Písmák JAK JSME DNES UKLÍZELI
Staré musí ustoupit novému.
Až po mnoha měsících jsme schopní stěhovat věci po rodičích, věci, které už nikdy nikdo nebude potřebovat, užívané i zánovní, neodpovídající mému vkusu, natož vkusu mých dětí. Ty bezprizorní hromady, postrádající nositele, uživatele… Přehrabuješ se tím a doufáš v nalezení pokladu… starých brýlí po strýčkovi, dědečkova vojenská knížka, školní sešit někoho, kdo už není dlouho mezi námi, vánoční přání ze sedmdesátých let…
A tak se přehrabuješ v těch Poučení z krizového vývoje, učebnicích matematiky, kde se počítá, jak rychle soudruh kombajnér zkombajnéruje družstevní pole, když pojede se svým sovětským strojem rychlostí tak a tak aj. A sem tam najdeš opravdu i poklad.
Pak jsem nesl krabici za krabicí s úředními dopisy, složenkami, pohlednicemi z dovolených lidí, které už ani neznám, ale i s osobními dopisy, které jsou adresovány lidem, které už nepotkám. Je tam i pár dopisů, které nečtu, protože ctím soukromí předků, všechno jsem to nesl ke spálení. Jsou věci, které se do sběru nedávají.
A tak stojím s dřevěnou holí u ohniště, musím jej totiž hlídat, protože je sucho a pofukuje větřík, přihazuji písemnosti, a ta kremace není zrovna veselá, vždyť mizí skutečnosti z minulosti, které se mne více či méně dotýkaly.
Papíry hoří rychle. Ale byla tam i jedna dřevěná lodička, kterou kdysi dávno, v časech, kdy bylo málo hezkých hraček, vyřezal tchán. A ta lodička hoří pomalu. Všechny doklady a dopisy už shořely, shořely i krabice, ve kterých jsem je přinesl, ale ta lodička ne, ta vzdoruje a stále má svůj původní tvar. A protože jsem zodpovědný a nemohu nechat byť malý plamínek bez dozoru, stojím tam a pozoruji oheň. Přišel i pes a sedí kousek vedle. Hlídá se mnou. A tehdy se nashromážděná lítost ze setkání s minulostí, kterou musím destruovat touto kremací, protože je nutné uvolnit prostor našim dětem a vnoučatům, tehdy se ta lítost prolomí, protože loď je symbol. Lodička je báseň, je realitou zpřítomňující dětství.