Písmák Lež
víc nelži, stejnou mincí
oplácej dobré za dobré,
tvář líčidel zbav jak herci
modravé bude zas modré
Dar
My našli, aniž hledali,
však byl nad naše síly
ten dar, co jsme si nechali,
co darem byl jen chvíli.
Lhal jsi mi
Lhal jsi mi tenkrát, já že byla,
mírou všech věcí, všehomíra,
snad krátce jen, než v objetí
já podlehla ti, vzápětí
Serenáda
ON:
Povede se mi serenáda
zahraná na tvá holá záda
bříšky mých prstů všetečných,
Zůstala jen představa
a zůstala jen představa,
do plátna emblém vyšitý,
paprsek, jenž hřát přestává,
klíč k zámku dobře ukrytý
Tápající
nikdy mi nešly slepé mapy,
cit orientační postrádám,
učím se těžce, na etapy,
neznalost dat mě věčně trápí,
Voňavá vzpomínka na setkání
špetku smutku, drobek prázdna,
pousmání lžičky dvě
nasypat do vzduchoprázdna,
vše uvážit pečlivě
Karetní
hrát sodkrytými kartami
se nejen ve hře nevyplácí,
navzdory výhře, zdá se mi,
soupeř svůj zájem ztrácí
Jsou věci
jsou věci, které nezměníme,
tak proč se tolik pokoušíme
rozesmát smutek vsalvu smíchu,
ohlušit výkřik kmorku tichu,
Máš taky
Máš taky verše rozepsané,
obrazy spící všuplíku,
pár slov, dva řádky zrýmované,
jež procitnou vokamžiku,
Šeherezáda
Co říci na tvá krásná slova.
Ten cit, který jsi do nich schoval,
je zpohádek, jež tisíc dní
Šeherezáda vypráví,
Na lásku vsaď
na lásku vsaď, má tisíc tváří,
o lásce zpívej, lásku žij,
a ač ne vždy se láska zdaří,
o kousek každičký se bij
Podzim
vkradl se tiše, bez klepání,
nezván, ač jsme ho čekali,
zas barví stromy, keře vstráni,
skotačí s větrem u skály
Čas
na čas se mnohé snadno svede,
je běžec, jenž vmaratonu vede
i stařec, jehož slabé kroky
namísto minut vlekou se roky
Objímám
Jen písmenky objímám tebe,
namísto dlaní šifry, znaky,
vmezerách prostor pro rozpaky,
v závorkách spolu či bez sebe.
Kam ztrácí se?
Zda bych tě potkat dneska chtěla.
Čas dává na vše odpověď.
Tenkrát se moje ruka chvěla –
blázínku, pospěš, přijeď hned.
Paměť prstů
vkonečcích prstů skrývá se
nejedna stopa po kráse -
vášnivá píseň pro housle,
pouťové srdce nakouslé,
Vše se mění
přijímám tedy, vše se mění,
nač prosit čas, ať postojí,
minulost patří zapomnění,
zítřky jistotu nemají
Vše rodí se zas a znova
vše vymezený má svůj čas,
byla jsem plamen, co náhle zhas,
pramínek mizící vdáli,
smích, kterým jsme se smáli,
Dík, že
dík, že mi říkáš princezno,
ač pouhá jsem holka ze vsi,
už nevzdychám „princi, kde jsi“,
vtom konečně jsme zajedno
Pravdivá
a tak je žijem
životy jiných
těm svým navzdory
prastará pravda
Nebývá přáno
rozumným nebývá přáno,
smodrými putuj, já zas v své
nad hlavou mraky bělavé
pohlédnu,nám zakázáno
Když se peče nálada
špetku smutku, drobek prázdna,
pousmání lžičky dvě
nasypat do vzduchoprázdna,
vše navážit pečlivě
Smířlivá
jsi, jaký jsi a já jsem svoje,
na dálku tišit nepokoje,
to jak v protržené hrázi
zábranu stavět z mlází
Jsi silou
jsou věci marné našich sil,
to bychom jiné dokázali,
osudu nespílej, že zbyl
nejmenší štěstí tobě díl
Pošlu ti jaro
pošlu ti jaro, dost už bylo
rozverné paní zimy,
přivolám slunce, aby smylo
blátivé vody šprýmy
Otevři oči
Vím, co jsou smutky, znám je dobře,
nejednou změnily můj směr,
já na jih chtěla, ony bodře
poslaly loď mou na sever.
Něžná
Teskně mi, krásně mi
sříkankou tobě psanou,
nahá když před dveřmi
zvědavost tiším stálou,
Tóny lásky
V partiturách v značení dávném -
prstoklad, klíče, tónů změť,
v pianu, lehce, v tempu vláčném
poslepu hraji, nazpaměť.
Milostná
básníku, pojď si hrát,
korálky slov
na nitky veršů
do slok navlékat
Úlomek tebe
V rozkvetlé stráni za lesem
skládanky dílek našla jsem,
nevšedních barev koloryt,
motiv, jenž nelze odhalit.
Procitnutí
Mozaika lásky křehká je,
nespojíš, kde drhnou okraje,
kde příliš dílků našich schází.
Jsme domeček zkaret, hnízdo vmlází,
Dlaně
nech brýle na stole a kávu
anebo čaj měj mátový,
ne, neotáčej hlavu,
mne nehledej vdavu,
To věčné jsme rozsvítili
Chceš-li, uzavřeme sázku
vodpovědi na otázku,
zda-li vzplanem, když už planem,
překročíme bludný kámen.
Přiznání
jsi blízký mi i vzdálen,
vydat se ještě na cestu příští.
obeznámena stvým jízdním řádem,
světlo se ve tmu tříští
Vánoční naděje
Vmrazivé noci plné hvězd
ta nejmenší sešla ze svých cest,
v jesličky chudé ulehla si,
tak začal příběh lidské spásy.
Stopy
Pošli mi vánici sněhovou,
tuhý mráz hluboko pod nulou,
místo, kde jeho, její stopy
protnou se, vsobě utopí.
Svítání
Rozednívá se.
Ztrácí na kráse
noc tajemná, tichá.
Kam pospíchá.
Na rozcestí
nejtěžší hádanku nechám sobě -
tajemství dávné skryté vtobě,
princeznu vrátím do pohádky,
hloupého Honzu na pec zpátky,
Je málo mi
Je málo mi, co tobě stačí,
s večerem každým čas mi značí,
člověk že sprvním dětským křikem
vloďku byl vložen spřevozníkem.
Na křídlech
Ikare, tvá křídla neshořela
a odvážným všem každé jedno zper
vítr zanesl na jih, na sever,
ač ke slunci je touha opustila.
Nejsou zítřky
chtít vidět za roh.
ach touho odvěká
zkoule křišťálu osud
zítřek zhvězd dosud
Čí jsme
tříštím se o tvá slova
živlům podléhajíc všem
hladina stejná, nová
neklidné vody já jsem
Píseň lesu
když schází pohlazení,
pěšinou lesní toulám se,
doteky větví, listů chvění
na pažích cítím, na rameni,
Zloděj doteků
a všeho málo bylo -
pohledů, dlaní, vlahých rtů,
na věži kvapem bilo
a čas, ten zloděj doteků
Co prozradilo moře
kdalšímu spánku den se sklání,
topím se v moři přemítání -
byl zmnoha, či málo je jich
pro všechna „měla jsem, mohla, kéž bych“.
Oblázky
pět oblázků mi přivez zcest,
nezapomeň a nic nepopleť,
vyber je správně a každý znich
je třeba řádně uhladit
Počítání
Nemůžu dávat,
kde není zčeho vracet,
počty lásky snadné jsou:
mých deset prstů
Doteky
Vrukou zas šaty pro princeznu,
delší či kratší mám je šít.
Náprstek hledám, nit a jehlu
a opravdu si je vezmu
Dětem i dospělým proti smutnění
Co správné je, já vím,
jen zkrátka neumím
pracovat stou teorií
Změna smutku venergii.
Kříž
Pokory, víry víc mi třeba,
že správně vedou kroky mé,
na horizontu zprava zleva,
když vertikálou doplněna,
Herbář
Nechceš mé fotky, do herbáře
kytku si skládáš za kytkou,
zatímco já si do polštáře
představy pláču o nás dvou.
Obraz
já nechci zůstat bez úžasu,
tvá gesta, vůni, barvu hlasu
znát toužím, v obraz celistvý
poskládat, vsadit vrámoví
Bludička mámivá
Mateš mne touhou ve verších,
líbezné tóny znějí z nich,
okouzlí, rozplynou se hned,
žízeň ulpívá na mých rtech.
Nadčasová
Tolik už toho mám, co dáváš mi,
potají množíš mé poklady,
obrázek, verše rukou psané,
snad jiným neschází nehledané.
Tobě (s díky za inspiraci )
My dva se nikdy nesetkáme
ve vlnách touhy, v závrati,
jen s pískem v ústech, ten kdo klame,
v přístav se zpátky navrátí.
Dialog I., II., III. , IV., V., VI.
I.
Právě jsi prošla kolem mě,
když ustal ptáků zpěv,
když den už potemněl
Čas
Uniká skrz prsty čas spravedlivý nám,
prost hříchu, prost viny, verdikt – ke vzpomínkám,
vteřinou každou, vníž souzeni jsme,
k otázce věčné: co zůstane ze mne.
Poznání
jsou chvíle
kdy zapomínáme svých jmen
na spáleništi iluzí
vprázdnu trýznivém
Radkovi
čím více nemohl
tím více chtěl jsi žít
předběhnout čas
vítr dohonit
Mým básním
utkány ze tvých slovsvlečeny do naharozeny v úsvituza tmy i za šeras jemností polibkudrásajípravdou svoujak pramen nezkrotnývytryskly ze zeměmávám jim
navždyckybyly to slzy mébloudily souzněnímod tebe
ode měz melodií ohranýchzůstalynámjen dvěžádná však
není z nichlíbezná jako tytitulní
Tanín modrého portugalu
nalévám tanín modrého portugalumoře slzdo moře žalua náklonnost k proudům řek se bouříhlubiny duše však voda nepokoříobdařen výsadami králůty umíš pít slunce z vinic portugalůpro plátno rdíš se v obnaženípaletou soumraku, třpytem kuropění veršem zníš v torzu básněpravdou žalostné i krásnédolévám tanín modrých portugalůať vzplane vpokání rudý kohout galůdo světel ztichlých dnů už nedívám se zpětjen s tebou umírám, jen teďna plátně tvého tělabolestí, jež jsem chtělapro útěchu, pro zapomněnívoda ve víno se měníodlévej radši vícčlověk má na tisícbezedných číší žalůpro taníny modrých portugalů.
Třinácté tajemství
poprvé my
a v ústech slova
kdo zabrání, kdo neodolá
v blízkosti být si blíž
Našim touhám
spravidlem
vrytým do paměti
ty mne, já tebe
zamlčeti
Námořnický svetr
Někdyk večeru a jindy časně k ránu,
když zachvěju se touhou po moři,
obejme mě jak teplá lidská náruč
a skufrem plným obav náhle nalodí.
Všechno jsme někam dali
Všechno jsme někam daliZnamínka do albaa vlasy do záclonyramena do skříněkolena na ošatce voníChloupky do smetáčku a jazyk do botyobratle ke klubíčkůmna košík s pletenímNěco spí pod polštářemněco je pod klikoukůži jsme dali na zemžebra na chodbičce jsouČelo jsi schoval do futrálua tváře do knihylokty jsem dala k vázepánev k nádobíNěco je na schodechněco je v kuchynikotníky, uši, nos a stehnataké jsme někam ukryliNěkde se krčí prstypaty jsou v sloupovípod prádlem schován v skříninahý klín něžně spíVšechno jsme někam dalirty na rty, dlaně do dlaníjen slzy, co utřeli jsmezpátky se derou do očí
V propasti slov
Budeš to ty
anebo já
kdo uzamkne slov vmlčení
ty s klíčem
Vzdálenost
Čím blížtím dálaž oněmítouhatouhouaž přehlušípřánípřáníaž vyprahnežízeňžízníČím dáltím blíž
k pravděty víš.
Matení
To nejspíš vítr protiva
fouknul mi zlehka do vlasů
doufaje marně
že i já
Všehomíra
Říkal jsi stále, já že bylamírou všech věcí, všehomíra. A bráníce se slovům těmživot jsme vdechli něžnostem. Růst dali tomu vzplanutía na prstech ruky sčetlých dnív doteku dlaní, nazí celí,v polibcích měr jsme zapomněli. A náhle někde mimo nás neslyšně stéká na ten časvosk svíce sotva planoucí.
Beze slov
Najdu je
vyhaslá bez dechu
ztracená bůhví kde
vpopelu nocí bezesných