Potomci ohnivého boha

Plameny vyskakovaly všude, kam se Adu podíval. Děs v jeho očích rozehraný plameny tančil strašidelným tancem. A nejen v jeho očích, ostatní členové tlupy na tom byli stejně – krčili se pod větvemi, které ničily ruce ohnivého boha. Z nebe nad horou se snášel horký déšť a padal jim na hlavy.

Prales syčel a halil je do par. Hmyzí havěť se jim plazila u nohou, snažila se dostat pryč. Tlupa vyčkávala. Dokonce i nejstatnější z bojovníků ježili chlupy a bezmocně cenili zuby. Věděli, že bůh se nedá propíchnout kopím ani zahnat do jámy, a tak čekali, až se umoudří.

Věděl to i Adu, který se schovával v bambusových pažích. Když kolem něj proletěla ohnivá pěst, na nic nečekal a vzal nohy na ramena.

Běžel jako pominutý. Prodíral se houštím, až si sedřel lokty. Vůbec to však nevnímal. Připadal si jako ta havěť, co udělá cokoliv, aby si zachránila krk. 

Seběhl z pralesa a usedl na balvan pod skalní převis.

Podepřel si hlavu rukama a přemítal o tom, co se právě stalo. Byl napůl cesty mezi dětským věkem a dospělostí, všelijaké obrazy ho teď napadaly často. Bylo to však poprvé, co byl sám. Doufal, že se nikomu z tlupy nic nestalo. Ze smutku popadl klacík a začal do hlíny kreslit jejich tváře, které nedokázal pojmenovat.

Adu seskočil z kamene.

Ohnivý bůh odkráčel kamsi do svých výšin, nicotní tvorové ho již přestali zajímat. V korunách stromů a v keřích stále doutnaly ohně. Havěť se vracela zpátky.

Adu funěl do kopce, až z něj řinul pot, který ho příjemně chladil.

Musel se vyhýbat rozžhaveným loužím, v nichž se rozpálené uhlíky mísily s popelem. Konečně vyšplhal do míst, kde se bůh poprvé zjevil, aby vepsal svoje jméno do větví, kterými se nasytil. Rozhlížel se však marně, tlupa byla fuč.

Dřepl si do trávy a odfrkl si. Musí je najít. Ne kvůli jídlu – síly má dost, je v nejlepších letech, i kdyby se měl živit jenom bobulemi, kořínky a ovocnými plody, hlady nezemře. Z toho strach neměl. Ale čelit bohům sám samotný, to by se utrápil.

Pomalu vstal. Poté napjal hrdlo a vyrazil ze sebe poslední zoufalý skřek.

Odpovědí mu bylo zlověstné ticho. Po chvíli, co trvala celou věčnost, se začaly ozývat první výkřiky. Patřily tlupě, která začala vylézat zpod lián, keřů a balvanů, aby ho s radostným rykem přivítala.

Ukazovali po sobě rukama a spokojeně se šklebili. Adu se usmíval, byl to nejšťastnější den v jeho životě.

Začali společně šmejdit kolem ohnivých louží. Několikrát je obešli, než se odvážili si přidřepnout a ohřát si kosti. Adu se posadil doprostřed tlupy a dlouze se zadíval do ohně. Rád by jim povyprávěl, co zažil a jak mu chyběli, jenže z hrdla mu vyšel pouze skřek.

Tlupa se po něm zvědavě podívala. Adu se zhluboka nadechl, aby to zkusil znova.