Oranžové brýle

Dívám se z okna na kapky vody, které dopadají na krásně podzimem zbarvené listy stromů. Při tom pohledu mě pohlcuje nádherný kolíbavý pocit klidu a až dětinské radosti. Nutí mě to se usmívat, a mám pocit jako kdybych byla opět malá holka, která si beztrestně tancovala v dešti a skákala do kaluží.

Jako dítě si pamatuji, že svět byl plný barev, byl sytý, přátelský a s nekonečnými možnostmi.

Pak slyším zvuk tříštícího se skla. Skla imaginárních tónovacích brýlí, které nám idealizují svět. Které se rozbíjí pokaždé když někdo řekne „na to už jsi velký“, „na tohle nemáš talent“, „tohle raději nedělej“, „tohle se nepovedlo“, „to lidi nepochopí“... U každé této věty člověku spadnou jedny růžové brýle.

A mě mrzí, že si lidé nechají ničit idylickou představu života. Do jisté míry je to potřeba, ale jakmile člověk přijde o úplně všechny tyto brýle, tak jak může mít chuť do života, chuť tvořit, chuť být šťastný… A v tu chvíli si začne nasazovat nové brýle, nejprve šedé, pochmurné, lehce melancholické. Pak už je jen krůček k černým sklům. A pokud si jich člověk nasadí moc, stane se slepým. Slepým vůči světu, přátelům, rodině a bohužel i k sobě.

Vždy když jsem šla kolem obchodu se slunečními brýlemi, znovu jsem si zkoušela nasadit ty růžové. Ale obraz, který jsem skrz ně viděla se mi vůbec nelíbil. Bohužel to byl můj šálek kávy (bytostně nemám ráda kávu). Vše bylo tak nějak umělé, přeslazené a až deformované. Byla jsem zklamaná, že už neuvidím ten idylický svět. Pak jsem si jednou zkusila brýle s oranžovými skly, a bylo to ono. Viděla jsem zase svět plný barev, zaplavila mě radost ze života a nutilo mě to se usmívat.

Zarazilo mě, jak mne to změnilo; nebála jsem se zase fotit to, co mě se líbí, nebála jsem se jen tak si něco nakreslit a nebála jsem se psát. Ale i ostatní jsem najednou viděla jinak. Méně se smáli, byli uzavření do sebe, byli neustále v křeči, aby se chovali tak, jak si žádá okolí a společnost, báli se vyčnívat.

Pak pohlédnu na louži, ve které se odráží teplé sluneční paprsky a uvědomuji si, že stále tančím a hraji si v dešti. I když na mě lidé koukají jako na blázna, mě je to jedno, já mám své oranžové brýle a užívám si života.