Postsnění

cvrcko, blázínku,

já jsem ale taky bývalá pocitářka a občas se dokonce dostaví i recidiva. Třeba zítra zveřejním pocitářské textíky pod názvem "Jsou to už jiné kulisy". Moje pocity se ale většinou točí kolem melancholie a bezvýchodnosti. Vztek jsem už překonala, protože si myslím, že je zcela zbytečný a člověk se jím jen ztrapňuje.

Rem: díky za spolčení vlastníků - výborná aluze na Spolčení hlupců - pozměním!

Když pravdivě vyjádřím vztek nebo strach, zobrazím to, co je nošeno ve skrytu. Uznám existenci toho. Povzbudim všechny, kdo se v tom topí. 

Umění je udělat to tímto způsobem. Ne, který zamýšlím, ale který zafunguje. 

V závěru pozoruhodná dynamika. Na povaleče :) 

Příjemný text.

Dnes se ani tak ne básníci, ale spíše někteří malíři odvolávají na floskule z béčkových filmů o Vincentovi, když říkají, že nemalují to, co vidí, ale to, co cítí.  Ale co z toho, když jen zobrazíme své emoce? Pomohou ti snad takové obrazy jako je Výkřik od Edvada Muncha žít?  To spíš naopak!  Skutečné umění a tedy i skutečná poezie musejí člověka povznášet, poskytovat mu takové emoce, které jej k životu připoutají a ne takové emoce, které ho přivedou k sebevraždě. Co z toho, když pravdivě vyjádřím vztek neboo strach?

Alekanar: ano samozrejme, ze ho nekdo pronasludeje, prinejmensim on sam sebe. A to se mu zhmotnuje, respektive to projikuje do okoli. 

no ja nevim jestli kazdy skutecny (trochu moc links!) basnik musi mluvit zeitgeist, samozrejme se na nem spolupodili, ale ze by to bylo takto apriorni to si nemyslim.

apropo - je-li. dnesni basnik kavarensky cita (coz si teda nemyslim), neni to prave feeling dnesni doby? Z toho tveho popisu sala pro me trochu moc angazovanost umeni jakozto funkce a pominu-li, ze kazde umeni je tak trochu angazovane, tak tuhle umeleckou funkci skutecne nemusim. I cita basnik, tim ze pise o sobe (a basneni je vzdy tak trochu narcisticke) je take clovekem a predava dal svoji zkusenost a i kdyby byla vylhana, jak jiz zaznelo, i to je zkusenodt, chceme-li archetyp, ktery dale zase neco rika o druhu cloveka vulgo basnika etc etc etc.

Alekanar: ano samozrejme, ze ho nekdo pronasludeje, prinejmensim on sam sebe. A to se mu zhmotnuje, respektive to projikuje do okoli. 

no ja nevim jestli kazdy skutecny (trochu moc links!) basnik musi mluvit zeitgeist, samozrejme se na nem spolupodili, ale ze by to bylo takto apriorni to si nemyslim.

apropo - je-li. dnesni basnik kavarensky cita (coz si teda nemyslim), neni to prave feeling dnesni doby? Z toho tveho popisu sala pro me trochu moc angazovanost umeni jakozto funkce a pominu-li, ze kazde umeni je tak trochu angazovane, tak tuhle umeleckou funkci skutecne nemusim. I cita basnik, tim ze pise o sobe (a basneni je vzdy tak trochu narcisticke) je take clovekem a predava dal svoji zkusenost a i kdyby byla vylhana, jak jiz zaznelo, i to je zkusenodt, chceme-li archetyp, ktery dale zase neco rika o druhu cloveka vulgo basnika etc etc etc.

Jde ale o to, jakým způsobem bude kdo zpracovávat své emoce. Paranoik bude věčně psát o tom, jak mu všichni ubližují a pronásledují ho, protože je o tom nezvratně přesvědčen. Znamená to ale opravdu, že ho někdo soustavně sleduje?

Každý skutečný umělec, tedy i básník, by měl být přecejen trochu víc než "obyčejný člověk", mluvit za svůj národ a za svou dobu, protože umí lépe zformulovat dobové otázky a naznačit možné odpovědi na ně. Dnešní básník je většinou jen kavárenský pocitář, který častuje při veřejném čtení v kavárně své kolegy v publiku verbálními experimenty.

Alekanar: a neni zpracovani emoci variantou sebepoznani?

samozrejme ze basnici lzou a podvadej, myslej jenom na uspech etc. proto jsou basniky, nicmene si kladu otazku v cem jsou odlisni od ostatnich lidi? Mozna tak v tom, ze o tom pisou. To uz je nejaky predpoklad, alespon castecne sebereflexe. Nerikam, ze to je poznani sebe sama, ale jisty pokus o to tu uz je. Samo to muze byt vsechno poza, ale tak to je...

Nemyslím si, že by tady na Písmáku psal někdo verše proto, aby poznal sám sebe.  Ano - vlastní básnička čtená s jistým časovým odstupem a reakce čtenářů na ni mohou přispět k našemu sebepoznání, ale motivem k napsání básně není snaha o sebepoznání nikdy.

Básníci píšou proto, aby nějak zpracovali své emoce, aby měli úspěch, aby se přizpůsobili stylu doby, ve které žijí, aby byli originální, aby šokovali, nebo naopak chtějí být klasicky dokonalí. Ale že by někdo skutečně bral báseň jako sondu do vlastní duše, to je pouhý mýtus.  Básníci ve své většině totiž lžou jako když tiskne a při tom si hrají na pravdu. Ve skutečnosti se totiž počítá to, co je přesvědčivé, ne to, co je pravdivé. Počítá se to, co má účinek na čtenáře.

Alenakar: myslim, ze skoro vsichni basnici, i kdyz tvrdi, ze ne. A znam... sebe.

Je moc hezké jen snít o tom, že jsem básník, protože mám slaměný klobouk a sedím někde v předzahrádce před kavárnou. Ale psát proto, aby člověk poznal sám sebe - to by muselo být přímo skvělé. Ty znáš někoho takového, kdo by psal verše kvůli sebepoznání?   Tip za námět k zamyšlení.

No páni! Konečně pro mě někdo "novej" (matně si vzpomínám, že jsem tu kdysi něco od tebe četla) a překvapivej. 

Skvělej text. Annin výběr.