O lesní víle Terezce

 

V jednom hlubokém lese žila krásná mladá víla jménem Terezka spolu s otcem, který byl lesním strážcem.  Chaloupku měli ze staré houby Růžovky, jejíž dlouhá noha s okolkem byla dutá a prázdná. Proto velmi ráda poskytla klobouk nad hlavou dvěma hodným duším. Terezka jí slíbila, že se o ni s tatínkem dobře postarají. Ten ze všeho nejdříve vyspravil klobouk, aby jim hned při prvním deštíku nenapršelo do nového obydlí. Poté ošetřil nohu, nasadil dveře z bukové kůry a do prázdných otvorů zasadil kulatá okénka. Terezka zase pracovala vevnitř. Vymetla všechno jehličí, které bylo všude, kam jen pohlédla. Ometla staré pavučiny a prach usazený v každé sebemenší škvírce.

 

Zanedlouho se ze staré smutné Růžovky stala krásná chaloupka. Každý, kdo kolem ní prošel, nemohl z ní spustit oči. Už zbývalo jen chaloupku pouze zařídit. Ve světničce stála jako první modrá pec, kterou Terezka dostala od své babičky. Ostatní nábytek si tatínek vyrobil sám. Stačilo pár na zem spadlých klacíků a větviček, provázek a kousky uschlé kůry ze stromu. Uprostřed světničky stál stoleček se čtyřmi židlemi a pod okénkem měla Terezka postýlku. Byla vyřezaná z měkkého dřeva, aby se jí dobře spalo. Tatínek byl zimomřivý, a proto každý večer ulehal na vyhřátou pec. Terezka ušila polštářky a peřinky z lipového listí. Celá chaloupka byla povoněná dřevem a bylinkami, které víla sušila v plátěných pytlíkách nad pecí. Ona totiž znala léčivou sílu každé bylinky v lese. Všechno učení jí předala její nejmilejší babička, která byla vyhlášena léčením všech neduhů široko daleko. Všechny víly, skřítkové i lesní zvířátka si chodili pro radu, když je něco pobolívalo nebo měli trápení na duši. Babička měla vždy připravenou velkou zásobu bylinek, takže nikdo neodešel s prázdnou.

 

Když Terezka se dospěla, rozhodla se, že bude pokračovat v jejich šlépějích.

 

Tatínek byl na svou dceru patřičně hrdý, protože už od malička kolem sebe rozdávala lásku, radost a útěchu.

 

Nyní, když byla chaloupka dokončena, zbývalo kolem ní postavit plot. Každý večer připravila bylinkový čaj, usedli s tatínkem pohodlně ke stolu a vyprávěli si, co dělali po celý den.

 

Jednoho večera, když takhle popíjeli čaj z borůvčí, ozvaly se znenadání tři velké rány, až se chaloupka otřásla. Tatínek hned vyběhl ven, aby se podíval, co se děje. A tu vidí starého hejkala, jak stojí přede dveřmi.

 

„Dobrý večer, pane strážce“ slušně pozdravil hejkal.

 

 

 

 

 

„Dobrý večer“ odpověděl strážce.

 

„Doslechl jsem se, že vaše dcera Terezka umí léčit veškeré neduhy. Jdu ji poprosit, jestli by mi dala bylinky pro mého stonajícího synka. Smrká, kašle a kýchá. Chudák, už má červený a opuchlý nos, jako bačkoru.“

 

Víla vše z okénka zaslechla a hnedle nasypala do pytlíčku špetku podbělu, lípy, heřmánku a jitrocele. Zvlášť přidala babské ucho, které se používalo jako kloktadlo při bolení v krku.

 

S úsměvem přivítala pana hejkala, dala mu bylinky a popřála synkovi brzké uzdravení. Starý hejkal poděkoval a pospíchal domů, co mu jen nohy stačily.

 

A protože už sluníčko zapadlo a na oblohu se vyhoupl měsíček, bylo na čase připravit se ke spánku.

 

Každé ráno se tatínek s Terezkou probouzeli s prvním ranním paprskem, který jim vklouzl do světničky a za ním další a další. Tatínek se posilnil jahodovými koláčky a čajem. Po snídani se vydával na cestu, aby prošel a zkontroloval celý les. Terezka zase sbírala bylinky, které doma třídila a sušila je nad pecí. Jaktak chodila po lesíku, vždy někoho na cestičce potkala. Zanedlouho znal Terezku celý les!

 

Jednoho odpoledne, když se vracela domů s plným košíkem nasbíraných malin, uviděla, jak kolem chaloupky chodí sem a tam nějaký strašák.

 

„Kdo to jen může být?“ přemýšlela a krčila se pod smrkovou větvičkou. Měla strach, a proto se rozhodla počkat na tatínka, až se vrátí z obchůzky. Ale vůně malin přilákala toho podivína, až pod smrk. Terezka sotva dýchala, když se přibližoval a náhle odhrnul větvičku.

 

„Dobrý den krásná vílo! Nejste Vy náhodou Terezka?“ zeptal se překvapeně.

 

„Ano, jsem Terezka. A kdo jste Vy?“ odpověděla ustrašeně.

 

„Mé jméno je Honzík. Nedávno mě přinesl tatínek bylinky na uzdravení, které jste mi poslala. Jsem zdráv jako ryba a přišel jsem Vám poděkovat.“

 

Terezka pomalu vylezla zpod smrkové větvičky a nesměle se pousmála. Nabídla mu maliny. Honzík poděkoval a pár si jich nasypal do hrsti. Jak se blížili k chaloupce, přicházel domů i tatínek. Udiveně koukal, s kým si to Terezka vykračuje. Jakmile ho zahlédla, rozutíkala se k němu a na tvář mu dala malinovou pusu na přivítanou.

 

„Tatínku! Chtěla bych Ti představit mladého hejkala Honzíka. Přišel mi

 

 

 

 

 

poděkovat za bylinky, které jsem mu poslala.“

 

„Dobrý podvečer, pane strážce! Jmenuji se Honzík“ představil se mladý hejkal.

 

„Dobrý podvečer! Jsem rád, že Tě poznávám. Jsem Terezčin tatínek. Společně Tě s radostí přivítáme u našeho stolu. Moje dcera má vždy po ruce něco dobrého k snědku.“

 

A tak všichni vstoupili do světničky. Za chvilku byl na stole připravený heřmánkový čaj, placky z kaštanové mouky a koláčky s borůvkovou náplní. Honzík si takových dobrot nemohl vynachválit. Víla přitom vyprávěla, jak se Honzíka vylekala. Všichni se pobavili, až tatínkovi zaskočilo sousto z koláčku.

 

„Na co máte tolik klacíků před chaloupkou, pane strážce?“ zeptal se zvědavě hejkal.

 

„Potřebujeme postavit plot. Nezbývá mi moc času, abych ho udělal. Vracím se domů v podvečer a vždy jsem hodně unavený. Terezka si kvůli mně nemůže vysadit kytičky, na které se tak moc těšila“ řekl smutně tatínek.

 

„Kdybyste dovolil, pane strážce, rád bych Vám s postavením plotu pomohl. Stejně jsem Terezce dlužen za mé uzdravení!“

 

Tatínek nabídku s velkou radostí přijal a Honzíkovi poděkoval. Dohodli se, že příští sobotu spolu postaví plot kolem Růžovky. Hejkal poděkoval za milé pohoštění a raději se vydal domů, protože v lese se stmívá brzy a za tmy není vidět na krok.

 

Další den se Terezka rozhodla, že tatínkovi připraví překvapení. Uvařila mu víno s lesních jahůdek. Jen taktak práci dokončila, kdosi zaťukal na dveře. Šla otevřít a přivítat návštěvu.

 

Byl to starý pan skřítek. Sotva držel na nohou.

 

„Dobrý den, Terezko. Přišel jsem poprosit o bylinku na ty moje klouby“ postěžoval si.

 

„Jen pojďte dál, pane skřítku! Zrovna slévám jahodové víno do lahviček. Jste tu v pravý čas!“ usmála se a odstrčila židličku zpod stolu.

 

Pan skřítek si s velkou námahou sedl ke stolu a Terezka mu nalila plnou skleničku vína. Mezitím jí skřítek vyprávěl, proč ho tolik bolí nohy. Ona se mu totiž vdávala skřítčí dcerka Jituška. Tančili a pili až do druhého rána. Byla to prostě velká skřítčí oslava. Nevěsta se ženichem dostali svatebním darem kolébku z lipového dřeva a ještě spoustu dárečků k tomu. Náhle si uvědomil, že

 

 

 

 

 

ho vlastně nic nebolí. Terezka při jeho vyprávění snědla plnou misku usušených křížal z jablíček.

 

„Tady máte mazání, pane skřítku. Je to kostivalová mast, která Vám pomůže na ta vaše utancovaná kolena. Poctivě si ji mazejte a zakrátko budete čiperný jako dříve!“

 

„Mockrát děkuji, vílo Terezko!“ poděkoval skřítek a pomalu vstával ze židle, protože cítil, že se mu ještě k tomu trošku zatočila hlava z jahodového vína.

 

Terezka uklidila víno do spíže a šla se podívat ven na čerstvý vzduch. Na stromě pilně pracovala veverka Tonička, která sbírala zásobu oříšků na dlouhou zimu. Byla tak zaneprázdněná, že jen stihla zamávat svým chundelatým ocáskem na pozdrav.

 

Pracovitý byl i pan datel. Ten zase pečlivě prohlížel stromy, jestli jsou zdravé a v pořádku. Když se mu nějaký ten stromeček nezamlouval, léčil ho svým zobáčkem. To se pak po celém lese ozývalo: Ťuk, ťuk, ťuk… “ Byl to takový pan doktor.

 

V korunách stromů bylo spousta hnízd pro malé ptáčky. Ti, jakmile se vyklubali z vajíček, natahovali hladové zobáčky a volali rodiče, aby je přiletěli nakrmit. A jak se tak nakláněli a štěbetali, občas se stalo, že nějaké to upovídané ptáče vypadlo z hnízda na zem. To potom vzal strážce lesa žebřík a vrátil ho zpět k ostatním.

 

Terezka seběhla po uzounké cestičce dolů k rybníčku, kde se rozprostíral malebný palouček. Každý večer se tam seběhly víly a tančily při měsíčku. Přidával se k nim žabí sbor, který jim kvákal pěkně do rytmu. Nechyběl ani pan vodník s doutnající fajfkou, který si užíval pohledu na roztančené víly na stoleté vrbě. Přitom si hezky odpočíval a tu a tam zavzpomínal na své mládí.

 

Nyní zde bylo úplné ticho. Jen motýlí křídla se vznášela nad lučními kvítky.  Terezka hleděla na barevný palouček a po chvilce si uvědomila, že se některé květinky připravovali na spánek. Byl to čas návratu.

 

Domů přiběhla celé udýchaná. A tatínek? Ten už seděl za stolem a byl celý nesvůj. Terezka mu pověděla, že se trošku zdržela u rybníčku a on si tím připomněl, že by měl po dlouhé době navštívit pana vodníka na kus řeči.

 

„Rád bych zašel za panem vodníkem, Terezko. Mohla bys jít se mnou a zatančit si s vílami na paloučku. Určitě budou potěšeny, že Tě konečně zase uvidí!

 

 

 

 

 

Zasloužíš si pobavení a ne jenom práci a starosti o svého otce“ řekl posmutněle.

 

„Půjdu s Tebou moc ráda, tatínku. Už se nemohu dočkat, až si zatancuji při měsíčku a povíme si s vílami, co je u každé z nás nového“ odpověděla s jiskřičkami radostí v očích Terezka.

 

A tak se dohodli, že povečeří o chvilku dříve a poté se vydají k rybníčku.

 

Začalo se stmívat. Měsíček nabýval na síle a okouzlující magické kráse. Po úzké cestičce kapradím je doprovázely světlušky, které svými lampičkami svítily na cestu. Tu a tam se vynořily z husté tmy bludičky, které sváděly s cesty. Občas se stávalo, že se nějaký kolemjdoucí nechal svést bludičkami a poté byl úplně ztracen. Takové, pak strážce našel bezmocně sedět na pařezu, lámajíc si hlavu, kudy vede cesta zpět. A bludičky? Ty se smály, až se za břicha popadaly. Při jejich smíchu běhal mráz po zádech.

 

Nyní se už před Terezkou a tatínkem rozprostřel rybníček s paloučkem v plné své kráse. Víla nejprve zašla pozdravit pana vodníka a poté hned vběhla mezi tančící víly na měkoučký palouček. Tatínek si přisedl ke starému vodníkovi a probírali všechny novinky, které se udály v lese. Přitom pokukovali po vílách, jak krásně a ladně tančí. Chvilku tančila každá zvlášť, poté se chytily za ruce a cupitaly v kolečku, smály se a ještě si k tomu všemu stačily povídat. Samozřejmě, že nechyběla muzika. Vyhrával velký orchestr cvrčků a do toho zpíval žabí sbor. Terezce uběhl večer rychle, jak lousknutím prstů. Do své postýlky ulehala příjemně unavená a ještě ve snu se jí zdálo, že tančí při měsíčku.

 

Druhý den ráno si oba malinko přispali. Posnídali vdolky s malinovou marmeládou a kopřivovým čajem.

 

„Zítra je sobota a tak přijde mladý hejkal Honzík. Konečně Ti postavíme plot, abys mohla mít vysázené kytičky, Terezko. Když na to budeme dva, půjde nám práce pěkně od ruky“ pravil tatínek.

 

Po dobré snídani se s Terezkou rozloučil a vyšel na obchůzku, jako každý den. Terezka si vzala misku a šla nasbírat sedmikrásky na zítřejší oběd. Uvaří totiž sedmikrásovou polévku a kynuté borůvkové knedlíky. Tu se kolem ní prohnala meluzína Evelína, div se jí nezamotala hlava.

 

„Zrovna mám namířeno k Tobě, Terezko! Moc špatně spím, celé noci bdím!“ stěžovala si.

 

 

 

 

 

„Jen co nasbírám pár kvítků sedmikrásek a hned zaběhnu domu“ omluvila se Terezka.

 

Meluzína si zatím nedočkavě poletovala sem a tam. Cestou domů si mladá víla lámala hlavu, co by tak mohla té Evelínce připravit.

 

„Už to mám!“ řekla přede dveřmi do chaloupky a vysvětlila meluzíně: „Každý večer před spaním si uvař meduňkový čaj, Evelínko. Ještě Ti do druhého pytlíčku přidám sušenou mateřídoušku, kterou si dáš do polštářku pod hlavu. Pak se Ti bude krásně usínat.“

 

Meluzína poděkovala, mrkla na Terezku a než bychom dořekli: „švec“ byla pryč.

 

Z dálky uviděla přilétat holoubka, který byl pošťákem pro tento les.

 

„Terezko, Terezko! Mám pro Vás psaní od rusalky Antonínky. Trošku jsem se opozdil, protože jsem cestou potkal meluzínu Evelínku a ta měla tak naspěch, že mě smetla s sebou o kus nazpátek.“

 

„Děkuji Ti, holoubku. Tu máš na cestu pytlíček se zrním.“

 

Rozloučili se a Terezka opatrně otevřela psaníčko. To byla radostná zpráva! Rusalce Antonínce se narodila dcerka Jasmínka. Měla takovou radost, že popadla košík a vydala se je navštívit. Nezapomněla naplnit košíček pro obě rusalky.

 

„Hezký dobrý den“ zašeptala, když vstoupila do dveří u Antonínky. Nechtěla totiž vzbudit malou Jasmínku.

 

„Ahoj, Terezko! Jsi moc hodná, že jsi nás přišla navštívit“ přivítala ji vřele.

 

„Přinesla jsem pro Jasmínku med z hluchavky. Je slaďoučký a určitě jí bude chutnat.“

 

Opatrně položila skleničku medu na stůl a po špičkách přicupitala ke kolébce. Odhrnula záclonku a nakoukla dovnitř. Malá rusalka spokojeně spinkala. Tvářičky měla červené jako jahůdky a na drobných rtíkách lehký úsměv. Pohladila ji a v duchu Jasmínce přála život plný lásky a radosti. Poté si při bezovém čaji a levandulových sušenkách povídaly s Antonínkou. Bylo to krásné odpoledne. Na zpáteční cestě domů dokonce potkala tatínka. Nežli došli ke staré Růžovce, Terezka mu všechno pověděla. Společně povečeřeli a tatínek ulehl na pec a tvrdě usnul. Víle se ještě spát nechtělo a tak si vzala různé druhy koření, jehlu s nití a vyrobila si korálky.

 

„Zítra bude hejkal Honzík koukat!“ pomyslela se pro sebe.

 

 

 

 

 

Když už se chystala do postýlky, kdosi ťukal na dveře.

 

„Kdo by to jen mohl být v takhle pozdní hodinu?“ blesklo jí hlavou a potichu přistoupila ke dveřím.

 

„To jsem já, upírek Tomík. Prosím za odpuštění, že vyrušuji v noci!“

 

„Pojď dál, Tomíku! Musíme být potichu, protože tatínek už spí“ zašeptala víla.

 

Jakmile vstoupil do světničky, kde svítila pouze malá svíčka, uviděla upírkovu bolístku. Měl ovázanou tvář bílým šátkem, protože ho bolel pravý špičák.

 

„Tuze mě bolí špičák, Terezko“ postěžoval si Tomík.

 

Hned odsypala z plátěného pytlíčku usušený heřmánek a poté vytáhla krabičku, ve které měla hřebíček.

 

„Tu máš pár kousku hřebíčku. Už teď si jeden dej do pusy a žvýkej ho. Udělej odvar z heřmánku a vyplachuj si ústa pokaždé, když Tě to napadne. Brzy se Ti uleví, Tomíku“ vysvětlila mu.

 

„Moc Ti děkuji, Terezko! Přeji Ti krásnou dobrou noc a sladké sny“ rozloučil se a odletěl do hluboké tmy.

 

Nyní už bylo na čase, ulehnout do postýlky. Sfoukla svíčku a vklouzla pod voňavou peřinku.

 

Další den ráno vstali brzy, nasnídali se a čekali na příchod Honzíka. Ozvalo se zaklepání na dveře.

 

„Dobré ráno, pane! Ahoj, Terezko!“ pozdravil ve vší slušnosti mladý hejkal.

 

„Pojď dál, milý Honzíku. Už na Tebe s Terezkou čekáme“ odvětil tatínek a jedním okem mrknul na svoji milovanou dcerku.

 

„Než se pustíme do práce, tak se u nás posilni! Terezka je moc dobrá kuchařka.“

 

„Děkuji za pohoštění, ale doma jsem se hodně nasnídal, abychom se kvůli mně nezdržovali. Mám úplně plné břicho!  Můžeme začít hned, když budete chtít, pane“ vysvětlil hejkal.

 

„Dobře, Honzíku. Pustíme se tedy do práce, abychom dříve skončili. Mezitím nám Terezka připraví oběd.“

 

Tatínek vstal od stolu a vyšli ze světničky. Terezka si vzpomněla, že si úplně zapomněla vzít korálky, které si pro dnešní den vyrobila. Hned je vyndala ze šuplíku. Nejenže byly hezky barevné, ale především krásně voněly. Venku už slyšela, jak se tatínek s Honzíkem domlouvají, kdo co bude dělat. Terezka tu a

 

 

 

 

 

 

 

tam vždy vykoukla z okénka, aby se na ně podívala, jak si počínají. Také měla starost, aby jim nechybělo pití nebo něco na zub. Tatínek si povšiml, že jakmile Terezka vystrčila hlavu z okénka, mladý hejkal z ní nespustil oči. Bylo na něm vidět, že je do ní pořádně zakoukaný! A Terezka? Ta na tom nebyla o moc lépe. Zdála se mu, jako vyměněná. Dokonce měla korálky a usmívala se úplně jinak než dříve.

 

Odbila dvanáctá hodina a oběd byl již připravený na stole. Dokonce byl postavený celý plot. Terezka oběma nalila plné talíře polévky ze sedmikrásek, protože bylo vidět, že jim během práce hodně vyhládlo. Poté byly na řadě borůvkové knedlíky! Tatínek snědl stěží dva, protože byli obrovské. Zato Honzíkovi chutnali tak moc, že se mu do žaludku vešly dokonce čtyři! Překvapením bylo jahodové víno pro tatínka s Honzíkem a sobě raději nalila ostružinovou šťávu. Společně popíjeli a hezky si přitom povídali.

 

„Dnes Ti to moc sluší, Terezko! Už ráno jsem si povšimnul, že máš nové korálky?“ prohodil tatínek jen tak mezi řečí.

 

„Máte moc hezkou a šikovnou dceru, pane strážce. Je jako z růže květ!“ přidal se mladý hejkal.

 

Terezka se rozbušilo srdíčko jako o závod a neměla slov. Tatínek se pod vousy nenápadně usmíval a hlavou se mu honily myšlenky: „Kdyby si ho ta moje holka vzala trošku do parády, ostříhala ho, učesala, ušila mu nějaké hezké oblečení nebo mu alespoň zalátala díry na kalhotách, určitě by se stal z Honzíka veliký fešák!“

 

Najednou ho vyrušil hejkalův hlas: „Děkuji za pohoštění, Terezko. Rád bych ještě dnes stihl udělat chodníček od chaloupky k brance, pane. Chtěl bych to stihnout do setmění!“

 

„To máš dobrý nápad, Honzíku. Chodníček se nám tu určitě chodí! Když dlouho prší, alespoň nám nenateče do bot. Já zatím vyrobím poštovní schránku, kdybychom náhodou nebyli doma, ať nás holoubek neshání po celém lese. Už tak je dost ulítaný!“ odpověděl nadšeně Terezčin tatínek.

 

Ještě jednou poděkovali šikovné kuchtičce za výtečný oběd a odešli ven. Terezka umyla talíře a hrnečky, aby bylo po obědě hezky uklizeno. Hlava se jí točila, jakoby také upíjela jahůdkové víno. Nejraději by protančila celou noc!

 

Poté zadělala těsto na koláčky, namlela si mák a oloupala trocha ořechů.

 

 

 

 

 

Z okénka se linula sladká vůně, která prozrazovala, že bude ještě něco dobrého na zub. I ptáčkové poletovali okolo Růžovky a štěbetali o sto šest. Oni totiž dobře věděli, že kdykoliv Terezka pekla něco dobrého, nikdy nepřišli zkrátka!  Koláčků bylo mnoho, a proto jich pár mohla zabalit Honzíkovi do ranečku pro jeho tatínka. Víla sotva otevřela dveře. V jedné ruce měla plnou misku koláčků pro tatínka s Honzíkem a v druhé ruce držela vrchovatý tácek, kde bylo připravené sladké drobení pro ptáčky.  Terezka si prohlížela chodníček, který byl moc krásný. Byl poskládaný z různě tvarovaných placatých kamenů. Prostě krásná mozaika! Tatínek zrovinka přidělával hotovou poštovní schránku na novou branku. Pomalu se začalo stmívat. Všichni si společně sedli na lavičku před chaloupkou, ochutnali koláčky a Honzík se připravil k odchodu.

 

„Počkej, Honzíku! Mám tu připravený raneček s pár koláčky i pro tvého tatínka!“ řekla.

 

„Děkuji, Terezko! Tatínek bude mile překvapen. A ještě abych nezapomněl! Rád bych Ti pomohl nasázet kytičky kolem plotu, pokud budeš chtít, Terezko?!“ nabídl jí pomoc mladý hejkal.

 

„Jsi moc hodný Honzíku. Nemusíš mi pomáhat, kytičky si zasadím sama. Stačí, když se zase brzy zastavíš na kus řeči. Už jsi nám tu udělal práce až dost!“ odpověděla Terezka.

 

„Určitě se zastav, Honzíku! Rádi Tě zase s Terezkou uvidíme a vyřiď velké pozdravení pro pana hejkala!“ přidal se tatínek.

 

Honzík velmi rád přijal pozvání na další návštěvu. Rozloučil se a rozběhl se domů. Uslyšel za sebou jemný hlásek: „Buď na sebe opatrný, Honzíku!“ zvolala Terezka.

 

Venku byla taková tma, že by se dala krájet. Tatínek se uložil k spánku a Terezka se připravila na jedno malé kouzlo, které jí naučila babička. Z pytlíku vyndala babské ucho, položila ho na stůl a perem napsala své nejtajnější přání.

 

MÁ MNE HONZÍK RÁD?

 

Poté si ucho vložila pod polštářek, a pokud se jí bude zdát něco hezkého, tak přání se splní.

 

Představte si, co se Terezce v tu noc zdálo! Vdávala se! A víte, kdo byl jejím ženichem? No přeci, hejkal Honzík!

 

Sotva se víla probudila, oblékla si krásné růžové šaty a roztančila se po celé

 

 

 

 

 

světničce. Vyběhla ven a pozdravila veverku Toničku, pana datla a hopsající zajíčky, kteří měli cestu kolem jejich nového plotu. Takhle veselé už les nepamatoval hodně dlouho. Na starém vysokém smrku podřimovala sova Štěpánka. Přestože spala, musela alespoň na moment otevřít oči. Uviděla zamilovanou Terezku! Pohupovala hlavou na souhlas, že už bylo na čase.

 

„Klaním se před tvou moudrostí, Štěpánko. Jak se ti daří? Málokdy Tě z rána zastihnu“ dívala se do koruny stromu roztančená Terezka.

 

Sova poklidně pohupovala hlavou, že se má dobře. Její spokojený výraz vše prozrazoval. Víla ji už déle nechtěla vyrušovat ze spánku, popřála jí hezkou dobrou noc a potichounku cupitala do světničky. Štěpánka zavřela svá krásné kukadla a usnula.

 

Tatínek již vykukoval okénka a vyhlížel Terezku.

 

„Dobré ráno, tatínku. Jak ses na dnešní den vyspal?“

 

„Spalo se mi velmi dobře, protože jsem byl dost unavený. Sotva jsem ulehl, usnul jsem jako špalek.“

 

„Dnes budeš celý den jen odpočívat, tatínku. A kdyby se Ti večer chtělo zajít k rybníčku za panem vodníkem, ráda bych Tě doprovodila. Alespoň si popovídám s kamarádkami vílami. Chtěla bych se je na něco zeptat“ rozpovídala se.

 

„Když je tomu tak, zajdeme večer k rybníčku. Určitě to musí být moc důležité, když máš tolik na spěch“ odpověděl s úsměvem na tváři tatínek.

 

Pak si po celý den jen povídali, a protože měla Terezka plnou hlavu Honzíka, mluvila pouze o něm.

 

„Že Ty ses nám zakoukala do mladého hejkala, Terezko?“ řekl tatínek a pohladil ji po vlasech.

 

Víla sklopila oči, nic neřekla, protože se trošku před tatínkem zastyděla.

 

„Já vím, holčičko! Nemusíš mi nic říkat, vždyť jsem byl také mladý! Stačí se na Vás dva podívat a každému je vše jasné. Planete láskou jeden pro druhého. Už jsem o tom přemýšlel, že když si Honzíka vezmeš do parády a trošku ho ostříháš, ušiješ mu nějaký hezký kabátek, tak z něho bude hejkal jako lusk!“ vysvětloval tatínek.

 

Terezka měla velikou radost a milému tatínkovi dala pusu na vousatou tvář a objala ho.

 

 

 

 

 

Den utekl a zakrátko už scházeli po úzké cestičce k rybníčku. Starý vodník seděl na vrbě a cosi měl na práci. Když přistoupili blíže, uviděli, že si zašívá svůj zelený frak. Zdvořile se pozdravili a poté mu hned Terezka nabídla svou pomoc. Ten ji s radostí přijal, protože ona měla zalátanou dírku v cuku letu a pak se rozběhla za vílami na palouček. Tatínek se pohodlně uvelebil na travnatý kopeček vele vrby a začali si s panem vodníkem vyprávět.

 

„Dnes jsem si musel vyspravit svůj vodnický frak, protože mě milé ryby pozvaly na vodní slavnosti. Pořádají je každým rokem. Přijde dokonce i pan rak. Budou to veliké slavnosti, které vždy trvají od pondělka do pátku“ pochlubil se starý vodník.

 

Terezka zatím přiběhla do hloučku tančících víl.

 

„Ahoj, Terezko! Dnes Ti to obzvláště sluší! Tvé oči září, jako jasné hvězdičky na nebi“ povídala jedna přes druhou.

 

„Přišla jsem Vám říci, že jsem se zamilovala.“

 

„“Už jsme zaslechly v korunách stromů jemné ševelení“ smály se víly.

 

„Hejkal Honzík bydlí nedaleko naší chaloupky. I když má rozcuchané vlasy a občas se při práci zašpiní, že byste se ho polekaly, přesto je pro mne hezký a laskavý hejkal. Tatínek si ho také pochvaluje. Včera mu pomohl postavit plot kolem celé naší chaloupky, abych si mohla nasázet kytičky. A dokonce ještě odpoledne udělal cestičku z kamenů od chaloupky k brance“ vyprávěla Terezka. Víly bedlivě poslouchaly, jen jedna si odběhla na malou chvilku do lesíku. Když se vrátila, přicupitala k Terezce a dala jí do dlaní krabičku z březového dřeva. Terezku dárek zaskočil, protože nic od svých kamarádek víl nečekala. Víly ji začaly pobízet k tomu, aby krabičku otevřela. Terezka odklopila malovávané víčko krabičky a tu se objevily korálky z šípků a jeřabin. K tomu ještě jeřabinové náušnice. Víla byla dojatá a všem kamarádkám moc poděkovala za krásný dárek.

 

„To je dárek pro Tebe od nás všech, Terezko. Až se budeš vdávat, určitě se Ti budou hodit“ řekla za všechny nejstarší víla.

 

Poté si ještě zatančily, protože muzika stále krásně vyhrávala.

 

Další den si Terezka připravila sazeničky kytiček, aby se mohla pustit do práce. Počkala, až tatínek odejde na obchůzku a začala sázet kytičky kolem plotu.

 

„Dobré ráno, Terezko! Nezlobíš se, že jsem Tě přišel navštívit?“ zeptal se.

 

 

 

 

 

„Vůbec se nezlobím, Honzíku! Jsem ráda, že Tě vidím. Zrovna jsem začala sázet kytičky. Nejdříve si spolu nalijeme jitrocelovou šťávu a pak se pustím do práce.“

 

Usedli na lavičku před chaloupkou a povídali si.

 

„Tatínek Vás pozdravuje a Tobě děkuje za výborné koláčky, Terezko“ vyřídil mladý hejkal.

 

„Není zač, Honzíku. Jsem ráda, že si tvůj tatínek pochutnal“ řekla potěšeně a poté náhle vyskočila na nožky a vběhla do světničky.

 

„Tento krásný dárek jsem dostala od lesních víl, které tančí na paloučku u rybníčku. Prý až se budu vdávat, aby ze mne byla hezká nevěsta.“

 

Mladý hejkal celý zbledl!

 

„Tak Ty už máš ženicha, Terezko?“ zeptal se posmutněle.

 

„Mám i nemám, Honzíku! Nevím, jestli by mne za svou ženu chtěl?!“ červenala se víla.

 

„Já bych si Tě vzal klidně hned za svoji ženu, Terezko!“ řekl okamžitě.

 

Terezce se samou radostí rozkutálely slzičky po tvářích. Honzík ji objal a zlehounka políbil na tvář.

 

„Dobrý den, pane strážce“ pozdravil ho hejkal.

 

„Ahoj, Honzíku! Jsem rád, že jsi přišel za Terezkou! Ona by totiž mohla začít stonat, kdyby Tě dlouho neviděla“ mrknul na něho tatínek.

 

„Málem bych zapomněl, proč jsem se vrátil dříve z obchůzky. Přihopsal ke mně pan zajíc a ukázal mi malého nezbedu Jiříka, který si kousl do muchomůrky červené a teď ho bolí bříško a leží v pelechu.

 

Terezka se zamyslela, uchopila pytlík se sušeným heřmánkem a odsypala ho do papírové krabičky.

 

„Já tam zajdu, Terezko. Budu tam rychleji a ty si zatím sázej kytičky“ řekl Honzík a pohladil ji po vlasech.

 

Tatínek Honzíkovi poděkovat a šel se podívat na mladé stromky, které nedávno vysázel, jak se jim daří. Terezka si šla zasadit kytičky. Když se mladý hejkal vrátil, vzal konvičku a jemně zasazené kytičky pokropil. Když měli hotovo, poseděli si na lavičce a poté Honzík odešel domů.

 

Pozdě večer, když už se Terezka s tatínkem připravovali ke spaní, ozvalo se zabouchání na dveře.

 

 

 

 

 

 

 

Tatínek šel otevřít a tu uviděl bludičku Albínku.

 

„Co se Ti stalo, Albínko? Vždyť Ty máš na čele bouli, že to svět neviděl!“zhrozil se.

 

„Však to znáte, pane strážce! Sváděla jsem mladého tuláka s cesty, ale on si dával velký pozor, aby nezabloudil. Dobře věděl, co mám v úmyslu. Až nakonec po dlouhém snažení se mi ho podařilo zmást! Měla jsem tak velikou radost, že jsem tančila sem a tam, tam a sem, až se mi zamotala hlava a já narazila přímo do stromu. Hlava mě třeští a to už vůbec nemluvím o bouli na čele. Té se nemohu dotknout ani kolečkem prstu!“ stěžovala si Albínka. A nezapomněla dodat: „ Jak těžký život já to mám!“

 

„Tak dost lamentování! Terezka si s tebou určitě poradí“ řekl tatínek rázným hlasem.

 

Terezka přispěchala z komůrky a dala jí do dlaní dva kaštany. Prý bude dobře spát a hlava jí přestane bolet.

 

„S tou boulí na čele nic nenaděláme! Ta potřebuje čas. Nejprve zmodrá, poté zežloutne a pak se teprve ztratí. Proti bolení hlavy si vezmi lžičku namletého kaštanového prášku a hned se Ti uleví!“ vysvětlila Terezka bludičce Albínce.

 

Když se vracela zpět, potkala chudáka zoufalého tuláka. Albínka byla tak zmatená, že ho vzala za ruku a vyvedla z lesa ven.

 

Jak čas plynul, nebylo dne, kdy by mladý hejkal nepřišel za Terezkou do chaloupky. Trávili spolu celé dny a byli šťastni! Dokonce se začali navštěvovat i starý hejkal s Terezčiným tatínkem.

 

Jejich první společná návštěva byla u rusalky Antonínky, aby se podívali, jak roste malá Jasmínka. Malé rusalce přinesli jetelovou šťávičku, aby byla zdravá.

 

Celý les si povídal o tom, jak to Honzíkovi s Terezkou spolu sluší.

 

Jednou takhle v neděli uvařila Terezka sváteční oběd a pozvala Honzíka s jeho tatínkem. Chvilku před pravým polednem vstoupil starý pan hejkal do světničky a za ním vystrojený a tak trošku učesaný Honzík. Všichni společně usedli k prostřenému stolu. Po obědě nalila šípkové víno a mladý hejkal vstal ze židle a promluvil k panu strážci: „Pane! Přišel jsem Vás požádat, zdali mi dovolíte požádat vaši dceru o ruku. Mám Terezku moc rád a chtěl bych jí stát po boku v dobrém i zlém.“

 

Oba staří pánové byli dojati a měli ze svých dětí velkou radost. Hned se pustili

 

 

 

 

 

do plánování svatebního dne! Terezka napsala svatební oznámení a srdečné pozvání všem přátelům. A že jich bylo!

 

Na druhý den vyhlížela poštovního holoubka, aby ho náhodou nepromarnila. Jakmile ho zahlédla, vyběhla z chaloupky na dvoreček.

 

„Dobré dopoledne, Terezko! Ty máš ale na spěch! To bude určitě něco důležitého, viď?“ zavrkal holoubek.

 

„Hezký den, pane holoubku! Chtěla bych Vás poprosit o rozeslání svatebních oznámení. Budeme mít s Honzíkem svatbu“ a poté ještě dodala: „Jedna pozvánka je samozřejmě i pro Vás!“

 

„Dobré zprávy moc rád rozesílám. Děkuji Ti za pozvání, Terezko! Rád se přiletím podívat.“

 

„Děkujeme Vám, holoubku. Budeme se na Vás s Honzíkem těšit“ rozloučila se víla a zamávala mu na cestu.

 

Celý týden probíhaly velké přípravy na nedělní svatbu. Terezka vzala nůžky a ostříhala Honzíka, aby se mohl hezky učesat. Zaběhla poprosit pana raka, aby svými klepety nastříhal látku na kalhoty a kabátek pro ženicha. Starý a zkušený pavouk Pavlík přislíbil Terezce utkaný závoj z hebké pavučinky. Přitom pekla svatební koláčky a naštěstí ji přiběhly na pomoc bludička Albínka a rusalka Antonínka. Její kamarádky víly si zase vzaly na starost svatební šaty a ozdůbky. Týden uběhl rychle pro všechny. Celý les se radoval a každý přidal ruku k dílu.

 

Nastal sobotní večer. Terezka si umyla vlásky v kopřivovém vývaru, aby se jí pod závojem krásně leskly. Pak spokojeně ulehla do postýlky a usnula.

 

S prvními ranními paprsky přiběhly kamarádky víly do světničky, aby Terezce pomohly s oblékáním svatebních šatů. Tatínek se rychle nasnídal a odešel, aby se jim v chaloupce zbytečně nepletl. Místa tam nebylo mnoho. Snad i Růžovka samou radostí zrůžověla!

 

Terezka si oblékla svatební šaty z fialek a závoj utkaný z jemné pavučiny. Víly jí na prstíky nalepily kvítky z lučních modrých zvonečků a samozřejmě nechyběly náušnice a korálky z šípku a jeřabinek. Už zbývalo jen namalovat Terezčiny rtíky lesními jahůdkami a nevěsta byla připravena.

 

Společně pak sešly k rybníčku. Na paloučku už všichni netrpělivě očekávali příchod nevěsty. Nejvíce však ženich, který stál připravený před oltářem. Terezka se zastavila na okraji paloučku, aby se k ní mohl přidat svatební průvod.

 

 

 

 

 

Honzík nespustil oči z krásné nevěsty, která k němu pomalinku přicházela. Pan čáp Čeněk stál za oltářem a hrdě pohlížel na blížící se průvod. Kamarádky víly se staly družičkami a ptáčkové nadnášeli vlečku, aby se nedotýkala země. Motýlci šťastně poletovali kolem celé nevěsty, jakoby se stali její svatozáří. Malé skřítčí holčičky přidržovaly svatební šaty. Na místo červených kloboučků měly upletené věnečky z pampelišek. Průvod se zastavil před oltářem, kde na bidélku posedávala moudrá sova Štěpánka. Slavnostní řeč pronesla rusalka Antonínka. Celý les utichl, jen Antonínky hlásek se rozléhal do všech koutů lesa. Čáp Čeněk spokojeně klapal svým dlouhým zobákem, když uslyšel slůvko „Ano“. Jakmile si nevěsta se ženichem navlékly prstýnky a políbili se, rozezněl se cvrččí orchestr a žabí sbor. Všichni začali tancovat, radovat se a zpívat až do samého setmění. Pak se stal zázrak. Objevily se světlušky ve své kráse. Náhle, jakoby se zastavil čas a všichni hleděli na neuvěřitelnou scenérii vzhůru k oblakům.

 

Celý les oslavoval lásku Terezky a Honzíka!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---