Dítě

Dítě

      Dívala se na svět svýma očima. Ne jinýma. Svýma! Svýma dětskýma. Vnímala ho prostě. Byli tam dobří a zlí, spravedliví i ti druzí, ale najednou nevěděla, kde a co jsou máma s tátou. Kdo z těch dvou je ten dobrý a spravedlivý, když už musela pochopit, že takový může být jen jeden. Ale oni byli dva! Stála a dívala se na to. Nechápala. Přitiskla si k sobě panenku a poslouchala hlasy.

      Nerozuměla významu, rozuměla tónům. Bála se pohnout z místa. Ti lidé křičeli. Máma a táta křičeli. Lehce pohladila poklad ukrytý v dlaních a šeptala mu: „Neposlouchej, moje malá Kristýnko. Neposlouchej. To dospělí někdy dělají. Nesmíš se jich bát. Ale proč to dělají, Kristýnko? Proč to dělají, když potom pláčou? Já jsem viděla maminku plakat. Proč tak křičí, Kristýnko? Tatínek jí něco provedl?“

     Do očí se jí vkrádaly slzy. Sklopila hlavu a odešla potichu do svého pokoje.

Položila svou panenku mezi polštáře. Začala přemýšlet.

     Hodiny odbíjely.

     Nedokázala domyslet, co bude dál, ale byla nucena začít vnímat svět. Ten podivný svět dospělých lidí. Příliš brzy musela poznat, že nejsou jenom princové a princezny, draci a stateční rytíři, že neexistují jen pohádky a rodiče opravdu nejsou postavy z pohádkového království. Najednou už nevítězilo dobro.    

     Nemohla přeci tušit, kdo z těch dvou je ten dobrý!!! Nemohla přeci chápat, že lidé se nemají jen rádi. Tohle ve své iluzi ani chápat nechtěla, tak proč jí to nutí?!

     Tatínek ji před dvěma dny vzal k jedné paní. Přišli do takového velkého domu a šli k těm nejhezčím dveřím. Když je ta paní, co tam bydlela, pozvala dál, dal jí tatínek pusu. A ta paní jí celé odpoledne dávala dorty a cukroví, nechala ji hrát si s takovým obrovským psem a vůbec na ni byla hrozně milá.

     Když přišla domů a uviděla maminku, vzpomněla si na tu paní. Maminka byla smutná a tichá. „Proč nedáš mamince taky takovou pusu, jako jsi dal té paní?“ vyhrkla. „Třeba je proto tak smutná?“

     Maminka začala plakat. Tatínek něco řekl a odešel pryč. Otřásla se, když si na to vzpomněla. „Kristýnko, ti dospělí jsou takový divní!“ posteskla si směrem ke své panence.

     Hádka kdesi za dveřmi pomalu utichala. Od stěn se odrážel jen maminčin pláč. Holčička se dívala na svět jinýma očima. Ne svýma! Jinýma! Prázdnýma!

Maminka vešla pomalu do pokoje. Měla unavené smutné oči.

„Veroniko, pojď, posaď se ke mně,“ řekla jí a vyzdvihla ji na klín.

„Máš hezkou panenku,“ usmála se a ukázala na Kristýnku.

„Ano!“ odpověděla jí Veronika.

„A máš ji ráda?“ zeptala se maminka.

„Hraju si s ní, když je mi smutno,“ řekla Veronika a obrátila se. „Kam odešel tatínek?“

„Tatínek odešel pryč,“ odpověděla máma.

„On už se nevrátí?“

„Asi ne, Veroniko!“

„To už nás nemá rád?“

„Snad ano, ale neumí nám to říct,“ odpověděla jí maminka. „Je už moc dospělý! Nesmíš se na něj kvůli tomu zlobit. A hlavně nesmíš být smutná. Tatínek ti bude posílat takové krásné panenky a ty si s nimi budeš hrát. Říkal mi to.“

„Ale proč jsi smutná ty?“ zeptala se holčička s pláčem.

„Neboj, Veroniko, nejsem. Teď už opravdu nejsem!“ odpověděla maminka a postavila ji na zem. „A teď mi ukaž, jak si s Kristýnkou hraješ,“ řekla jí a dívala se, jak její dítě začíná zmateně pobíhat po dětském pokoji….

 Podivný svět dospělých lidí…