Phantasia XIV. & půl...

Stojíme na břehu moře na jedné z nekonečné řady pararelních Zemí. Z hladiny se náhle něco prudce vztyčí. Je to obrovská kobra! Je tak velká že zakryje půl nebe. Rozeklaný jazyk nás zavětří a hadí hlava zaútočí. Kupodivu nemám pocit že je to náš konec. Říkám Zuzce ať se s malou schová za mne. Vztyčím obě ruce nad hlavu v podobě kloubu a rázem nás přikryje duhové silové pole. Hadice se ho dotkne a vzápětí se rozsype na prach. Duha kolem nás stále září a já říkám Zuzce: Tohle není svět pro nás. Musíme jinam. Ale kam a jak ptá se ona. Zvednu zrak nahoru ke svým prstům a spatřím bránu do dalšího světa. Stáhnu ruce dolů obemknu nás a rázem jsme na onom světě.

Po fialovočerné obloze letí mraky jako stádo splašených koní. Prší a kapky jsou studené jako led. A fouká. Je to neskutečný fičák. Otočím se k Zuzce a ona na mě křičí:

Je vůbec nějaký svět kde bude líp?!