Čtvrtina cesty

Od rána se usmívám s nově nabytou silou,

neb dnešním dnem zhubl jsem už dvacet kilo.

Je to věc jistá a fakt potvrzený, 

neb přečetly to z váhy oči mé ženy.

 

Dvacet je za mnou, šedesát zbývá,

z mlhy za řekou kdos v plachetce kývá:

To známá postava kosou mě zdraví,

Tělu se uleví, duch nechuraví. 

 

Když i Smrt fandí mi, srdce mi plesá,

právě jsem vstal; slunce k obzoru klesá.

Dlouží se vůkol podvečerní stíny,

Mnou lomcuje touha činit skopičiny.

 

Tak tancuji světem, ač postrádám vlohu,

hned na Moráni jsem si podvrtnul nohu.

V bolesti a pokoře domů se vracím,

však novou chuť do žití, tu já neztrácím.

 

Nemaje možností venku dovádět,

jdu na Písmáka svou story vyprávět.

tam vítá mě Norsko a říká: "Ty vole,

tebe sme vyhráli v ňáký tombole."

 

Vzápětí Musaši jednu mi vrazí,

jednu prý mám, a devět mi schází, 

Safián přísně mě okem svým měří, 

že umím veršovat dodnes nevěří. 

 

Radovan Voříšek mi prohlédne chůdy, 

jestli snad démoni mi nehýbou údy,

redaktoři změří mě estetiky metry,

zatroubím na trombón, však jsou to jen větry.

 

Tou dobou už tempo dne přidává páru,

lenivým gestem mě vítá i Aru,

říká mi člověče, kde se furt flákáš,

myslel jsem,  že od rána na básních makáš!

 

Přátelským přijetím mě dojímá všecko,

tam venku jsem sádelník, zde přerostlé děcko.

Má zdlouhavá obšírnost zde nikomu nevadí,

když můj verš klopýtne, každý hned poradí. 

 

Zkrátka a dobře, je mi hřejivě, blaze,

jak ve starém bydlišti poblíž Zderaze,

jak meloun jsem dozrál, a zmoudřel k tomu,

Švejkovskou oklikou jsem dorazil domů!

---