Shrbená

obsahově slušná výpoveď či popis mínusového sebevědomí

Může to být i o mně. Táhnu na zádech mršinu "klasické Poézie"...

Ale na druhé straně si říkám: dokud mě ještě někdo čte -  Musashi not Dead. 

silná, aktuální (snad to nezní zprofanovaně)...jak unést člověka...

Mně se naopak líbí ten kontrastní různopohled prvních dvou slok. Vnímám je jako hotovou báseň.

Uf, za mě taky silné, vzbuzuje úzkostný pocit. Vede mě k přemýšlení o různých možnostech intepretace.

verše vyvolaly ve mně silný pocit .....

(pro mě by nemusely být řádky  - a tak si myslím celý život, že tak vypadám a páchnu já sama)

Silné. Přiznávám, že sama s tím mám problém: kudy jdu, pozoruju (a někdy zapisuju), co vidím. A když spatřím něco, co se vymyká, pozoruju o to víc. Ale pokud je to nějaká deformita člověka, ať už fyzická či psychická, nikdy nevím... Slýchám stížnosti na trapné okounění (ne moje, obecně) i na "neviditelnost" ze strany handicapovaných. Tak se snažím být taktní a zároveň přirozená a nenucená - ale určitou nejistotu si nesu dál...

Ke komentům výše: mně ta "prozaičnost" naopak vyhovuje, a druhou sloku bych pravděpodobně postrádala - čímž nepolemizuju s tím, jak to čtou jiní, pouze přidávám svůj pohled.

Tip a.

Strofu:

nic proti tobě nemáme...

bych nepostrádala, čtenář si podrobnosti sám domyslí... jinak s pocitem v básni /jinakost, samota atd./ se dá souznít - je plasticky podaný...

mám pocit, že by to mohlo být kratší

takhle je to dost "prozaické"

- možná zhustit a ta myšlenka vyzní zřetelněji (?)