Dívka a moře - Smlouva IV.

Tak konečně nějaký náznak akce.

Smlouva

(listopad 2002)

IV.

Devátý den večer sdělil Ichtyl rozhodnutí, že příští ráno chce točit úhoře. Několikrát se k jeskyni přiblížili, ale podmínky nebyly pro kvalitní záběry dobré. Blíž jak na pět metrů se neodvážili.

„Jestli chceš poslat Čočku do jeskyně, tak abych už mailoval firmě inzerát na novýho kameramana,“ ušklíbl se šéf.

„Občas se mu něco podaří, tak ho ještě necháme žít,“ rýpl si Ichtyl, „mám v plánu vzít reflektory a vylákat je ven.“

„Zkoušela jsem to s návnadou na šňůře, ale nejdřív nereagovali. Až při zkrácení na čtyři metry mě hnali přes vršek útesu,“ zapojila se do diskuze dívka se svou zkušeností.

„Přesně něco takového mám na mysli,“ upřesnil tok myšlenek ichtyolog a zůstal na dívku koukat.

„Počkej,“ vykulil Čočka oči do velikosti objektivu kamery, „to tam radši vlezu sám. Nemůžeš z ní udělat návnadu.“

„Mám to promyšlený,“ vysvětloval Ichtyl, „jeskyně je deset metrů pod hladinou. Ty se vmáčkneš v poloviční hloubce do prohlubně, který jsem si všim. Já budu svítit zdola. Holka se bude pomalu spouštět ke dnu s návnadou, dokud nějakýho nevyláká.“

„Neblbni, radši tam pošlu Zrzouna nebo Hopa,“ zasáhl šéf.

„… a budeš si hledat novýho potápěče,“ dokončil myšlenku vědátor, „jedině ona s Čočkou mají šanci díky hbitosti a schopnosti zadržet dech na dost dlouhou dobu. Musej jít bez flašek, který brzděj. Zrzouna s Hopem usadíme na vršku útesu a tentokrát budou mít harpuny.“ Když mu došel význam dívčiny zamračené tváře, dodal dřív, než stačila promluvit: „Bez připomínek!“

Po chvíli ticha promluvil šéf: „Je to na vás děvče, ale do ničeho vás nenutím. Pokud odmítnete, nikdo se nebude zlobit.“

Dívka po chvíli mlčení sotva slyšitelně špitla: „Udělám to.“

 

Rozmístili se podle scénáře a k původnímu obsazení přibyl šéf, který měl obavu o životy dívky i kolegů. Pokud vše vyjde, ryba bude pronásledovat kořist vzhůru podél útesu kolem bezmocného Čočky. Toho čeká horší pozice než dívku, která může alespoň prchat.

V člunu zakotveném na vrcholu útesu připjal šéf dívce zátěžový opasek, který ráno odzkoušeli na pomalé klesání. Zrzoun upravil přezku, aby šla rozepnout jednou rukou. Přehoupla se přes okraj člunu a natáhla ruku pro návnadu.

Šéf ji na okamžik zadržel: „Ještě to můžete vzdát.“

„To bude dobrý,“ zavrtěla hlavou a zmizela pod vodou.

Zastavila na vrcholu útesu mezi Zrzounem a Hopem a začala spouštět návnadu. Podle dohody s Ichtylem sledovala světla jeho lamp. Když návnada dosáhla ústí jeskyně blýskl světlomety vzhůru. Ještě jednou se vynořila nadechnout, než zahájila sestup. Vypadala, jako když ručkuje proti zemské přitažlivosti. V místě, kde kameraman švenkoval mezi dívkou a jeskyní, nabylo po úhořích ani památky. Sáhl po ní, aby zarazil další sestup, ale zavrtěla hlavou.

Asi tři metry nad ústím se zachytila trsu korálů a prudce zaškubala šňůrou. Žádná odezva. Opět zaškubala a v tu chvíli vyjely z jeskyně tři dvoumetrová torpéda s těly o síle telegrafních sloupů.

 Dívka pustila návnadu a zavěšená na útesu sledovala rej obrovských ryb trhajících desetikilový kus masa. Po chvíli odepnula zátěž, kterou však pustila až ve chvíli, když úhoři skončili s návnadou. Nevypadali, že jeví ochotu k návratu do jeskyně. Kroužili kolem ústí pátrajíce po další kořisti. Byl nejvyšší čas zmizet.

Počkala, než klesající závaží zaujme pozornost úhořů a pomalu se vydala nikoliv vzhůru, ale k velkému zděšení Čočky i Ichtyla podél útesu, kde ji predátoři mohli snadno dostihnout. Teprve po pár metrech změnila směr k hladině. K úlevě všech si ji nevšimli nebo opasek se zátěží považovali za jistější kořist. Jeden ho popadl a následován svými druhy zmizeli v jeskyni.

Sotva Ichtyl vystrčil hlavu z vody obořil se na dívku, která již seděla v člunu: „Co jste to prováděla, káčo pitomá?“

„Co se stalo?“ zajímalo šéfa, který z člunu nic neviděl.

Dívka mlčela zírajíc kamsi k obzoru. Budila dojem, že okolí nevnímá. Mezitím se vynořil i Zrzoun s Hopem a vylezli do člunu.

„Děvče, v týhle partě je zvykem dodržovat na čem se domluvíme. Pokud nejste ochotná respektovat zásady týmový práce, tak tu nemáte co dělat,“ vyjel na dívku i Hop.

„Dozvím se konečně, co se stalo?“ zvýšil hlas šéf.

„Místo, aby zdrhla, jak se úhoři objevili, okouní tam, a potom si ještě vyrazí na procházku kolem útesu,“ vztekal se Ichtyl.

„Nechte ji na pokoji,“ zastal se nebožačky Čočka, který již také vlezl do člunu.

„Chci domů,“ konečně promluvila a víc říct zřejmě nehodlala.

 

Cesta na pláž proběhla mlčky i rozloučení bylo studené. Sbalila si věci, řekla polohlasně ahoj a zamířila k chatě.

„Milostivá je snad ještě uražená,“ okomentoval dívčino chování Zrzoun, když zamířili k Mary.

„Sklapni debile,“ okřikl ho Čočka, rudý vzteky, „jste ta největší banda pitomců, co choděj po světě. Nedošlo vám, proč to udělala?“

„Tak nám to vysvětli, pane chytrej,“ utrhl se na něj Ichtyl.

„Chránila mě, tyhle dva,“ ukázal na Zrzouna s Hopem, „a k tomu i úhoře. Kdyby jim neposlala opasek a zdrhala kolem nás, odskákali bysme to všichni a nezkoušejte mi tvrdit něco jinýho. Holka má v makovici víc rozumu než my všichni dohromady, a ještě k tomu pro nás riskovala život. Pěkně jste se odvděčili, jen co je pravda! Vy si zůstaňte na lodi, ale já se vracím poděkovat.“

Nebylo jisté, zda Čočka řve vzteky, nebo aby přehlušil motor. V každém případě po zbytek cesty bylo ticho. Když přirazili k lodi přesunul se ke kormidlu, ale šéf ho vyhnal na palubu k ostatním.

„Nehneš se z lodi bez mýho povolení!“ nařídil Čočkovi a obrátil se na Ichtyla: „Ty pojď se mnou!“

„Jak chceš, ale nevařím!“ odsekl Čočka a cestou do kajuty brblal tak hlasitě, že to všichni slyšeli. „Jsem zvědavej, co budete žrát.“

„Čočko!!!“ zařval za ním kapitán. „Okamžitě do mojí kajuty!“

„Vysvětlí mi někdo, co se tu děje?“ zeptal se Hopa vyvalený Pumpička, který od potápěčů přebíral vybavení.

„Jo, kamaráde, tak to dopadne, když vezmeš na palubu ženskou,“ pokýval vážně hlavou potápěč.

 

„Čočko, nebazíruju na subordinaci, ale budeš mě respektovat. Ještě jeden takovej případ a končíš,“ spustil kapitán, sotva za nimi zaklaply dveře kajuty.

„Omlouvám se šéfe, ujely mi nervy, ale s tou holkou mám pravdu,“ trval na svém kameraman.

Šéf se tázavě podíval na Ichtyla, který přikývl: „Nechal jsem si všechno projít hlavou a má pravdu. Totálně jsme to zpackali. Holce bysme se měli omluvit a zkusit, jestli by dál spolupracovala.“

Čočka otvíral ústa, ale kapitán ukázal na dveře, tak raději z místnosti vypadl. Co provedl hraničilo se vzpourou, a i když si šéf jeho práce váží, takovou neposlušnost mohl odskákat vyhazovem.

„Sedni,“ ukázal šéf Ichtylovi na kůží potažené křeslo, které pamatovalo Mary v plném lesku, „a znova mi všechno vysvětli.“

Ichtyl zopakoval, co se pod vodou událo a doplnil závěr, který šéfa udivil: „… myslím, že věděla, že na ni nezaútočej.“

 

- pokračování –

(v dílně)

---