Zámek

Zámek

Dorazil jsem jako Kafkův zeměměřič do tajemného městečka s tajemným zámkem na vršku. K desáté večer dročkou ze sousedství, kde končí koleje. Dročkář, třicetiletý otec novorozence, mi svěřil tajemství: včera u stánku s kebabem, byv osloven dívkou, poprvé zapochyboval o své lásce. Snad jeho slabost pro šťavnatou žemli jednou syn pochopí.

Klíč do zámku a do pokoje byl uschován v mrtvé schránce, jejíž heslo mi holka poslala tichou poštou. Prošel jsem labyrintem chodeb, nikde nikdo, jen v zámeckém sklepení ještě jakási společnost slavila příchod spasitele, světla se rozžíhala sama od sebe, dveře rozestupovaly jako ústa vilné ženy.

Útulna byla čistá, strop vysoký, vhodný i pro sebevraždu oběšením, jen postel poněkud úzká a matrace nesla známky surové lásky.

Snědl jsem poslední chléb s hermínem, který mi dobrosrdečná dívka z rakouského koloniálu, v úmyslu přilepšit poutníkovi, namarkovala jako pouhý herkules, a odešel do města.

Ze tmy mě doprovázel chechot dívek, vyhlížely první školní den, ach, pokolikáté už, a tu dlouhou noc si krátily konopnou dýmkou. Zítra do vlasů vetknou mašle, pod sukněmi kalhotky s medvídky, budou nejsladší stvoření, co si zaslouží kremito a pralinku ve vyhlášeném Čokokafé.

Schodištěm a boční uličkou jsem vešel na náměstí. Spoře osvětlené podloubí mě jako klášterní ambit vedlo kolem prázdnoty podpírající nebeskou klenbu, nikde nikdo nebyl, jen občas špagátky hlasů, zašmodrchané do vinných uzlů, čouhaly ze tmy rohů, jistě tam jejich lidé nestáli tak, jako stály ve výkladu konfekce figuríny - vypnuté, sokolsky hrdé, s prsy nahoru. 

Zastavil jsem před hotelem Zlatá hvězda, kde jsem před mnoha lety u snídaně potkal filosofa Bednáře, hádavého patrona pravdy, jak pořádá vejce s uzeninou a tváří se u toho stejně významně jako v televizních debatách.

Stočil jsem postranní cestou ke kostelu. V úžasu, jaký bral středověkého člověka pod takovým monumentálním skaliskem boží jedinečnosti, zapochyboval jsem na okamžik o svém bezvěrectví a omluvil se za své dávné příbuzné, pohanské Prusy, kteří sťali sv. Vojtěcha a jistě mnoho dalších lidí dobré vůle.

Vydal jsem se zase tmou, do ulice beze jména, kolem domů bez omítky a budoucnosti, kde jen za jediným oknem visela od stropu, na kusu obnaženého drátu, slábnoucí žárovka. Jakási žena zrovna v ohromném hrnci na sto stupňů vyvařovala manželovy trenýrky, potichu si u toho pobrukovala a snila, že potká cizince a jako malíř Gauguin uprchne od něj a svých pěti dětí na kokosový ostrov anebo alespoň do Prahy. To už mi ale v patách šel ponocný a troubením zaháněl šance..

Cukrárnička

Propustili je výjimečně už po první hodině. A tak ještě ani ne v devět sedí u stolku kavárny Čokokafé na litomyšlském náměstí a bzučí si jako vosičky nad sladkostmi - expreso kremito, pralinka, sekanina. Až povyrostou a otěhotní, zas se tu sejdou. Jako trumfová esa vyloží na stůl výčet jurodivých jmen: Ferdinanadka, Šalvěj, Ulyseus, Vaskodegama, Kokonela.. A pak už jako pyšné šošmelínky, děti budou mžourat z plín, pusinky ulepené od pralibek, ony proberou manželskou obžalobu - výčet všech jeho vin. A sejdou se tu i na prahu padesátky, samy, svobodné jako tenkrát v září - každá z nich dovede obžalobu k úspěšnému a hořkému konci. A sejdou se tu jako staré paní, stříbrné pod kloboučky, jen do kávy si nechají namísto sekaniny přidat amaretto a jedna druhé bude říkat teto.