Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTEE - PEE
Autor
Igor
Tato povídka vznikala dlouze potom, co jsem jako dítě opouštěl táborové, indiánské TEE - PEE. Na tu chvíli nemůžu stále zapomenout.Na ten útěk z města, na kamarády, na přírodu všude kolem nás. Jako kluk jsem to prožíval, už jako mnohem větší to jednou dal na papír.Nejde tady o žádnou zápletku, pouze o takové malé vyprávění, které má za úkol přiblížit čtenáři atmosféru indiánského TEE - PEE.O nic než dojem tady nejde. Dojem nálady v TEE - PEE. Už jsem to rozesílal různým lidem poštou, protože jsem neznal písmáka a chtěl jsem se o své zážitky podělit.TEE - PEE vzniklo nedávno.Jména stromů jsem schválně volil exotická.
TEE-PEE
Už je to dlouho co mě v tee-pee probouzel chlad řeky, než se nad hřebenem stromů přehouplo slunce. Už je to dlouho, ale pořád slyším v tichu večera pravidelný rytmus bubnů a zpěv ptáků, který doplňoval to, co lidský zpěv už nezná. Byli jsme mladí a objevovali jsme krajinu, kam člověk svým zrakem
málokdy dohlédne. Krajinu mezi stébly a stonky rostlin, kam jsme nejen nahlíželi, jako tajemného světa, ale také jsme dívali očima brouků na hrozny květů visící nad námi jak barevné lampy pod plujícími mraky. Možná, že kdybychom to tenkrát věděli, svět by se před námi vzpínal jak mýtický jasan Yggdrasil, z něhož vyrůstá vesmír. Byli jsme v jiném světě, ale nebyli jsme
malí. Naopak. Byli jsme velcí ve svém údivu nad tím, co jsme viděli mezi svými smysly a rozumem. Objímali jsme stromy a stávali jsme se stromy a poslouchali skálu, zpěv řeky, hladil nás měsíc, až jsme zapomněli na auta, domy plné elektřiny a všechny ty senzační věci lidí. Najednou už pro nás nebylo samozřejmé zašlápnou mravence, zabít mouchu. Chodili jsme tiše a snad i s úctou k lesu, louce, řece, aniž jsme to věděli. Říkali jsme si, že jsme Indiáni a v tom slově byla ukryta veškerá pravda, kterou jsme dosud poznali. Učili jsme se rozumět obyčejným věcem, učili jsme se je vidět. Teprve mnohem
později jsme pochopili, že to byl právě jeden z těch zázraků, který nám v životě otevřel oči a probouzel úsměvy nad pošetilým lidským konáním. A ještě jeden zázrak jsme poprvé pocítili na vlastní kůži. Přátelství a touhu po přátelství.
Nenápadně a skromně námi prorůstala láska k životu a svým smírčím hlasem nás vedla po jiné stezce, než po které jsme byli naučeni jít. Nikdy bych nevěřil, kolik člověk má v sobě lásky. Od té doby se čas od času probouzím ve svém kouřovém TEE-PEE abych nezapomněl a v údivu očekával nový den.