Stručné okamžení

Josef Rampoušník byl povoláním spisovatel, a zálibou také spisovatel. Celé dny jen psal a psal, až měla jeho žena a dcera pocit, že žije uzavřena v nějakém páně Rampoušníkově románu, který přes jeho nesporný potenciál redakce zamítla, a tak je jejich osudem obšírné bloumání v mikrosvětě kancelářského koše na papírový odpad.

Jednoho dne se při psaní pan Rampoušník zasekl ("writer's block"), a řekl si, že cestu vpřed skrze ledové závěje mu prohřeje jedině voňavé, velké, a hlavně horké kafe, a tak vstal od psacího stolu, a šel si kafe uvařit. Po cestě ovšem myslel jen a jen na svůj rozepsaný román (bral své psaní jako profesionál i nadšenec doslova smrtelně vážně), a tak nedával pozor, zakopl, a spadl po hlavě přímo do koše, kam házel své redakcí zamítnuté rukopisy.

Během pádu se Pepa (už se známe dva odstavce, tak mu můžeme začít říkat familiérně křestním jménem), zkrátka při pádu začalo působit jakási neznámá síla, a náš Pepík se zmenšoval jako Alenka v říši za Zrcadlem po vypití oné kouzelné lahvičky. Nakonec velký jen jako luční koník, a tak Pepča přistál docela hladce v teatrálním pokleku - a doslova vpadl do děje jednoho ze svých redakčně zamítnutých románů, který obývala jeho rodina!

To se podívejme, říkal si vykulený Pepan, kdo by si pomyslel, že se takové věci dějí kromě pohádek a fantasy i v reálném světě! Po špičkách vešel do ložnice, a viděl, že jeho žena spí, tak zase po špičkách stejnou cestou odešel. Pak si všiml, že se svítí v dceřině pokojíčku - zkusmo nakoukl, a viděl, že dcera se hrbí u stolu při soustředěném sepisování nějaké školní úlohy. Opatrně nahlédl dceři přes rameno - a vida, slohová práce, povídka, téma rodina, a pak se mu oči zamžily slzami. 

Ano, Pepa Rampoušník (pro kamarády jen "Rampuš") chlap jako hora, veterán otřískaný tisícem klání v kolbišti kreativního psaní, brečel jako malý Jára - a to nikoliv proto, že jeho dcera psala o tom, jak se její táta, který na ní věčně nemá čas (a když ho má, tak pořád mluví a nikdy neposlouchá), se kouzlem propadl do jejího pokojíčku a nakukuje jí přes rameno, jak píše tuhle slohovou práci o svém tátovi, který věčně nemá čas... a tak dále, donekonečna, jako zrcadlo, co odráží jiné zrcadlo. 

Ne, pan Rampoušník, nositel řádu zlaté Kvíčaly o nejdelší epos ve střední a východní Evropě, nebrečel proto, že se s rodinou ocitl v časovém paradoxu, a jejich společným osudem bude navěky a donekonečna prožívat tento krátký okamžik, nene, pan Rampoušník neměl ve zvyku se litovat z toho prostého důvodu, že ho život naučil, že to stejně není nikdy k ničemu dobré.

Občan, manžel, otec, zaměstnanec a nepřiznaný grafoman Josef Rampoušník (titulů nemaje) plakal dojetím a radostným úžasem, protože jeho dcera, ač o třicet pět let mladší, psala výrazně lépe než on sám, a s každou další iterací se její psaní dále a dále zlepšovalo...