Dopis ze zajetí

Vyběhl jsem z domu do ještě chladného rána. Natáhl jsem na sebe jen staré triko a sešlapané děravé tenisky z loňského léta. Párkrát jsem zapumpoval velkou pákou pumpy, a když voda začala téct, nabral jsem si ji do dlaní a opláchl si obličej. Voda voněla vodou, vzduch voněl vzduchem a zelené větve staré meruňky se mírně kývaly v ranním vánku, jako by mě pobízely „Neváhej a vyraz do světa! Je tu pro tebe!“

Pěšinkou kolem našeho plotu jsem vyběhl nad ves a po mezi podél trnkových keřů zapadl mezi břízy na hraně borového lesa. Mezi stromy bylo docela chladno, ale byl jsem zahřátý stoupáním do kopce. Na cestě zarostlé jemnou lesní trávou byla ještě rosa. Za chvíli jsem měl tenisky mokré jak po letní bouřce, ale tentokrát byl klid a ticho naplňovali jen ptáci, kteří zpívali ostošest, než je horko přinutí se schovat ve stínu stromů. Les byl zase jen můj…

Tentokrát ale za zátočinou na kládách u cesty někdo seděl. Obtloustlý starý muž ve vybledlé flanelové košili měl pod nohama odřený batoh s víkem potaženým telecí kůží i s hnědavou srstí, jako mívali vojáci na fotkách z první světové.

Dřív než jsem ho stačil pozdravit, zeptal se unaveně: „Jsi dole z vesnice?“

Když jsem zaraženě kývl, řekl: „A znáš ty lidi z domku naproti škole?“

„Jasně, tam bydlíme.“

„Já už tam nedojdu, ale mohl bys jim něco donést? Mám pro ně dopis, pro tu paní, co tam bydlí.“

Podával mi dopis v pomačkané obálce s mnoha podivnými razítky. „Dáš jí to, viď? Je to důležité…“

„Jasně, to je určitě pro moji babičku!“

„Tak ji pozdravuj i ode mne, já jsem kamarád jejího muže Ota, asi si na mne vzpomene!“

Hluboce vydechl, jakoby se mu hodně ulevilo.

Popadl jsem obálku, rychle se otočil a jen ještě přes rameno křikl: „Já jí to donesu hned!“

Když jsem se před zatáčkou ohlédl, muž už tam nebyl.

Vrazil jsem do dveří kuchyně, babička stála u plotny a míchala meruňkovou marmeládu. Když mě viděla, řekla: „No, tak se zklidni, divochu, kdes byl? Vždyť jsi ještě nic nejedl!“

Sáhla do sáčku pro rohlík a do mističky mi vařečkou přendala trochu ještě horké marmelády.

„Něco pro tebe mám, babi! Je to prý moc důležité! Je to od dědova kamaráda Oty!“

„Oty? Nevím, že by měl děda ve svém okolí nějakého Otu. A proč to máš dát mně a ne dědovi?“

„Tak mi to ten pán v lese řekl.“

„Pán v lese?“, babička si otřela ruce od marmelády do zástěry a vzala do ruky obálku. Sáhla do kredence do hrníčku pro brejle a prohlížela si písmo a razítka.

„Ta je pěkně poničená, špinavá a pomuchlaná… Ale moje jméno je správně, jen to písmo je divné…“

Otevřela obálku a četla:

„Moje milovaná Marie, až toto budeš čísti, zapomeň na veškerý spěch a obvyklé přeskakování slov při čtení. Každé slovo zde je kus citu, k objasnění mým pocitů potlačovaných dlouhou dobu naším odloučením. Čti to v ústraní a šeptem, aby tě nikdo nerušil a slyš zrychlený tep svého srdce tak, jak je zrychlený ten můj, když to nyní píšu. Budeš číst úryvky ze života člověka tobě oddaného s duší a srdcem přeplněnými city a strastí. Ač jsem tisíce verst od tebe uprostřed Ruska, ztracený v zajetí a dlouho bez tebe strádám, vím, že všechno pochopíš a všemu porozumíš.“

Babička znovu pohlédla na pravý horní roh papíru a nahlas vyslovila datum „23. srpna 1918“. O více než deset listů popsaných drobným úhledným písmem dál byl podpis „Tvůj navěky milující Matěj.“ A P. S. „Posílám tento list po svém dobrém druhu Otovi, kterému se poštěstilo, že může se vrátiti dříve ze zajetí do rodných Čech než já. Snad ti dojde brzy a naplní tvoji netrpělivost po zprávách ode mne.“

Ještě jsem neviděl babičku tak udivenou a rozrušenou. „Kde's to vzal? Kdo ti to dal? To přece není vůbec dopis pro mne, ale pro dědovu maminku od jejího muže z ruského zajetí!“

Byl to sen? Nebyl, já jsem s tím mužem mluvil a přinesl od něj dopis. Byl unavený, nemluvný, ale bylo jasné, že se mu ulevilo, když svůj úkol splnil a Matějův dopis doručil. Ale jak se stalo, že mu to trvalo víc než sto let, to ví jen on sám.