Dívka a moře - Keporkakové I.

Keporkakové

(duben 2003)

I.

Ostrov Svatý Tomáš s menším Princovým ostrovem vyhlásily v pětasedmdesátem roce nezávislost na Portugalsku. Nově vzniklá republika uprostřed Guinejského zálivu vsadila na zemědělství a byla to dobrá volba. Během několika let se stala významným vývozcem kakaových bobů. Export doplňuje káva, banány a vanilka. Po vymanění z Portugalského područí opustila ostrov většina bělochů. V současné době tvoří obyvatelstvo hlavně Bubiové. Úředním jazykem zůstala portugalština.

Po splnění zakázky pro pojišťovnu dorazila Mary k ostrovu Svatý Tomáš a zakotvila v přístavu Sao Tomé. Kapitán se rozhodl dopřát posádce týdenní oddech. Pánové volna využili pro pořádné rozšoupnutí. Podle hesla, že nejhorší nemoci pocházejí ze zanedbaného alkoholu a marodit nechtějí, vynahrazovali si bohatou měrou týdny abstinence. Stejně tak bylo nutno dohnat zanedbaný kontakt se ženami.

Druhý den dívka dospěla k názoru, že knížky o námořnících se zakládají na pravdě. Je lhostejné zda žili ve středověku nebo na začátku nového milénia. Na břehu byli jak utržení ze řetězu. Sama opustila loď pouze na několik hodin po přistání, aby proběhla obchody kolem přístavu. Odpoledne ji přestalo bavit poflakování na lehátku a na mapě hledala místo, kde stráví zbytek týdne. Našla ho na jihozápadním cípu ostrova. Vypadalo dost opuštěně, aby tam prožila několik dnů bez dotěrných lidí. Sbalila do lodního pytle vybavení na freediving, foťák, kameru, pár kousků oblečení a několik konzerv. Výbavu doplnil kanystr s vodou, houpací síť s celtou, zapalovač, mačeta, nůž. Víc k přežití v pustině nepotřebovala. V jídelně nechala zprávu, že jede obdivovat krásy ostrova s návratem za pět dnů.

Zbývalo vyřešit, jak překonat čtyřicet kilometrů ke zvolenému cíli. Po skončení období dešťů o kvalitě silnic nepochybovala. I když sežene auto s řidičem, cesta se protáhne. Dalším řešením byl rychlý člun, ale v přístavu žádný neviděla. Zbývala poslední možnost. Hydroplán jehož si všimla včera ráno cestou na nákup.

U stanoviště letadla se dozvěděla, že pilota najde v některé z přístavních hospod. Vymetla jich pět, a protože bílá žena není v přístavních krčmách Sao Tome běžným zjevem, v každé se přidali dobrovolníci ochotní s hledáním pomoci. K poslední dorazila v čele slušného černošského procesí. Po chvíli dohadování s pilotem mluvícím lámanou angličtinou, dopil panáka a načatou lahev whisky strčil do kapsy. Kráčel trochu vrávoravě, ale celou dobu dívku ujišťoval, že lepšího pilota nesežene v celém Guinejském zálivu.

Po deseti minutách letu a několika skocích při přistání, zastavil hydroplán padesát metrů od pobřeží, tvořeného skalními útesy, mezi nimiž byly místy ukryty malé písečné pláže lemované palmami. Dále do nitra ostrova se táhl několik kilometrů široký pás tropického lesa. Široko daleko nebyla stopa po lidské přítomnosti.

„Jsme na místě,“ ohlásil pilot.

„Nejsme,“ ukázala na podlouhou plážičku, krčící se mezi dvěma příkrými skalisky.

„Madam, tohle je hydroplán,“ zavrtěl černoch hlavou a vytáhl z kapsy láhev. K jeho dobru nutno přičíst, že se během letu nenapil.

„Má i kolečka,“ oponovala.

„Zaboříme se,“ odporoval pilot, kterému se ke břehu nechtělo.

„Nezaplatím,“ zakončila dohady a otevřela dveře.

Další debatu vzdal, přitlačil páku plynu a popojel blíž ke břehu, kde hloubka nepřesahovala půl metru. Míru galantnosti završil pomocí s vykládkou zavadel, což odměnila tučným spropitným. Na oplátku dostala příslib, že za pět dnů po obědě ji vyzvedne.

První starostí byla prohlídka okolí. Pár metrů široká písečná pláž přecházela do prudkého svahu porostlého palmami. Za výběžkem ústil do moře potok, který vyřeší sladkou vodu na mytí. Spokojená s prohlídkou zavěsila mezi palmy hamak opatřený moskytiérou. Nad ním ještě roztáhla celtu. Podle kalendáře období dešťů skončilo, ale nenadálá sprška mohla kdykoliv ještě přijít.

O půl hodiny později byla ve vodě. Podle lámání vln odhadla, že asi sto metrů tam najde útes. Z Austrálie byla zvyklá na větší, ale zjistila, že zklamaná nebude. První ji přivítal ježík hnědý. Ryba, která se v případě nebezpečí nafoukne do tvaru míče a po celém těle naježí ostny. Vypadá jako silně vypelichaný ježek. Natáhla k němu paži, aby vyprovokovala obranou reakci, ale nereagoval podle očekávání. Netečně dál vybíral mezi sasankami potravu.

Ponořila se do osmi metrů, kde zahlédla stín, v němž rozeznala dvoumetrového kanice itajara. Měla ráda mohutné ryby, které jsou ještě zvědavější než žraloci. Dorůstají dvou a půl metru a váhy půl tuny. Žijí u skalnatých útesů porostlých korály, kde mají dostatek úkrytů. Kanice zaujal fotoaparát, který měla zavěšený u opasku, a zřejmě se nemínil zajímavého předmětu vzdát.  Po plácnutí přes tlamu couvl, ale vzápětí nafilmoval chňapnutí. Odpověděla jemným pohlavkem a on opět chňapl. Nešlo však pokus o kousnutí, jen o hru s podivným stvořením.

Jediné čeho litovala bylo malé množství útesové drobotiny. U Velkého bariérového útesu jich bylo mnohem víc a bývala s nimi velká legrace. Nejvíc si oblíbila chňapala císařského a bodloka žlutého. Takové děcko od chňapalů je dvaceticentimetrová bělavá rybka s třemi červenými pruhy. Projevuje se snahou uzobnout vše, co má v dosahu. Jednou jich dívku obklopilo celé hejno a lochtalo to, jako když do ni šťouchá prstíky třída mateřské školky. Když však vyrostou do metrové délky a zčervenají, ztratí smysl pro hru.

Návštěvu zakončila, když na scénu majestátně vplul pětimetrový žralok tygří. Vnímala ostražitost predátora pátrajícího po kořisti. Za jiných okolností by si ho ráda prohlédla zblízka, ale varování bylo příliš patrné. Opustila kolonii chobotnic pobřežních, které již chvíli pošťuchovala a zamířila k pobřeží.

Večer seděla na pusté pláži s pohledem upřeným na slunce zapadající do oceánu. Byla šťastná. Nejšťastnější od doby, kdy opustila Austrálii. Daleko od lidí jen s tvory, jimž rozuměla víc, než vlastnímu druhu. 

- pokračování -