Pamětník

Nad šedivé skály se hrabala kamenná ruka s deseti prsty. Kdyby ožila, možná by popadla náš vlak a vymáchala s ním Labe. Bral bych to. Jel jsem poprvé do Děčína, navíc dělat rozhovor s někým, koho jsem nikdy neviděl.

Pro ročníkovou práci jsem si nezvolil příliš originální téma – druhá světová, život v koncentráku. Nesmysl? Jak se to vezme. Nebudu nic opisovat, nemám to zapotřebí. Nebudu si ani nic vymýšlet. Udělám rozhovor s někým, kdo si prošel peklem Rudolf Hösse. Jenže koncentrák osvobodili Sověti v roce 1945. Moc pamětníků už nežilo.

Když už jsem to chtěl vzdát, narazil jsem na jednoho stařečka z Děčína (pocházel prý z Roudnice nad Labem). Nevolali jsme si, jenom jsme si psali esemesky. To mi nevadilo, aspoň jsem věděl, na čem jsem. Zrovna mi jedna přišla: „Platí dnešní schůzka?“

„Ano, jsem na hlavním nádraží,“ odepsal jsem. Popadl jsem batoh a vyrazil do neznáma.

Děčín mě oslnil svojí samozřejmou krásou, skálami se zámečkem i šumivým Labem. Majestátní vily rozházené po kopcích ho lemovaly jako mašle. Šel jsem po nábřeží, vítr mi chladil tváře. Sluníčko se přestávalo stydět za svoje ostny, byl konec dubna.

Přešel jsem most, zabočil doprava do Zámecké ulice, v níž jsem bezpečně objevil posprejovaný hnědý činžák s vymláceným oknem v přízemí. Podle instrukcí jsem měl vyjít do druhého patra a dlouze zazvonit. Trpělivě jsem poslouchal cvakot berlí o podlahu.

Když mi otevřel, spadla mi brada. Místo obličeje měl dědeček masku Stalina, belhal se o berlích, na kterých se protahoval jako akrobat ve vytahané fialové košili s dírou, jež odhalovala jeho černou hruď.

Chtěl jsem se otočit ve dveřích a odkráčet. Zvědavost však byla silnější.

„Té masky se nelekejte, mladý muži. Koupil jsem ji v Praze,“ řekl, když mě usadil ke stolu s květinkovým vzorem. „Dáte si vanilkové oplatky?“

„Nechcete si tu masku sundat? Potřeboval bych si vás vyfotit,“ zalhal jsem. Byl o hlavu vyšší než já, pod košilí se mu rýsovaly svaly. Chtěl jsem vědět, s kým mám tu čest.

„Klidně,“ zachechtal se hostitel, „ale jenom v masce osvoboditele.“

Přešel jsem to mlčením. Na stůl jsem položil mobil a zapnul diktafon.

„Žili jsme si pěkně. Než to utnul nešťastný rok třicet devět,“ rozpovídal se. Jeho hlas nezněl jako hlas dědečka, byl plný tlumené síly.

„Sebrali nám krámek,“ pokračoval, „nás odlifrovali do koncentráků. Co se stálo s tátou, netuším. Mámu utrápili v Osvětimi. Musel jsem na to koukat přes plot.“ 

Muž se rozvzlykal, až se mu třásla ramena. Vytáhl jsem z batohu balíček papírových kapesníků a podal mu ho.

„Jste laskav. Je to pro mě stále živé, nikdy…“

„Můžete popsat, jaký byl váš běžný den v koncentráku?“ přerušil jsem ho.

„Co vám budu vykládat, stálo to za hovno. Ale přežil jsem, to je hlavní.“

„Jak se vám to podařilo?“

„Zařadili mě do komanda. Stavěli jsme silnice, já a čtyři Poláci. Dostávali jsme chleba navíc. Pracovali jsme tvrdě, až se to podepsalo na mým zdraví. Jenže jsem věděl, že nesmím zavrávorat. Spadnout na hubu znamenalo jít do sprch. A to vás nohy zvednou ani nevíte jak.“

„Vy jste věděl, co se děje v plynových komorách?“

„To věděl každý. Když někoho spálili, vyletěl komínem a jeho smrad byl všude okolo. Smutný bylo, že jsem měl díky tomu práci. Třídil jsem oblečení, páčil zlaté zuby, stříhal vlasy. Co bylo potřeba. Cennosti se odnášely do speciální budovy, říkalo se jí Kanada. Občas se mi podařilo něco štípnout.“

Strčil jsem si mobil do kapsy: „Mám pocit, že mě jenom taháš za nohu. Žádnej pamětník nejsi, to ani náhodou.“

„Ukážu vám svoje číslo,“ řekl a vyhrnul si rukáv. Na odhaleném předloktí se objevilo vytetované pětimístné číslo. Šestka, pětka, trojka a dvě dvojky. Pečlivější pohled však odhalil, že si ho ten magor namaloval lihovkou.

Když jsem se začal zvedat ze židle, sevřel mi paži jako do svěráku. „Byl jsem tam,“ zašeptal. „Jak bych mohl vymyslet něco takového?“

„Co jsi sakra zač?!“ pokusil jsem se mu vykroutit. Marně. Ze zoufalství jsem mu strhnul masku.

Uviděl jsem obličej třicátníka s vykulenýma očima. Byl tak překvapený, že mi pustil ruku. „Všechno, co jsem vám řekl, byla pravda. Paměť mi ještě slouží,“ dodal dotčeně.

„Pravda? Vždyť je ti sotva třicet.“

„Kéž by. Letos už mi bude sto dva.“

„Tohle nemá cenu,“ prohlásil jsem. Zabouchl jsem za sebou dveře a seběhl dolů po schodech.

Sedl jsem si na lavičku k Labi. Pozoroval jsem nekonečný tok vody a mola bez lodí. Potřeboval jsem to nějak rozdýchat. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Nemohl jsem zapomenout na jeho pohled plný bolesti. Na jeho hlas, který nepatřil lháři, ale bojovníkovi.

Kdyby to byl stoletý stařeček, všichni bychom mu leželi u nohou. Jenže nebyl. Nic z toho, co vyprávěl, zažít nemohl.

Jenom ve svojí hlavě.