„Ty máš ale peněz“

Ve čtvrtém stupni příspěvku na péči člověk dostane od státu asi devatenáct tisíc korun, k tomu invalidní důchod, který činí zhruba dvanáct tisíc korun. Vy si určitě myslíte, že to je hodně peněz, ale kdybyste potřebovali stejnou míru pomoci jako lidi s postižením, tak si uvědomíte, že to je úplně směšná částka.

Každý chce, aby jeho život měl alespoň nějakou úroveň. Stejně jako všichni ostatní, musíme platit nájem, elektřinu a služby, pokud bydlíme v bytě nebo ve vlastním bydlení. Pokud někdo bydlí v pobytovém zařízení, svůj příspěvek na péči nikdy nedostane do ruky, protože všechny jeho příjmy až na patnáct procent z invalidního důchodu, což dělá asi tisíc osm set korun, jdou na úhradu pobytu v zařízení, stravu a péči.

Za svobodu, kterou máte, když nebydlíte v zařízení, se ale taky platí. Je potřeba, abyste si domluvili a zařídili péči v podobě asistenta. Pokud ze života vynechám všechnu zábavu, pak mi „stačí“ zajistit jenom šestnáct hodin péče denně. Při hodinové mzdě pracovníkům z organizace sto třicet korun, je to za den dva tisíce osmdesát korun. To pak nežijete, ale jenom přežíváte.

Pokud si chcete život trochu užít, musíte si připlatit. Devatenáct tisíc z příspěvku na péči byste měli mít pouze na zajištění asistence, ale když ho rozložíte na celý měsíc, stačí jen na šest hodin denně. Z důchodu jdou peníze na osobní věci, pomůcky a nákupy - tak by to mělo vypadat, ale realita je úplně jiná. Nezbývá vám nic jiného než peníze kombinovat.

Další možnost, kterou si můžete pomoci (a já ho osobně využívám) je transparentní účet, který mi pomáhá hradit osobní asistence a od toho se odvíjí, kolik peněz z důchodu mi zbývá na osobní věci. Na ten se nedá moc spolehnout. Samozřejmě jsou i další možnosti, jako jsou nadace, sbírky a tak dále. To je ale potřeba dlouho a často sedět u počítače a obepisovat s nejistým výsledkem.

Díky tomu, že už pět let žiju v Praze, mám okolo sebe síť lidí, kteří mi pomůžou, ale samozřejmě jim musím zaplatit. Asistentům, které sama sháním, dávám sto korun za hodinu, což může někomu za noční asistenci připadat jako hodně, nebo naopak málo. Ale když máte asistenta z organizace, tak by měl při noční službě mít klid, večer mě jenom napolohovat a nechat spát, případně pomoci, kdyby se něco dělo, nebo kdybych potřebovala na WC. Proto jsem si musela připlatit, aby mi směli pomoci s tím, co chci dělat. Třeba psát tyhle články, nebo chodit spát kdy chci.

Když máte soukromého asistenta, můžete dělat cokoliv, záleží na domluvě. Je důležité mít dobrou síť lidí. Když odečtu nutné výdaje od svých příjmů, stejně mi ročně schází doplatit sto čtyřicet jedna tisíc korun. Občas mi pomůže rodina tím, že mi nakoupí nebo mi nějaké peníze dají, abych si mohla nakoupit sama, nebo si udělat radost, někam si zajít. To ale pořád nestačí. Snad vám tenhle článek pomůže udělat si obrázek o tom, že to není černobílé.