JAK JSEM BYL V HOLEŠOVICÍCH

JAK JSEM BYL V HOLEŠOVICÍCH

(za Dorotku Žurkovou)

Sedíme s Robertem Antropiusem  na náměstí, o kterém oba svorně a usilovně věříme, že má nést jméno Hrubínovo. Koukáme mu při tom do oken…

Konečně na chvíli vysvitne sluníčko a Robert se trochu chmuří:“Všichni byli do Dorotky zamilovaný. Všichni kluci ze školy. A i pár holek… A taky pár profesorů. I údržbář… Ona byla jako kometa. Plná energie. Ona prostě zářila…“

Teď se sluníčko zase schovalo.

Všichni se chtěli nějak té Dorotčiny krásy dotknout. Někteří něco z ní ukrást. Ale všichni k ní byli nějak přitahováni.

Jenže já tu teď sedím, Dorotka je 14 let po smrti. A uvědomuji si, že jsem vlastně stejný. Že i já se chci ještě zpětně dotknout. I já bych asi měl touhu něco ukrást. Ale já už mám svoje roky. Já už vím, že z toho, z té krásy, z té křehkosti, nemohu uzmout nic. Určitě nic, co by nebylo určeno pro mne. Tedy nic z toho, co by se pak dalo vlastnit. Já už jen pohladil staré dveře u domu číslo popisné 3. Já už se jen dotkl schodů, kudy chodila.

A protože jsem zasvětil svůj život Kristu a manželství mám v posvátné úctě, moje láska k Dorotce je tatínkovská, zbavená zmatku erosu. A básnická, kde veškeré snění točí se v lyrických obrazech.

Uvědomuji si, jak mnohé naše lidské boje, naše pře a představy, budou za pár desítek let směšné. Ale evangelium a krása, ať je to krása poezie a umění vůbec, nebo krása Božího stvoření, krása Boží lásky a odpuštění, smíření a pokoje, to je věčné. Věčně inspirující, znepokojující a přemáhající.

Zvednu oči k oknům, kde bydlel František Hrubín. Zdálo se mi, že se tam mihl stín za záclonou. Kdo asi nyní v tom bytě žije? Je šťastný? Žije naplněný život?

A co v tom bytě domu č. 3?

Bože můj! Dorotko!