Bonaparte

Bonaparte

 

Correlli Barnett

 

Brno 2005, Jota, 224 stran, ISBN 9-788072-173525

Starší práce britského historika Barnetta vyšla česky v Brně roku 2005.

Autor se úspěšně pokusil o novou verzi Napoleonova životopisu založenou na výkladu jeho osudu z hlediska vojevůdcova charakteru, jeho silných i slabých a temných stránek, strategických schopností a politických přehmatů, které jej nutily spoléhat na brutální sílu francouzské armády.

Příznačný je už samotný název knihy Bonaparte, tedy nikoliv Napoleon, jak se veliký Koršičan sám podepisoval a jak by jeho životopis pravděpodobně nazval jemu více nakloněný historik. Ostatně jeho soudobí nepřátelé, pro které byl uzurpátorem, jej nazývali pouze šéfem francouzské vlády. Barnett ovšem svého (anti)hrdinu nazývá nejprve Napoleone Buonaparte, jak se tento muž původně psal. Jméno si francouzský revoluční generál ve službách Direktoria pozměnil (tj. pofrancouzštil) až těsně před svým odjezdem k tzv. Italské armádě roku 1796.

Nehodilo se, aby francouzský národní hrdina nosil italské jméno.

Korsika, kde se Napoleone 15. srpna 1769 narodil, byla totiž k Francii připojena teprve předchozího roku, do té doby spadala pod Janovskou republiku a jazykově a kulturně se jednalo o převážně italské území (byť se zde mísilo mnoho různých vlivů).

 

Barnett klade velký důraz na problém Napoleonovy identity. Proto se hned první kapitola díla po prologu nazývá Sám mezi lidmi.

Vzpurný Napoleone se totiž v útlém věku ocitl daleko od rodiny a rodné Korsiky na francouzském vojenském učilišti v Brienne. Odvezl jej tam jeho otec, aby se synovi dostalo francouzského vzdělání a aby mu tak umožnil a usnadnil budoucí kariéru. Mladého Korsičana ostatní chlapci – synkové z francouzských šlechtických rodin – šikanovali. Posmívali se jeho italskému přízvuku. Napoleone se o to více ztotožnil s rodným ostrovem. Snil, že jednou svou vlast vysvobodí z francouzské nadvlády, že bude novým Paolim, korsickým národním hrdinou.

Ještě v počátečních letech Velké francouzské revoluce, kdy mu bylo lehce přes dvacet let, se angažoval v korsické politice, pokoušel se o spolupráci s Paolim, který se vrátil z britského exilu. Paoli však mladému Buonapartovi nedůvěřoval, protože jeho (Buonapartův) otec Carlo (zemřel roku 1785) spolupracoval s Francouzi.

Postupně se však Napoleone ztotožňoval s francouzskou revolucí, jejími ideály a skrze ni i se samotnou Francií, která se mu stala novou vlastí. Korsiku museli on a jeho rodina nakonec opustit, protože je paolisté vyhnali.

Mladý voják Napoleone Buonaparte však ve skutečnosti neměl žádnou vlast, byl připraven sloužit třeba Turkům, jen když z toho bude mít prospěch.

Na druhou stranu je třeba zmínit jeho obětavou pomoc vlastní rodině – matce a početným sourozencům, kteří se náhle ocitli v cizí zemi takřka bez prostředků a jejichž jediným příjmem byl Buonapartův hubený žold.

Ve skutečnosti se osobnost mladého dělostřelce – píše Barnett – skládala z několika odlišných až protichůdných osobností, byl zároveň vědecky založený matematik a snílek romantického ražení. Později se tento matematik stal otrokem ambicí onoho druhého Buonaparta, který na něj svými čím dál smělejšími výboji kladl čím dál tím těžší až nemožné požadavky.

 

Napoleonovo vojenské umění se stalo pověstným a jeho strategické poučky sestavené až později na Ostrově Svaté Heleny se vyučovaly na všech vojenských školách po celé 19. století. Barnett však přesvědčivě dokazuje, že Bonaparte tak skvělým vojevůdcem zase nebyl. Napoleonova strategie byla založena v podstatě na rychlosti a agresivitě – a taky na notné dávce štěstí. Mnoho bitev vyhrál jen tak tak. Mnohdy se mu podařilo až těsně před bitvou nebo v samotném jejím průběhu soustředit své síly v pověstnou „údernou pěst.“

Tak třeba sbor maršála Davouta dorazil ke Slavkovu (2. 12. 1805) až krátce před bitvou a jeho vojáci nastupovali do boje přímo za pochodu.

Bitvu u Marenga 14. června 1800 Napoleon fakticky prohrál, totiž první bitvu u Marenga. Zachránil jej až příchod Desaixova sboru. Napoleon se nervově zhroutil, předal velení Desaixovi, který druhou bitvu u Marenga vyhrál a v jejím průběhu příhodně padl, takže všechno ovoce nakonec sklidil francouzský diktátor sám.

Je všeobecně známo, že podobně se Napoleon zhroutil roku 1799 v průběhu státního převratu (18. brumairu), který jej vynesl k moci. Vlastním hrdinou 18. brumairu byl jeho bratr Lucien.

Roku 1800 ostatně probíhalo také německé tažení a bylo to teprve Moreauovo skvělé vítězství u Hohenlindenu (3. 12. 1800), které Napoleonovi umožnilo vyjednat výhodné mírové smlouvy s Rakouskem (Lunéville 1801) i s Anglií (Amiens 1802). Lucien i Moreau se později s Napoleonem rozešli. Lucien byl totiž nadšený republikán a neschvaloval bratrovu autoritářskou politiku. Stejně tak i Moreau měl s Bonapartem politické rozepře, takže přešel so služeb jeho zahraničních nepřátel.

K Napoleonovým vojenským kvalitám je třeba ještě dodat, že příliš spoléhal na to, že se jeho vojáci budou moci živit na úkor místního obyvatelstva okupovaného území, takže často trpěli hladem, nedostatkem šatstva a obuvi. Toto se mu nevyplatilo zejména za jeho tažení do Ruska roku 1812.

 

Bonaparte byl schopný diktátor a vojevůdce, ale mizerný diplomat. Myslel si, že může ostatním vladařům Evropy rozkazovat jako svým vazalům. Proto s nimi musel téměř neustále válčit.

Nejvíce ze všech nenáviděl Anglii s její politickou kulturou. Pokusil se Angličany dostat na lopatky již před 18. brumairem (1799), když roku 1798 podnikl romantické a stejně tak neúspěšné egyptské tažení.

Později plánoval invazi na britské ostrovy. Námořní strategii ovšem (na rozdíl od Nelsona) nerozuměl a jeho flotila byla mnohem slabší než ta britská. Již za revolučních válek Francie na moři vždy jen prohrávala a stále slábla (zatímco na pevnině převážně vítězila a sílila). Během příprav na invazi se Bonaparte stále více utíkal do světa svých iluzí a sebeklamů, nebylo to poprvé ani naposledy.

Ještě později se pokusil Angličany porazit pomocí tzv. kontinentální blokády (od roku 1806), která však byla do značné míry neúčinná. Právě snaha o aplikaci této blokády jej přiměla k tažením na Pyrenejský poloostrov a později do Ruska, obě kampaně skončily katastrofou.

Angličané byli v každém případě jeho nejvytrvalejšími nepřáteli.

 

Jak dokazuje britský historik Correlli Barnett, právě o vytrvalost šlo v boji s Bonapartem především. Napoleon vždy potřeboval rychlé a rozhodné vítězství. Jeho strategie byla strategií generální bitvy jako byla ta u Slavkova. Jakmile se jeho evropští nepřátelé naučili vytrvalosti, ocitla se Napoleonova „hvězda“ na ústupu.

Poprvé se to podařilo Rusům a jejich generálu Kutuzovovi roku 1812. Napoleon poté válčil stejně dobře (nebo stejně špatně) jako předtím, ale už nikdy nevyhrál žádné velké polní tažení.

 

Byl to Bonaparte-romantik, kdo nutil Bonaparta matematika řešit čím dál tím neřešitelnější úlohy. Napoleon nebyl zodpovědný národní vůdce, jeho vláda znamenala pro Francii katastrofu a bezpočet zmařených a zmrzačených životů.

Nebyl ani prorokem sjednocené Evropy, nýbrž bezohledným vykořisťovatelem ostatních evropských národů, které museli sloužit jeho vlastní velikosti.

Vybojoval mnoho vítězných bitev (snad nikdo jiný si nepřipsal větší počet vítězství), přesto Francii předal Ludvíku XVIII. územně daleko menší, než ji převzal od Direktoria.

 

Skončil – jak známo – po epizodě svého „stodenního císařství“ (což byl nejriskantnější ze všech jeho pochybných podniků) a po prohrané bitvě u Waterloo (18. 6. 1815) jako zajatec svých nejzarytějších nepřátel – Angličanů – na Ostrově svaté Heleny, kde roku 1821 zemřel.

Zde také napsal své Paměti (Memoriál ze Svaté Heleny), které se staly jedním ze zdrojů napoleonské legendy, jež ještě zesílila po roce 1840, kdy byly jeho ostatky převezeny do Francie a pohřbeny v Invalidovně.

 

Correlli Barnett je Angličan a jako takový je vůči Bonapartovi zaujatý. Jeho argumentace však je přesvědčivá. Pro Barnetta byl francouzský císař prototypem moderního byznysmena, který je neustále ochotný vše riskovat, jen aby měl další zisky. Je typem bezohledného, vykořeněného egoisty, který bere ostatní na vědomí jen jako objekty svých vlastních ambicí. Barnett jej neváhá přirovnat k novodobému studentskému vůdci (originál monografie vznikl v 70. letech 20. století), který je odhodlaný k čemukoliv, jen aby dosáhl svého.

Je proto pochopitelné, že autor si drží odstup od francouzských historiků, pro něž byl Napoleon mnohdy národním hrdinou. Jedná se o knihu v dobrém slova smyslu zaujatou, která se vědomě zříká snahy o vyváženost pohledu za každou cenu (kteroužto cenou často bývá nemastná neslaná analýza).

Demystifikuje napoleonský mýtus a vrhá na jeho hrdinu nemilosrdné světlo.

---