Sudba

Leno,

zrovna včera jsem se dívala na ZOOMu na pořad o fauně Nového Zélandu, který je pozůstatkem zaniklého kontinentu o velikosti Indie Zélandie. O nějaké rozmanitosti na Zélandu nemůže být ani řeč. Na ostrovech byl jeden jediný predátor, dnes už vyhynulý obrovský orel.Lovil hlavně ptáky moa, ale taky všechno ostatní, na co přišel. Až na jednu podivnou vyjímku se savci na Zélandu vůbec nevyskytovali(s vyjímkou jednoho druhu netopýra). A takto tento zvláštní ekosystém fungoval po miliony let. Žádná tendence ke zvyšování biodiversity.

Dle dnešních genetiků vznikl člověk mutací, kterou vyvolala nemoc. Já si ale, stejně jako ty, myslím, že vznikl spíše genovou manipulací. Vždyť máme prakticky totožnou DNA se šimpanzem. 

Dívám-li se na přírodu, nemůžu se ubránit myšlence, že jedním z jejích záměrů je rozmanitost (a evoluce), že rovnováha je jen způsob, jakým lze život zachovat, proto je naprogramován, aby se k ní neustále snažil vracet, ale odvěkými vnějšími zásahy je rovnováha narušována a tím je příroda nucena k složitějším projevům a strategiím a k větší rozmanitosti. Otázka je, jak je to s časem. Vnímám-li jeho relativitu, je možné, že neexistuje (pak je vše jen velký třesk a o vývoji nemůže být řeč), a nebo existují opačné časové toky a vše se z jiného úhlu pohledu zase zjednodušuje...

Člověka opravdu vnímám jako zásah z venčí, nezapadá mi do místní přírody, nejpravděpodobnější verze je pro mne ta, že jsme kříženci místních živočichů a mimozemských humanoidů, kteří nás zde "vypěstovali" (možná jako experiment, nebo farmu, nebo otroky k těžbě, to už je veliká otázka). A opravdu to vnímám tak, že planeta z toho onemocněla, a jak se nyní zvyšuje její schumannova rezonance, to nevnímám jako zvyšování nějakých duchovních vibrací ale spíš jako horečku, jako projev nemoci. Ale kdo ví, jak to je?... Pokud za to můžou "Ufoni", pak je tu ještě naděje, že si uvědomují svou zodpovědnost, a nenechají planetu na nemoc zemřít, že ji nějak vyléčí (možná i tím odlidněním, což by pro nás nejspíš nebylo nic příjemného... ;0) )

Leno,

ekosystém bez lidských zásahů vždy vytváří rovnováhu a tato rovnováha je velmi stálá, konzervativní. Představa, že by evoluce byla cílem samotné přírody, je velmi naivní. Cílem přírody je vždy - vytvořit rovnovážný systém. Ten může být destruován nějakou ekologickou katastrofou, jako je třeba dopad asteroidu nebo výbuch obřího vulkánu. Po katastrofě dostanou šanci ti, kteří mají největší adaptační potenciál. Po dinosaurech takto dostali šanci savci, což ale neznamená, že by jejich éra byla nějak "vyspělejší"...

Mnozí vědci považují člověka za šestou celoplanetární katastrofu a jsou smířeni s tím, že člověk časem zničí většinu organismů na této planetě. Člověk je něco jako rakovina planety Země.

Aleno, máš pravdu, že by se zlo dalo brát i jako nerovnováha - čím větší, tím hůř. A na zasahování do rovnováhy mají tedy lidi obzvláštní talent... Absolutní rovnováha by však znamenala zánik všeho, vynulování, neutralizaci, proto nerovnováha být musí, aby vůbec něco mohlo být. Čím extrémější je, tím je to ale méně udržitelné a mohlo by to také končit zánikem. Život si tedy musí hledat míru ve všem. Neustále balancovat a udržovat mírnou nerovnováhu, aby to bylo ještě snesitelné a aby se to nezastavilo zcela. Dobro by tedy mohlo být zmírňování nerovnováhy. Já tomu říkám "zjemňování". Mé oblíbené heslo je: "Mít jemné srdce v drsném světě je odvaha, ne slabost." Podle mne je rozdíl mezi rájem a Zemí stejný jako rozdíl mezi teorií a praxí. Teoretická bolest nebolí. Proč bychom byli ochotni podstoupit tu praktickou? Kvůli poznání. Ona totiž ani teoretická radost nezpůsobuje žádné potěšení. Chtěli jsme to poznat, ne jen o tom přemýšlet. Malá mořská víla zaplatila cenu bolesti při každičkém kroku ve skutečném světě... A stálo jí to za to, za poznání lásky. I za to, že ta láska nebyla trvalá a zanikla. (Ona předem nevěděla, jak to dopadne, jen se rozhodla to riskovat, a možná to samé udělal i stvořitel). Bez lásky to pak už pro ni nemělo smysl a tak se víla ze skutečného světa ztratila. Do původního snového světa se také nevrátila, tam už to také bez lásky nemělo pro ni smysl. Zbyl po ní příběh o velké lásce, která byla prožitá. Poznání bylo zapsáno do Akáši. Tohle se po nás nejspíše chce. Prožít (a tím zaznamenat do všepaměti) skutečné příběhy i s těmi radostmi a bolestmi. Houbůh mi ukázal, jak to stvořitel vymyslel s co nejmenší možnou bolestí. Je to takový vzor, taková předloha, jak to všechno udělat a prožít, abychom co nejméně trpěli a abychom měli co největší radost a štěstí. Křesťané by tomu mohli říkat "Boží vůle". Díky zapomění a omezení, která máme, to ale nevíme. Někdo se snaží na to rozvzpomenout, naladit se, komunikovat s něčím, co ho přesahuje, číst znamení, poselství a mapy, která nám tu ten všegénius zanechal, abychom se v tom tak neplácali (já se třeba radím s houbičkami). Kvůli svobodné vůli jsme ale nevyfasovali kompletní návod i s obrázkama, musíme mít prostor pro vlasní iniciativu. Kousek svobodné vůle (boží střípek) je v každém z nás a to je ta jiskra, která nás oživuje. Bez ní bychom byli jen mrtvé loutky a vše by opět byla jen teorie. A ta vlastní svobodná vůle trpaslíků s trpasličím rozumem a trpasličí moudrostí způsobuje odchylování od dokonalého božího plánu a zvětšuje bolest a zlo. Je na každém z nás, jak to zlo mírnit, jak hledat původní záměr a moudrost, jak se dostat do té nejjemnější rovnováhy (blízko středu, blízko těžiště, blízko stvořitele).

Leno,

z lidského hlediska se jeví přírodní výběr jako velmi krutá záležitost, protože přírodě jde o to, aby prosperoval druh a život jedince v tom hraje druhořadou roli. Většina zvířat v divočině žije v neustálém stresu a tatáž zvířata v zajetí se, pokud je o ně dobře postaráno, dožívají asi o třetinu vyššího věku. Je jen málo živočichů, kteří nemají nepřátele, co se týče jiných druhů a ještě méně takových, kteří nemají nepřátele ani v rámci vlastního druhu... Všechno to ale funguje jako celek a vytváří to rovnováhu. Zlo- skutečné zlo, tedy lidské zlo narušuje soustavně tuto rovnováhu a to je to vůbec nejhorší, co se může dít.

Křesťanský Bůh, pokud by existoval, byl by stejně brutální jako "matka příroda". Stačí si jen přečíst Starý zákon.

Vlastně ses Aleno právě dotkla toho mého stínu, který řeším, jak jsme si povídaly u tvé básně... Když se podíváš do celé přírody, uvidíš utrpení všude, kam se podíváš. Je to tak vlastně stvořeno už z principu, že jeden ubližuje druhému, aby splnil své základní potřeby a zachoval svůj život... Já z toho totiž viním stvořitele, že to takhle uspořádal... Myslím si, že prvotní "hřích" udělal on, jenže nejspíš proto, že to ani jinak nešlo. Že utrpení a zlo je cena za život a existenci. Buď obojí - nebo nic. Mám dojem, že se stvořitel lidí ptá, co oni na to (nevím, jestli každého z nás, nebo jen někoho). Že je to taková zkouška pro nás, zda ten život za tu cenu bereme, nebo ne. Mě se na to zeptal, když mi bylo nejhůř a já na rozdíl od Ježíše tuhle cenu přijmout nedokázala... On uprostřed svého utrpení tváří v tvář zlu přijmul tuhle cenu, aby pro nás zachoval život. A já ji odmítla a teď nevím, jaké to bude mít důsledky... Jestli se mě zeptá znovu (a já ji možná znovu odmítnu), nebo zda jsem tím třeba zpečetila osud naší drahé země a za tu atomovou a konečnou válku, která to vše ukončí, nebudou zodpovědní rusové, ukrajinci ani američani, ale já... To je ten můj hnusný stín...

Jinak utrpení je zlo pro toho, kdo trpí. A zlý je ten, co mu to způsobil - vědomě. A tím je v případě přírody její stvořitel, který ty lovce, parazity a vlastně nás všechny naprogramoval, abychom požírali druhé. Protože lidé už také tvoří, aniž by byli zodpovědní a ohleduplní, způsobují ještě další zlo navíc... Ale původ je pořád stejný. Ty lidi jsou také tak naprogramovaní...

Leno,

zlo je jen a pouze lidskou záležitostí. Každý ví, že kuna nebo liška dáví v kurníku tak dlouho, dokud se tam něco ještě hýbe. To je prostě pud a nedá se s tím nic dělat. Taky jsem viděla, jak užovka loví skokana. Ten začal dělat asi třímetrové skoky, ale had ho ulovil stejně.  Jenže ten had, až pozře kořist, bude ji trávit několik dnů či týdnů a nebude muset nic žrát, zatímco auta přejedou na silnici tisíce žab zbytečně a zajímá to jen pár "bláznivých" ochránců přírody. Zlo začíná (lidskou) bezohledností a mění se rychle ve vražednou krutost.

I v přírodě spolu živočichové, hlavně šelmy, bojují a často je to boj na život a na smrt. To je ale záležitost přírodního výběru. Nikdy to není vyhlazovací válka. Ta je až lidskou specialitou. Žádná šelma nikdy nevylovila celý živočišný druh ani nevyhladila potravního konkurenta.

Zlo je složité, ale když tu věc rozklíčuješ (což může být ještě mnohem mnohem složitější), dojdeš většinou k jednoduché příčině. Že si zlí lidé berou víc na něčí úkor, to jsem tam právě napsala, to je na tom to důležité. Ale zapoměla jsem ještě napsat, že to dělají VĚDOMĚ. Když o tom neví, tak to není zlo, možná jen hloupost... Byla tady próza od Evženie Brambůrkové, o tom, jak jim kuna zakousla slepičky a nechala je tam. Ona opravdu nepotřebovala vraždit všechny, ale nevěděla to. Kuna nemůže být zlá (i když slepičkám udělala zlé věci), protože to nedělá vědomě. Ale ten masový vrah zlý je, když bere lidem životy i když nemusí (nejde mu samotnému o život) je si toho vědom, a dělá to pro svou zábavu. Takovému schizofrenikovi z jeho pohledu o život jde, a tak zabije v domělé sebeobraně. Neví, že nebezpečí je jen v jeho hlavě, ten není zlý.

Leno, Prómo,

myšlenka, že zlo začíná tam, kde si člověk bere víc, než potřebuje, je podnětná. Já bych ještě dodala, že zlo začíná tam, kde si člověk bere víc než potřebuje na něčí úkor.  Ale jsou mnohé podoby zla. Je jich určitě tolik, kolik třeba může být motivů k vraždě. Někdo vraždí kvůli penězům, někdo ze vzteku, další ze žárlivosti a ten nejnebezpečnější pachatel vraždí,  protože je masový vrah a hraje hru s policií. 

O zlu by se dalo psát celé hodiny. Zlo není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá.

Brouka do sbírky už jsem ti vydala. Sbíráš přeci definice zla? Nebo sbíráš i zlé zážitky? Napíšu ti do pošty, jo?

Hmmm... to je zajímavé, Lenochode, a můžu se zeptat - jak vypadala Tvoje osobní schůzka se zlem? Nemusíš odpovídat, třeba hledám jen dalšího brouka do sbírky... a rád Ti ji ukážu, ale dnešní noc je dlouhá, jedna spřátelená vědma, která mi kdysi málem vytrhla srdce z těla, a se kterou jsme se stali velmi dobří přátelé (a máme pocit, že se známe stovky, let, odjakživa, problém ale je, že nevíme, jestli jsme si to jen vymysleli), tak ta má pocit, že jí někdo v noci vchází do bytu a děsí ji, tak jsem dnes v noci vzhůru, abych si byl jistý, že to náhodou nejsem já - to jsou ale věci, že? ;-) Všechno to jsou samozřejmě jenom fantasmagorie, ale když je fantasmagorie dostatečně živá, jak ji rozeznáš od skutečnosti?

Tome hezké, tip :0)

Odpoutaný Prométheusi, tvá sbírka by mne velmi zajímala! Máš už tam hodně kousků? A nevykrystalizovala už z toho nějaká esence? 

Já jsem zlo přestala brát vážně po té, co jsem potkala hada s velkou žábou v tlamě. Téměř neřešitelné dilema bylo : pomoci žábě, nebo nerušit hada? Nic není dobré ani zlé absolutně. Co je pro jednoho dobré, pro druhého je to zlé. (Nakonec srdce nebylo schopné rozhodnout, tak rozhodla hlava. Užovky jsou vzácnější než ropuchy a stejně by ulovila jinou žábu...)

Zlo jsem neřešila až do loňského léta, kdy si se mnou dalo osobní schůzku. Pak jsem znovu začala hledat odpověď. A našla jsem tuto:

Všechno zlo pochází z jediného "hříchu" - když si někdo vezme víc, než potřebuje, nebo než je mu dáno, na úkor někoho jiného. Pak někdo jiný nemá ani to, co potřebuje, a to je zlé. (Skromnost je tím pádem dobro.)

Otázka je, jak poznat, kolik potřebujeme, co je ještě pro nás a co už je pro jiné... S naší omezenou hrstkou informací a mizivou pamětí, je to umění, škola na celý život. U mne tedy rozhoduje ohleduplnost k druhým i k sobě. (A tím, v čem hledám míru, nemyslím jen jídlo a předměty. Zlí lidé berou vědomě druhým i vtahy, zdraví, životy...)

Jiskry mohou velmi často způsobit i nepatřičný požár. "Jiskra" byl Leninův marxistický časopis, který pomáhal zažehnout krvežíznivou "revoluci", za kterou zůstaly haldy mrtvol.

Stačí, když kolem své svíčky uvidíš věci v lepším světle.

správně však jsem si zanadával a  zapálil :-) teď je potřeba aby přeskakovaly jiskry :-)

Tome,

čínské přísloví říká: lepší než nadávat na tmu je zapálit aspoň maličkou svíčku.

https://www.youtube.com/watch?v=hv1tJRFEpoU&list=RDOopUe0JEWnY&index=2

dobro je pro mě lidskost, čistota, férovost... jinak jo rozumím tomu co píšeš