, vždyť to první, s čím na svět přicházíme .)

asi by mi nevadilo byť prepustený z armády, ale fňukať nad  všetkým, by ma asi celkom vážne rozplakalo. Viac  sa mi páčia slzy z Vyhnálova. 

"Odvaha plakat nad sebou"... Koouzelné!  A co by na to řekl třeba spartský král Lonidás?

Já jakožto samuraj mám na pláč opravdu jiný názor, než Ginsberg, kterého propustili z armády.

pláč nad květinou zvadlou ve váze

pláč nad sebou je i o odvaze

přiznat si