Dáša

            Povídal jsem Dáše o dávných zážitcích z hor, o tom, jak jsem se poprvé setkal se slovem „kurva" i o tom, že jsem si je nesprávně zapamatoval jako „kurvaňa“ a se zaujetím si je opakoval pro jeho zvláštní zvukomalbu, tajemnost, aniž bych tušil, co znamená. V mém nepřítomném prožívání mě přistihla postarší paní a trvala na tom, že půjdeme za rodiči a že se jim to bude referovat.

            Zimní přítmí činilo mé bytí ve městečku obzvláště cizí. Uvědomil jsem si, že nevím, kde jsem. Vedl jsem jí nazdařbůh dál a při tom se snažil se zorientovat. Když to vzdala, tak jsem se vracel stejnou cestou a postupně si vzpomněl, jak jsem se dostal na místo, kde mě přistihla.

            Potom jsem se ve svém vyprávění jsem se přesunul do jiného horského působiště. Hosté se zde, v domě s padající omítkou nořící se do závějí sněhu, věnovali veselí. Už jim nezbylo dost energie na to se věnovat mě, na kterého jako na dítě zbyla podřadná role. Měl jsem ale zajímavý výhled na zurčící potůček, ze kterého se babička vnoučka snažila vyprostit čepici, na tichý chlad vody, na vzdálené šumění smrků, které jako by neustále opakovaly větu „Da ist mein Heim.“ kterou si možná přečetli na druhé straně lesa, na starých, kamenných náhrobcích.

            Dáša na mě upřela tázavé oči. „Proč Ti to říkám?“ zeptal jsem se nahlas. „Protože mě zajímá, zda máš také něco takového.“ „Můj odhad je, že ano, proto mi tak voníš.“ „Mám představu, že tyto naše bolesti jsou škvírami, kterými mezi námi může prosvěcovat blízkost. Když budeme silní a přiznáme si je, budeme se v nich stávat jednou bytostí.