Dívka a moře - Opička a hravá chobotnice I.

Opička a hravá chobotnice

(červen 2003)

I.

„Co je s ní?“ zeptal se šéf Ichtyla a kývl hlavou směrem k pravoboku, kde bylo vidět dívku sedící na malé pláži sevřené mangrovovým porostem, „od chvíle, co vybouchla kvůli mambě, nemluví vůbec. Vyjasnili jste si to?“

„Jo. Přišla se omluvit a neřekl jsem nic, proč by neměla mluvit. Had je ve velkým boxu, doplavala do mangrovů pro větve, a zřídili jsme plnohodnotně vybavený terárium. Vypadala, že je s výsledkem spokojená. Byla u toho, když jsem mluvil s herpetologem v Paříži. Včera i dneska dopoledne strávila u boxu několik hodin a zaznamenává chování mamby. Myslím, že není naštvaná nebo uražená, ale smutná.“

„Ale proč?“

„Pokud jsem si stačil všimnout, tak reaguje, když se někoho dotkne. Myslím, že nás bere jako rodinu a na tu svou je hodně fixovaná. Vyčítá si to a trvá pár dnů, než se srovná. Je taková, nic s tím nenaděláš.“

Bylo to tak. Ve zlosti ublížila člověku o němž věděla, že ji má rád. Teď dívku trápily výčitky svědomí a k lepšímu pocitu nepřispěla ani omluva. Často se takovým prohřeškem trápila déle než člověk, kterému ublížila.

Když bylo o hada postaráno, pomohla Čočkovi připravit oběd a požádala šéfa o svolení opustit do večeře loď. Již to bylo v jejím chování nezvykle. Většinou si se subordinací hlavu nelámala. Vybavená ploutvemi a šnorchlem vyrazila na průzkum pobřežích mělčin ostrova Roxa. Zklamala tím Čočku, který chtěl natáčet v jezírku v mangrovech, kde chytili zatoulanou mambu. Nakonec mu nezbylo, než vzít za vděk Zrzounem. Ten se však díky rozložité postavě musel do nitra lesa prodrat větvemi za hlasitých protestů kočkodanů.

Příští den v poledne pomohla Čočkovi připravit studenou večeři, aby mohla zůstat venku déle. Zhruba do pěti hodin se poflakovala kolem pobřeží ostrova, než objevila malou pláž. Neměla sice radost, že je sem z lodi vidět, ale lepší místo nebylo. Po bližším prozkoumání stěny stromů lemujících pláž objevila ve větvoví jedlé plody. Netušila, jak se jmenují, ale Ichtyl jich při první návštěvě mangrovů několik přinesl na loď. Byly šťavnaté s příjemnou sladkokyselou dužinou, vzdáleně připomínající chutí švestky. Několik jich utrhla, aby zahnala žízeň.

Chvíli seděla a vzpomínala na dětství, kdy se sestrami vyváděly různé lumpárny, než ji vyrušil šustot za zády. Opatrně otočila hlavu, aby tvora nevyplašila. Mohla to být neškodná želva, ale také krokodýl. Ve druhém případě moc šancí na únik nebylo. K dívčinu překvapení z houští vykukovala asi dvaceticentimetrová opička.

„Ahoj špunte,“ zašeptala a pomalu se v sedě otočila k lesu, „přišla jsi se podívat, co je to tu za divnou opici?“

Opička neříkala nic. Jen přeskakovala pohledem mezi dívčiným obličejem a klínem, kde leželo několik plodů.

„Copak? Snad neloudíš? Můžeš si je přece natrhat sama, máš jich tu dost a určitě šplháš líp než já,“ mluvila tiše monotónním hlasem.

Ze zkušenosti věděla, že tak působí na zvířata uklidňujícím dojmem. Opět nepřišla žádná odpověď. Zvířátko však vylezlo z houští a usedlo na jeho okraji, ostražitě dívku pozorujíc. Možná ještě člověka nikdy nevidělo, nemělo s ním špatnou zkušenost nebo bylo tolik zvědavé.

„Prima,“ okomentovala počínání opičky, „mě se bát nemusíš, a když jsi tak odvážná, tak ti za odměnu něco dám.“

Rozloupla jeden plod, pomalu natáhla ruku a položila ho na písek mezi nimi. Opice sice v první chvíli couvla do křoví, ale potom zřejmě zvítězila touha po pamlsku. Opatrně udělala několik krůčků, popadla nabízené jídlo a opět usedla na okraji křoví, kde vyjedla dužinu.

„Chutná?“ usmála se dívka. „Dostaneš ještě, ale musíš blíž.“

Natáhla ruku s druhou půlkou plodu, ale tentokrát ho nechala ležet na natažené dlani. Opička několikrát vstala a zase si sedla. Popolezla blíž, ale zřejmě vyděšená vlastní odvahou opět couvla. Tak to probíhalo skoro čtvrt hodiny, než se konečně rozhodla pro frontální útok. Jedním skokem dosáhla k ruce, popadla jídlo a vrátila se na  místo.

„Ono to půjde, viď? Za chvilku budem kamarádky, a taky bys mi mohla něco povědět. Němá určitě nejsi. Když nic jinýho, tak poděkování si zasloužím. Nemyslíš?“

Během řeči rozloupla další plod, ale tentokrát si ho položila na koleno. Seděla na zkřížených nohách a pokud ho opička bude chtít, musí hodně blízko. Opět následovalo dlouhé váhání. Několikeré přiblížení následované útěkem do bezpečí. Ono rozhodování není těžké jen pro člověka. Nakonec se rozhodla důvěřovat. Usedla u kolena, snědla připravenou půlku plodu a potom vylezla dívce na klín, aby dosáhla na zbytek.

Čočku se Zrzounem po návratu z natáčení v mangrovech zaujalo chování kapitána a kormidelníka, kteří na pravoboku cosi sledovali s dalekohledy u očí. Vypadalo to, že se náramně baví. Připojili se k nim, aby zjistili, co ty dva tolik zajímá.

„No šéfe, to nemyslíš vážně,“ vyhrkl Zrzoun, když zjistil, co s takovým zaujetím sledují, „tohle se nedělá.“

„Sklapni,“ zavrčel šéf, aniž oddálil dalekohled od očí.

„Co to tam provádí?“ zajímalo Čočku, který se marně snažil pouhým okem rozeznat podivné chování dívky.

„Koukni,“ Ichtyl mu podal dalekohled, „to fakt stojí za pohled. S náma skoro nemluví, ale s opicí si zřejmě dobře rozuměj.“

Čočka nasměroval dalekohled, zaostřil a v zápětí se rozesmál. Dívka lezla po čtyřech s opičkou na zádech. Obrázek působil nanejvýš komicky. Mrňous byl zřejmě čerstvě odstavené mládě z péče matky, která ho stejným způsobem přepravovala na hřbetě. Několikrát překřižovaly pláž, než si dívka opatrně sedla. Opice chvíli visela zapletená do dlouhých vlasů, ale potom sklouzla na zem. Odhopkala několik metrů k lesu, kde po prudkém obratu nafilmovala útok. Hra běžně praktikovaná mezi mláďaty. Připravují se tak na dobu, kdy budou muset bojovat o místo v hierarchii tlupy nebo bránit rodinu proti cizím nájezdníkům.

Zrzoun vytrhl Čočkovi dalekohled, aby také zjistil, co dívka provádí. Chvíli se též bavil pohledem na dovádějící mládě, ale potom vrátil dalekohled Ichtylovi.

„Hele, co je to za opici?“ zeptal se vědce.

„Netuším, na tu dálku druh nerozpoznám.“

„Podle chování bych soudil, že ta malá je ještě mládě. Co když se najednou z lesa vyhrne celá tlupa a Prcka napadnou?“

„Myslím, že k tomu nedojde, pokud to malý nebude volat o pomoc a holka ví dobře, co si může dovolit. Určitě nejsou nikde nablízku, to by již byla na pláži celá tlupa,“ mínil Ichtyl.

„Možná budeme mít dalšího člena posádky,“ zasmál se Čočka, „vypadá to, že si dobře rozuměj. Podle toho, jak se holka poslední dny chová je pro ní opice přijatelnějším společníkem než my.“

„Blbost,“ zavrtěl hlavou šéf, „viděl jsi jak vyváděla kvůli mambě. Nikdy  neodvede mládě od tlupy. Ale měla by uvažovat o návratu. Za chvíli se stmívá a zahlíd jsem kolem pár kladivounů. Rád bych měl holku na palubě dřív, než vyrazí na noční lov.“

„Vezmu člun a dojedu pro ní,“ navrhl Zrzoun.

„Tak moc to zas nespěchá, doplavu tam a vrátíme se dřív, než padne tma,“ rozhodl Čočka.

- pokračování -