Prasvětlo

Spatřila jsem záblesk věčnosti

hbitý a prchavý

jako ohyb zvířecího těla ve skoku.

Při dopadu na zem

cosi z té pružné krásy se sesypalo a zlomilo.

To aby bylo učiněno zadost šílenství

strhující touhy po souzvuku

kterou lze vyjádřit jen ve vázaných verších.

Rozplynulá iluze ryzího předobrazu světa

teď tříští strofu na nesouvislá slova.

Skláním se před otevřenou rakví své mladosti

lehce jí ubrouskem stírám zaschlou krev u nosu

a kreslím křížek na zpocené čelo.

Poslala jsem si tam nahoru pro zvláštní vzorník lásky.

V tunelu světla v temnotě tvého pohledu

rozeznávám už před zítřkem

sálající klid a jednolitost

a mé srdce potkává toho muže na půli cesty.

Těžko mi porozumět

neboť lidé jeden druhého skutečně nevidí

dokud nemilují.

Povoluji sevření v trnoucích prstech

a dlaně pokorně otevírám tomu, čím jsme.

V nádherném zářijovém odpoledni

okrovém od slunce v padajícím listí

vrátím ti zpět tvou ustaranou duši

a vůbec nevím, co se mnou teď bude.