... Živou vodu zemi

při pohledu na Sokolovskou pánev z téměř nebeských výšin jsem se neubránila dojetí...  tak jsem si představovala konec světa

 

Vyrvaná z kořenů

ostrými drápy rozdrásaná

nevinná, čistá panna

ztrhané mřížky vlásečnic

jež sytily ji živou vodou…

 

Zem pohřbů, úmrtí

i nových počinů

hlína úrodná, rodná

kde blízko je do dna

tam i já spočinu

hluboko v klíně

pod přírodou

 

Poryvy větru

zapsané do kůže

srdce jí krvácí

bránit se nemůže

oddaná pro práci

ve dračích slojích

 

bolavé jizvy má

nejenom v dlaních

někdy snad zasněná

potichu zasténá

nekřičí ani

prohrává v bojích

 

měsíční krajina

otcova, matčina

síry se neleká

dál hrdě ponese

úděly člověka

 

železy zvrásněná

tvář staré ženy

rozrytá, neplodná

nevalné ceny

 

nechá se pohladit

fouknutím vánku

večer se přitulí

blíž do červánků…

 

Pro pláč a zlá slova

není tu místa

pod tíhou kříže

snad z její díže

vytryskne znova

průzračná čistá

---