Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFernanda Melchorová – Období hurikánů
Autor
Fruhling
Mám plán: jednoho dne, navštívím Mexiko. Obejdu barevné Baragánovy vily, nasytím se betonovým brutalismem Ciudad de Mexico, nakoupím třtinovou pálenku a tvrdé drogy v americkém pohraničí. Protože ale v současnosti let Praha Mexiko trvá přinejmenším 15 hodin, nutí mě má přirozená lenost objevovat Mexiko jinými způsoby.
Román mexické žurnalistky Fernandy Melchorové Období Hurikánů se odehrává mimo obvyklá turistická letoviska. V zapadlém fiktivním městečku na pobřeží atlantského oceánu kdosi zavraždil Šamanku. O motivy není nouze: peníze, drogy nebo andělíčkářství, neexistuje nic dostatečně zkaženého, aby v tom Šamanka neměla prsty. Představuje její smrt ztrátu nebo vysvobození?
Je naprosto nutné říct, že Období hurikánů není detektivní román. Kolem dostředivého motivu Šamančiny vraždy skládá Melchorová mozaiku samostatných příběhů, v níž je otázka viny rozostřená a nejasná a kde stěžejní roli přebírá samotná výpověď. První, kdo na čtenáře promluví, je vrah, následuje jeho otčím, kumpán a další, kteří byli do Šamančiny smrti nějak zapleteni. Společně s jejich činem se z různých stran nasvětluje Městečko samo, jeho obyvatele a pohnutky, které k vraždě vedly.
Přestože by fiktivní, místně a časově rozostřená povaha Městečka mohla svádět k analogiím s Faulknerovým Yoknapatawphovským okresem, případně polohopisně bližším Marquezovým Macondem, Melchorová se zříká mytizujího přesahu a vrhá své postavy do světa, kde je lidská existence natolik nuzná, že i existence mýtu představuje luxus. Je to svět, v němž už nestojí ani kostel a který své postavy oseká na tělo. Románem pulzují svíravé křeče orgasmů, horečnaté drogové rauše i zvířecí bolest bití. Postavy křičí, zoufají, blouzní. Nikdy však neumlknou, protože řeč, která sama počíná stažením hlasivkových svalů, je posledním prvkem dělícím postavy od animálnosti.
Proud řeči je překotný, svíravý, plný vulgarit. Zároveň je také jediným způsobem, kterým se hrdinové domáhají uznání – nikoliv před světem, který je lidskosti zbaven, ale před čtenářem. Malá Norma o svém nezdařeném potratu odmítne vypovídat před sociální pracovnicí, ale k čtenáři zůstává naprosto upřímná a otevřená. V těchto chvílích se ukazuje, že Období Hurikánů není jen panoptikem lidské bídy, ale i intimní a empatickou knihou s neskutečnou emoční zátěží. Pokud se budeme řídit Faulknerovým citátem, že údělem spisovatele je zachytit boj lidského srdce, které je ve sváru samo se sebou, pak Období Hurikánů tuto definici naplňuje beze zbytku.
Melchorová, podobně jako Faulkner, využívá organický obrazný jazyk, v němž se jednotlivé věty rozvíjejí přes mnoho stránek, občas do samostatných kapitol. Kniha však zůstává strukturovaná a srozumitelná. Jednotlivé obrazy si zachovávají neliterární filmovou čistotu. Vzniká tím čtenářsky vděčný tvar, v němž autor ustoupí do pozadí a bez exploatace nechává vyniknout svůj ne-až-tak-fikční svět. Autorčina žurnalistická praxe dává vzpomenout na Capotovo Chladnokrevně.
Článek jsem otevřel lacinou frází o objevování Mexika. Nyní se za ni omlouvám. Období hurikánů je totiž jedním z mála čtenářských okamžiků, ke kterému je třeba přistoupit s naprostou vážností a respektem. Jedna se o dílo, které jedinečně snoubí hrůzu s nadějí a nízké s krásou. Jako chladná teplotní níže nad rozpálenou hladinou oceánu: oko hurikánu.
autor: Fernanda Melchorová / překlad: Anežka Charvátová / vydáno: 2021 / nakladatelství: Paseka
P.S.: Chtěl bych poděkovat překladatelce Anežce Charvátové, která svým odvážným překladem umístila slovo „píčovina“ do kánonu vážné literatury.
P.P.S: Grafika přebalu působí lacině.
23 názorů
Fr., v podstatě jsem své předsudkářské členění opsala od F. S. Fitzgeralda (The Ice Palace), M. Mitchell (reálie) a trochu též z porovnání Márqueze, jehož jsem kupodivu znala, i když příliš neveršoval, a L. Berniera (styl). Bída je všude tatáž.
však jo, tu tezi, že lidská bída je všude stejná, nijak nerozporuju
jen se mi zdá, že to většina čtenářů takto vnímat nebude. ale co já vím. všechno jsou jen moje ničím nepodložený domněnky.
si to zkusím přečíst.
Hele, já zastávám komunistickou tezi, že lidská bída je všude stejná. To místní určení podle má - dle mého - vliv spíš na stylizaci a formu textu. Silene tu nakousla, že jihoamerická literatura je je větně "rozlévavá", a mě to teda donutilo se zamyslet, jestli se to shoduje s mými předsudky. Ostatně on bude i nějaký důvod, proč se Faulknerovi říká jižanská literatura.
jako jo, to beru, taky mě při čtení recenze napadlo, že jinde je to stejné, že mexické městečko může být v tomto případě jen rekvizita...
otázka je, jestli to geografické určení přece jen nebude mít větší vliv na obraz konkrétní země než na čtenářovo uvědomění si, že všude je to podobný.
Luzz, vzpomínám si na písmáčku jolanu, která měla v profilu kokoliův citát, že uměním není dělat obrazy, které tě dostanou jinam, ale obrazy, které tě dostanou sem.
Období Hurikánů nám říká, že takhle to vypadá nikoliv v Mexiku, ale všude.
fruhlingu, omlouvám se za vstup, neudržela jsem se.
recenze je fajn. zkusím nějakou ukázku.
jen drobnost - osobně občas vnímám určitý riziko podobných počinů - člověk v české kotlině si na základě podobných knih (ale nejen jich, přispívá k tomu i obraz konkrétních zemí v médiích) může začít myslet, že takhle to v mexiku vypadá úplně všude... dovolím si podotknout, že mexiko je vlastně docela snesitelný místo k životu... anebo alespoň k dočasnému přebývání (a nemluvím zrovna o cancúnu)
- tím samozřejmě nechci říct, že by se o podobných negativních jevech nemělo psát - to v žádným případě... jde mi jen o vyvážení pohledu.
pardon, nějak jsem se zapovídala.
kdyby do všeho okamžitě nezačal žvanit odpoutaný prométheus se všemi svými altery, byl by písmák celkem příjemné místo.
Odpoutaný Prométheus
08. 06. 2022Kdyby do všeho okamžitě nezačala žvanit Silene s Majaksem, kteří nepoznají dobrý text, ani kdyby se jim zakousl do jejich kolektivní zadnice (mám už problémy je rozlišovat, oba jsou stejně nesnesitelní, navíc mi Silene svou chronickou tvůrčí impotencí kombinovanou s pedanstvím začíná splývat ještě s českým vzdělávací systém, který s podobnou idiocií morduje talent a životní elán dorůstající generace, která bude muset zachránit svět, která generace naše a ta předchozí nenávratně zkurvily), tedy kdyby tu nebylo těchto dvou hladových démonů české amatérské literární tvorby, byl by Písmák celkem příjemné místo.
Silene, co takhle test alkoholiků - týden bez lahve. Dokážeš aspoň týden nežvanit do toho, čím někdo jiný žije a co je zrovna fokusem jeho niterné fascinace? Otázka ze sebezpytu za pět set.
Fr., měj soucit. Blbost, co? no jo. Má maličkost odstavcem nikdy nepohrdne, tak vlídně a milosrdně připomínají sloky.
Délka odstavců by měla spotřebu záložek spíše snižovat. Má se číst na jeden zátah.
M.: Však já ti to nevymlouvám, zaujal mě komentář. Ne, dnes jsem Patriarchu nezvládla, prošla kousek. Natrefila jsem zrovna na smrt, a tak jdu asi radši na vzduch. Hecnu se ale večer či zítra ještě kus. Zamlada jsem četla verše, potom verše a potom parte.
Ukázka se mi četla dobře, řečná dynamika připomněla některé Luzziny chvaty, ale proti pár odstavcům bych určitě nic nenamítala. Vyšší spotřeba záložek, pozornosti a vůbec.
Věty jako prodloužená nasvědčují latinskoamerické tradici, přesto mi jejich proud v rámci ukázky v Období hurikánů připadne dynamičtější. (Jistě i vlivem vývoje jazyka.) Mnohé by šly rozčlenit na podstatně kratší úseky, aniž by bylo nutno měnit cokoli dalšího nežli interpunkční čárku či středník za kýženou tečku; což mě vrací k úvaze o kontinuální stylistické tradici. Souvětí se chovají se jako řeky. Strhnou s sebou vše, v rámci one-sentence-show sfouknou i takřka přímou řeč a veškeré zprostředkované promluvy jednotlivých postav nebo spíše skupin (sem nakrásno splaví i píčovinu). Na Podzim patriarchy jsem vyrovnaně sil už ovšem neměla, pročež předem připouštím nedostatečnost svého náhledu.
(sebe-errata: Před aneb se nepíše interpunkční čárka! Viz výše.)
https://www.paseka.cz/fernanda-melchorova-obdobi-hurikanu/produkt-8913/
(Zkusím aspoň ukázku, ď.)
Fr., do určitého věku se nebojí ani pádu z 2. (a více) NP. Jazyk je systém. (Asi nepíši o moc lépe.)
Pisu jak prase, co? Zkoriguju.
Zábradlí jsou pro bojacne lidi bez odvahy k pádu.
Vně okouzlující jako vždy, tak schválně zvládnu-li stylovou oponenturu či aspoň tech. pozn.
cit. jednoho dne, navštívím
. interpunkce fuč
cit. nutí mě má přirozená lenost, objevovat Mexiko (...)
. infinitivní kce v roli objektu/předmětu = interpunkce fuč
cit. anděličkářství
. errata: kvalita hlásky i = í (hlasuji pro)
cit. mozaiku samostatných příběhů, v níž je otázka viny rozostřená a nejasná, a kde stěžejní roli přebírá samotná výpověď.
. v níž = v mozaice
. a kde = v mozaice x v otázce
= pravděpodobně v mozaice, neboť ke spojce „a“ již nenáleží žádná další z vět,
tudíž VV1 + VV2 v souřadném spojení = interpunkce fuč
cit. (…) se nasvětluje i Městečko samo, jeho obyvatele
. nedůrazný hlas pro alternativu trpného příčestí (otázka srozumitelnosti, akuzativ je rozpoznatelný až s obyvateli)
cit. místně o časově (...)
. překlep, plus repetice místně – místně (záměr x lokálně snížená výrazová pestrost)
cit. Je to svět, v němž už nestojí ani kostel, a který své postavy oseká na tělo.
. v němž + a který = souřadné spojení VV1 a VV2, interpunkce fuč
cit. tvar, v němž je autor ustoupí do pozadí, a bez exploatace nechává (...)
. souřadné spojení, interpunkce fuč x tvar, nebo autor nechává?
. patrny znaky mentálního zápasu mezi příčestím trpným a činným
. (registruji oblíbenou exploataci)
diskutabilní: kánon vážné literatury
. dostatečný počet hodnotových soudů vynesený na časové ose
Odstavec o zříkání. Odcházím se vrátit. Plusové body za Faulknera. S blížícím se závěrem narůstá frekvence konkrétního tvaru verba být.
bonus: sociální aspekt komentáře, aneb přátelský pokec s literátem:
. méchická barevnost! ách.
. absence zábradlí!! chm.
Je to predevsim liny trik.
Paradoxne: puvodne jsem si knihu koupil spis impulsivne a mel nechut ji zařadit do čtenářského harmonogramu. Navíc jsem mel pocit, ze me jako cynika v nejlepsich letech už nemůže nic překvapit. Ve vysledku bych si to dal možná i do top 10.
(Mam rad Faulknera)