Smrtelná komedie

Padlo pravé poledne. Vysoký a v obleku oděný muž, právě vyšel z budovy v níž pracoval. Vyšel sám, jelikož ten den pracoval sám. Byl totiž svátek a ostatní lidé se raději věnovali jiným kratochvílím, nežli sezení v kanceláři. Muž si to namířil k malé hospůdce u náměstí. Přisedl si ke stolu a se zasmušilým výrazem požádal o kávu bez cukru. Ledabyle upíjel a přemýšlel jak zefektivnit svojí pracovní činnost. 

    Z přemítání jej vytrhl smích, opodál sedícího, ježatého chlapíka. Chvíli jej pohrdavě pozoroval a vnitřně mu nepřál jeho dobrou náladu. Ježatý muž si ho všiml. 

    ,,Tak co pane kravaťáku, jak jdou kšefty?" vykřikl ježatý. 

    Muž v obleku zívl a ležérně odpověděl: ,,Nevím o jakých kšeftech mluvíte pane, ale moje pracovní činnost je již teď značně nad rámec nadprůměrné efektivity." 

    ,,Tak to byste mohl poručit na stůl nějakou tu rundu," nadhodil chlapík. Muž v obleku se s nezájmem otočil a dál usrkával svojí kávu. ,,Mohl bych vám za to vrátit vaší peněženku, co vám vypadla, když jste sem přišel," nedal se odbít ježatý. Muž si prohledal kapsy a skutečně, peněženka v nich scházela. Otočil se na chlapíka, který ji držel a s úsměvem mu ji podával. 

    ,,Zvláštní," pomyslel si muž. Natáhl ruku a vzal si zpět svoji peněženku. Ježatý chlapík k němu bez váhání přisedl. ,,Děkuji pane," řekl muž v obleku. 

    ,,Rádo se stalo a teď k té rundě, nepohrdl bych vychlazeným pivem." 

    ,,Dobrá, prosím číšnice jedno pivo tady pro pána." Ježatý chlapík se zhluboka napil. Poté si otřel pusu a hlasitě říhnul. 

    ,,Takže pane...," odkašlal si kravaťák, ,, a jak jdou kšefty vám?"

    ,,Žádné kšefty pane, žádné, práce to pro mě není," odpověděl s úsměvem ježatý a opět se napil.

    ,,Jak zde tedy můžete klidně a bezstarostně sedět, když nemáte jistý příjem, ale pouze výdej a to ani ne z vlastní kapsy." 

    ,,To je pravda, co byste mi poradil pane "podnikateli"," ušklíbl se ježatý.

    ,,Měl byste vstát ze židle a jít si najít nějaké zaměstnání, dle mého názoru." pokáral jej muž v obleku.

    ,,Proč bych měl vstát, pracovat a stresovat se, když můžu sedět pít a radovat se?"  

    ,,To proto, abyste se měl za co napít." 

    ,,Ale ano já vám rozumím, avšak já zde sedím, piju a raduji se i bez práce." 

    ,,Ano, jelikož za vás platím já." 

    ,,No a vidíte to, vy se dřete do úmoru, vyděláváte peníze. Poté potkáte mě a rozhodnete se o ně se mnou podělit. Právě teď tu oba sedíme a pijeme, ale pouze já se z toho raduji. A z toho vychází moje hypotéza. Když vy se dřete, ale následně se ani neumíte za své peníze pobavit, proč tedy pracujete pane?" 

Muž se zamyslel, vytáhl z kapsy plátěný kapesník a otřel si čelo. 

    ,,Pracuji abych měl lepší život a mohl si dopřát věci, jenž bych si bez práce dopřáti nemohl." řekl rozhodně.

    ,,Ano pane, ale když už si je dopřejete jste opravdu šťastnější než ten, který je získal bez úsilí? Bez toho aby pracoval? Tak jako já?" 

    ,,Nepopírám pane, že jste možná šťastnější nežli já, avšak mohu hrdě prohlásit, že jsem šťastný, i když to tak občas nevypadá." 

    ,,A proč se tedy... proč se neradujete, když teď můžete a místo toho mě káráte za to, že tu sedím a za vaše peníze se opájím studeným pivem a radostí na této pohodlné židli?" 

    ,,Mám radost, že vy máte radost pane." 

    ,,No vidíte už se někam dostáváme pane, teď dopijte ten šálek kávy, houkněte na tu prdelatou servírku a poručte si také něco pořádného, třeba rum, whiskey nebo vychlazené pivo, umocní to vaší nově nalezenou radost." 

,,Já se vám divím člověče, že o tom dokážete pořád dokola žvanit." 

,,Jelikož..." nedořekl ježatý muž, protože se skácel i se židlí k zemi a zemřel. V obleku oděný muž vyskočil a ihned zalarmoval policii, nemocnici a černé havrany, aby se o toho náhle zemřelého chlapíka jak se patří postarali a odvedli jej na věčnost. 

          

    Za padesát let, když muž v obleku zemřel, tak přišel k nebeské bráně. Urovnal si kravatu a vyčkával co se bude dít. Náhle na něho vykoukl chlapík, oblečen v bílém a nad hlavou se mu vznášela svatozář.     
    ,,No to se podívejme koho to sem funebráci nesou, zdravím vás pane." řekl ježatý. Byl to ten, kterého před lety potkal v malé hospůdce u náměstí. 

    ,,Je to už čásek co pane," uchechtl se ježatec se svatozáří.

    ,,Ach ano, dobrý den." odpověděl nonšalantně muž.

    ,,Tak co pamatoval jste na má slova, když jsem vám je tenkrát řekl?"

     ,,Ano, avšak... ano pamatoval." řekl pochybně kravaťák.

     ,,No tak dobře pane. Je čas abych vám řekl co je tohle za místo." 

    ,,No co by to bylo za místo, přece nebe," přerušil jej muž v obleku, ,, vidím tu zlatou bránu, vaši svatozář a oblaka kam až oko dohlédne." 

    ,,No... když tedy chcete, můžete tady tomu říkat nebe," uchechtl se ježatý. 

    ,,Co mám tedy dělat? Mohu vstoupit dovnitř?"

    ,,Zajisté, zajisté, jenom vás musím varovat, za tou bránou se neskrývá nic, je tam temnota, prázdno."

     ,,Takže... takže jsem tedy v pekle," zajíkl se muž. 

    ,,Ale vůbec néé. Nic jako peklo, nebe, očistec, nic takového neexistuje, vymysleli si to lidé na zemi, a já dostanu jednou za sto let jednohodinovou příležitost přijít a varovat je, že se mílí. Jakmile uplyne má hodina, mé pozemské tělo zemře a já se vrátím sem, zpět do práce. Avšak za celou věčnost se mi lidstvo nepodařilo přesvědčit, a tak poslední dobou, když přijdu na zem, usednu do nejbližší hospody a užívám si svojí jedinou hodinu plnými doušky, tak jak by to měli dělat i ostatní lidé, tak jak jsem vás k tomu před lety nabádal, pamatujete přece." Muž v obleku stál jako opařený. Slova anděla, tedy pokud se mu tak dá říkat, jej úplně paralyzovala. ,,Netvařte se jak boží umučení, prostě jste došel na konec, teď už na ničem nezáleží, váš příděl života vypršel a vy se propadnete do hlubokého temna." oznámil mu formálně ježatý chlapík se svatozáří.

    ,,Ale... ale nedalo by se s tím něco udělat?" 

    ,,Na to jste měl celý život. Celých, počkejte já se podívám... celých osmdesát jedna let, dvacet osm dní, třináct hodin, čtyřicet šest minut a pět vteřin." 

    ,,Ach bože, promarnil jsem svůj život v kanceláři a chozením do kostela jenom proto, abych skončil v temnotě?" mužovo zděšení nabíralo na obrátkách.

    ,,Stručně řečeno, ano." odpověděl ježatý. 

    ,,Takže tohle je tedy konec, otevřete tu bránu ať už to mám za sebou." řekl smířlivě muž v obleku.

     ,,Dobře, avšak ještě před tím... víte na zemi jste mě pozval a já nerad zůstávám někomu něco dlužnej, napijete se se mnou než skočíte do temnoty?" Muž vytáhl z pod stolu láhev do modra zbarvené ambry. Otevřel ji a rázem vzduchem zavála řada nejrozličnějších vůní. 

    ,,A víte co? Dám si rád, celý život jsem si to odpíral, tak proč néé teď před koncem." Usmál se kravaťák. Ježatý nalil do dvou sklenic tu skvostně vonící tekutinu a jednu z nich muži podal. 

    ,,Tak na zdra... noo na to už je trochu pozdě, tak ať slouží," prohlásil již téměř temnotou pohlcený muž v obleku. 

    ,,A souloží," dodal šeptem ježatý. 

    Muž v kvádru vypil ten božsky vonící a ještě lépe chutnající nápoj. Hlava se mu zamotala, že se cítil jakoby se točil na místě. Náhle se vše zastavilo a on seděl v hospůdce u náměstí naproti ježatému chlapíkovi, jenž držel v ruce vychlazené pivo a lišácky se usmíval. 

    ,,Co, co se to..." nevěřícně zíral muž v obleku.

    ,,Dostal jste druhou šanci, to se jen tak někomu nenaskytne." nenechal ho ježatý dokončit otázku. 

    ,,Jak jste to... to jste vrátil čas o padesát let," koktal muž. 

    ,,Konkrétně o padesát let, sto třicet šest dní, jedenáct hodin, padesát osm minut a dvacet dva vteřin." Muž se orosil a stejně jako tenkrát, vytáhl z kapsy plátěný kapesník, aby si otřel čelo. ,,Teď už víte, že život je třeba si užít, jelikož po něm už nic nepřijde a teď mě omluvte, musím zemřít," řekl s úsměvem ježatý a zemřel. Muž odhodil kravatu sundal oblek, plácl číšnici po zadku a začal se bavit. Skutečně si od té chvíle užíval naplno a s úsměvem každý volný okamžik. 

          

    Za padesát let znovu předstoupil před bránu, jenže ne v obleku, ale v rozepnuté košili, bez kravaty a s otiskem rtěnky na krku. Ježatý jej přivítal tradičně lišáckým úsměvem a bez jediného slova otevřel bránu. Za ní se však neobjevila temnota, ale nádherná krajina, jejíž vůně doléhala až k muži s rozepnutou kravatou. 

    ,,Co, co to má, být," řekl uvolněný muž. 

    ,,Tohle můj příteli je nebe, vždy tam bylo. Už tenkrát, když jsi tu byl poprvé. Avšak dostane se do něj pouze veselý člověk. A veselý člověk je ten kdo vesele žil a to jsi můj příteli dokázal. Chytil jsi svojí druhou šanci za pačesy a nepustil jí, proto jsi prožil šťastný život na zemi a prožiješ jej i v nebi." Uvolněný muž neodpovídal, pouze se usmíval. 

    ,,Tak už neotálej a padej dovnitř," pobídl jej ježatý. 

Muž vykročil v klidu, vzpřímeně, bez starostí a s úsměvem na tváři vstříc nekonečnému životu.

 

Konec

---