Pompeje

18.7.2000 5,30 ráno

POMPEJE

Bylo město převeliké,

sláva hranic neznala

a lidé vraceli se tam rádi.

Pospíchali ulicemi

po kamenných dlažbách

a hovořili s přáteli.

A když slunce zapadlo,

uléhali na kamenná lože

a snili o svém Caesarovi.

Scházeli se vzývat bohy,

aby život pomalu utíkal

a radši nikdy neskončil.

Sloužili otroci svým pánům,

a nešlo vzepřít se osudu.

Páni leželi na kobercích z cizích krajů,

opíjeli se a přejídali

a znásilňovali otrokyně.

Viděli lidi v aréně umírat,

tleskali hladovým lvům

a chtěli cítit krev.

Kráčeli vstříc pohromě,

nevěděli, neznali

a život běžel líně dál.

Hora nad městem vyrostla

a člověk před domem stál

a modlil se k Duchu hory.

Duch varoval je dunivým hlasem

a zem tím možná rozechvěl

a lidé nadále zabíjeli.

I rozplakal se Duch Vesuvu

nad smyslem jejich bytí

a slzy jeho skropily zem.

snesl se černý oblak

a zahalil město tmou.

Svět zšedl, zevšedněl,

pták v kleci utichl

a domy obcházela smrt.

Duch Vesuvu naposledy zahřímal,

sopka se otevřela

a zalila zemi krví hořící.

Krajem v lávě uvězněným

putoval vítr sem a tam

a smutně zpíval requiem.

Listy osiky se ani nepohly,

nezaštěkal nikde pes

a slunce šlo radši spát.

Zmlknul i vítr nešťastný,

sopka zchladila svůj žár

a staletí plynou.

Město znovu ožívá

pod rukama s kladívky

a lidé zase chodí ulicemi.

zda Duch zemřel,

nebo jenom tvrdě spí.