Sny II.

má milá Silvie
zašla jsem ve snech sama do nočního města
čichat ke svíčkám a obdivovat markýzy, výlohy i dlažbu
spílají mi - že ztrácíš se a vyšeptáváš možnosti
kam jinam máme v husté šedi jít
-
už pro mě nejsi poslední marný přání
knoflíčky máš stále stejně fialový
a letmo na chodbě si o mně myslíš
první poslední

nejsi už postříbřená - nevídáme se tak
abych si pro tebe vrstvila sny v kapsách
abych autistovi
na kolotoči řekla : ty skořicová liško,
přemýšlej jinak o lidech
já si tě budu
do smrti pamatovat

-

měla jsem tě plný byt
a oči dalo by se říct
bláznily za bílého dne
viděly krb
a nás dvě protnuté na kostní dřeň
za ruku táhla bych tě
klidně za polární kruh
nebylo nic
co bych si o tobě nevysnila

vážně jsem tě milovala
-

pak se probudím v tomto světě
jdu známým parkem
potkám dvě sochy pod stromem
a svět se mi úží na jednu cestu

v cíli tě pak, Silvie, letmo minu
autista zeptá se, zda si ho pamatuju

jistěže ano, odpovím a úsměju se
letmo se zahledím na účes mé milované
a napíšu dopis
jako bych to nebyla já

má milá Silvie
tuto báseň jsem ti dala

-

vždyť sama víš
že mimo sny si nemáme co říct