Zklamání

Už je to dlouho,

co umírali jsme po sobě touhou,

co chtěli jsme být jenom spolu,

procházet se u moře po molu.

A teď,když koukam ven z okna,

vzpomenu si,jak jsem tenkrát zmokla,

když jsme v noci u nás před domem stáli,

a tomu,že nás postřehnou rodiče,se smáli.

Pomatuju si z té noci všechno.

Tvoje ruce,

který po všem dychtily tak prudce,

tvoje slova,

který bych chtěla slyšet znova,

i rty tvoje,

když se přitiskly na moje.

Fakt nevim,proč se z tebe stal hajzl,

kterej za noc proleze každej pajzl,

obere kdejakou nánu,

a domů se vrací k ránu.

Tenkrát jsem ti řekla,

a to jsem se vcelku spletla,

že nejsi jak tvůj povedený bratříček starší,

protože teď už vim,že ty jsi horší.

Horší to je a horší to bude,

ale řekni mi,co z tebe sakra zbude,

až z tebe zmizí,

to co se mi líbí.

Třeba pak mě necháš chladnou,

a já zapomenu na tu noc zrádnou,

která kdyby se nestala,