ŠTĚDRÝ VEČER

(napsáno na Vánoce 2019)

ŠTĚDRÝ VEČER

Protože dobrý hospodář obejde na hraně Štědrého večera svoje hospodářství, poděkuje Bohu a obdaruje němé tváře, tak i můj milý syn s rodinou, když už se tmí, jdou dát velikou dobrotu své fence. A zatímco je obdarovávána, jsem já vyslán, abych z velké, dobře zamaskované krabice donesl rychle dary i dárečky pod stromek. No, spíše pod strom. V naší rodině je totiž tradice velkých stromů. Jak říká moje žena: „Žádný šlejšky!“.

A protože je ta krabice v mezipatře, běhám po schodech, co mohu, abych nic nepokazil a moji báječní vnoučci nepřišli zrovna do procesu přenosu. Ale vše se povedlo. A tak pak skryt zvoním na zvoneček, který je keramický a proto příliš nezní a tak s ním musím zběsile třepat, aby byl slyšet až ven.

Ale to už se chlapečci hrnou dovnitř a dá hodně práce je udržet v místě, kde se zouvají boty a sundávají bundy. A já poslouchám neviděn a sám jsem vzrušený tím jejich dětským vzrušením.

A pak vnoučci vyběhnou po schodech a vejdou do svého bytu a vzrušení se změní na uragán nadšení a výkřiků. A i já jsem došel po schodech za dveře jejich bytu, ale nejdu dál, je to teď svatyně, kterou nelze narušit ničím, ani mým příchodem. Ale ucho mám na dveřích a slyším menšího z chlapečků, jak volá: “Tatínku, tatínku“. Ale tím krásným napětím se mu zlomí hlas.

A mě hlavou proběhne vzpomínka na moje dětské Vánoce, když jsem nalezl po stromkem foglarovku, kterou jsem ještě nečetl a která tehdy byla díky komunistům zcela nedostupná. A tak jsem do noci četl, jak Devadesátka pokračovala, a pamatuji si ten smutek a prázdnotu, když jsem knihu dočetl, protože jsem tuze chtěl, aby byl ještě nějaký další díl. Ale nebyl. A tak jsem si jej musel vysnít. Ale právě tím se mi otevřel další svět…

A vyvstala mi vzpomínka na mojí maminku, která byla se svými sourozenci troje Vánoce bez svého otce, mého dědečka, protože byla válka a on byl zavřený v Ulmu, protože byl součástí Obrany národa, těch hrdinů, které nelze nikdy plně docenit.

A také na vyprávění mého tatínka, jak měl za války jediné cukroví a to byla namáčená sirka do malinké skleničky sladkého sirupu.

Všechny ty vzpomínky se mi propojily v jednom okamžiku, za zvuku toho nádherného obdarovávacího běsnění za těmi dveřmi. A pak jsem sešel dolů, tam, kde Dáša zrovna dosmažila řízky a i my jsme měli večeři a rozdali si dárky. Jsem za to velmi vděčný! Ale nejhezčím dárkem byla ta chvíle předtím

Bohu díky!