Carmenina pláž

2. Carmenina pláž

*

Pláže Playa del Carmen

Turistické letovisko, vzdálené od Cancúnu asi padesát kilometrů směrem na jih, bylo původně rybářskou osadou, jež v posledních letech nevídaně rozkošatěla. Ještě před dvaceti roky ji nejčastěji navštěvovali svobodomyslní američtí hippies, kteří proklamovali volnost, lásku a nezávislost na majetku, bydlíce v chatrčích z palmových listů přímo na pláži. Nescházela jim elektřina, teplá voda, splachovací toalety ani labutě na postelích, dovedně poskládané z ručníků. Doba však pokročila a romantické přístřešky dnes nahradily luxusní resorty se spoustou barů, bazénů a plážových atrakcí, ve kterých se z bílých uctívačů mamonu, konzumu a povrchnosti zakrátko stávají rudoši, opouštějící své rezervace jen velmi neochotně.

Náš relativně levný, jen taktak čtyřhvězdičkový hotelový resort The Reef Coco Beach je umístěn v klidné části města. Přesněji za pravým plotem začíná město, za levým džungle. Téměř všichni bohatí turisté jsou přesvědčeni, a mnohé publikace je vtom utvrzují, že v této čtvrti budou okamžitě přepadeni, okradeni, znásilněni a brutálně zavražděni, proto bydlí jinde a sem se neodvažují. Jak říkám, klidná část.

Pláž tohoto komplexu je kupodivu nevídaně čistá, což není dílem náhody, ale muže s dvoukolákem a hráběmi. Na levé straně pobřeží rozhazují sítě rybáři, nad hladinou poletují volavky, na vlnách se pohupují pelikáni, mořské řasy okusují želvy, po písku se procházejí krabi, příboj omývá nohy jogínům ustrnulým v roztodivných pózách, ve stínu palem posedávají usměvaví nahatí lidé s dredy a všude voní marihuana.

Pravou stranu až k obzoru tvoří výhradně hotelová válečná zóna. Válí se zde stáda prasorůžových břichounů, ovšem nikoli v písku, nýbrž na měkce polstrovaných polohovacích lehátkách, pod slunečníky s logy přepychových hotelů. Co pár metrů stojí plážový bar s nabídkou chlazených nápojů, u každého neúnavně vyhrává skupina krojovaných hudebníků, mezi tím vším obratně kličkují snědí prodejci jídla, klobouků a šperků, kteří hřmotným halasením soutěží o pozornost s nabízeči masáží, manikúry a jízdy na nafukovacích banánech.

Přemnožení lidí je ta nejstrašnější věc, co se kdy ve všech vesmírech i jinde přihodila. Mám podezření, že za celý tenhle jarmark rozmařilosti, nevkusu a tuposti nemohou hoteliéři, kteří jen vycházejí vstříc požadavkům zákazníků, ale právě sami turisté. To oni bytostně touží, nechat se ausgerechnet v Mexiku namasírovat Thajkou, svézt se na velbloudu, zacvičit si Tai Chi a tísnit se hlava na hlavě na malém kousíčku pobřeží, jen aby to neměli daleko ke krmelci a napajedlu, když už si zaplatili pobyt all inclusive. Proč by se jinak takhle mučili?

*

La Quinta Avenida

Pátá ulice, mezi světáky zvaná familiárně Quinta, je hlavní nákupní tepnou letoviska Playa Del Carmen. Vine se souběžně s hotelovými plážemi. Tedy ne přímo pod okny pokojů, ale centrem města, zhruba půl kilometru od posledních lehátek a slunečníků. Je lemována restauracemi, bary, krámky se suvenýry, butiky místních umělců i obchody těch nejluxusnějších značek. Obchodní centra střídají pojízdné stánky s občerstvením a profesionální umělce v hudebních klubech neurvale překřikují pouliční kapely Mariachi. Tolik obchodů s doutníky snad nemají ani na Kubě, co deset metrů stojí lékárna, ve které se můžete legálně zásobit anabolickými steroidy, kdyby to nestačilo, tak na každém rohu se vám diskrétně vemlouvá prodejce konopí nebo něčeho ostřejšího, Tequillu prodávají snad i v dětském koutku a tamtéž se za pouhých 800 pesos můžete vyfotit s mládětem přísně chráněného nártouna filipínského nebo kotětem bílého tygra. Prakticky v jednom kuse a na každém kroku jste vybízeni k bezuzdnému utrácení peněz.

Tato přehlídka marnivosti vede až k hlavnímu náměstí Los Fundadores, na kterém se každý večer konají zábavné kulturní akce, divadelní benefice, cirkusové nebo taneční show. Pouliční představení se zájmem sledují jak zástupy turistů, tak místní obyvatelé. Celkový vizuální a zvukový dojem je interesantní. Vyjí píšťaly, duní bubny, drnčí struny kytar. Hudebníci se decentně pohupují do rytmu v sombrerech a černých oblecích s flitry, indiáni v nažehlených tesilových kalhotách a bílých košilích s kravatou plaše postávají opodál a opilí gringos, oděni do batikovaných triček, ověšeni pery a korálky, zběsile křepčí a výskají.

Pokud hledáte klidné místo na důchod, tak tady to není.

*

Periferie

Oblíbené letovisko však netvoří jen luxus a přepych. Periférie žije úplně normálním životem. Přízemí každého domu je obchůdkem, dílnou nebo bufetem. Sousedé se tu scházejí, náruživě debatují, nebo jen tak sledují provoz a radují se ze života.

Dáte-li na zlomyslné pomluvy, tak když ne u našeho hotelu, v okrajových částech města zcela určitě přijdete o život snáze než kde jinde. Pokud počítám dobře, tak mě ani moji ženu bandité nepřepadli ještě ani jednou, třesem se proto nedočkavostí, až si tento zážitek konečně vychutnáme. Ovšem těšíme se marně. Ulice jsou čisté, téměř vylidněné, domečky hrají pestrými barvami, zejména tmavé slepé uličky jsou plné interesantních obrázků na zdech, nikde ani náznak organizovaného zločinění. Žádní restaurační vyvolávači, žádní prodejci tretek, žádní profesionální žebráci, žádní opilí turisté. Příručku „Kdo je pouliční prodavač a jak se zahání“ zde může turista v klidu odložit.

Indiáni na nás pohlížejí s překvapením a nic se nám nesnaží prodat, přesto že bychom rádi něco koupili. Naprostý opak promenády Quinta Avenida. Jednu stydlivou slečnu, která má dlouhý cop a krámek s mrazničkou, přemlouváme k prodeji dvou domácích, ručně vyrobených zmrzlin na špejli slovy: „Señorita, dos nanukos, por favor“. Pak usedáme na lavičku v parku před kostelíkem a ochutnáváme. Maminky přestávají houpat kočárky a děti na prolézačkách zmlkly. Popeláři zastavují plný kontejner v půli cesty ke kukabusu a opírají se o něj zády. Prodejci z krámků vynášejí stoličky a sedají si před výlohy. Praktikují něco, co je obtížné nenazvat čuměním. Všichni čumí. Na nás. Snažím se jim čumění oplácet stejnou měrou. Je to poučné. Například zjišťuji, že ne každý Mexičan nosí knír, pončo a sombréro. Při pohledu na dámy si zase uvědomuji, proč se indiáni nesmějí vtipům o blondýnách. Těžko říct, jak hezká jsou místní děvčata, ale když uvážím, že uctívaným ideálem je zde Frida Kahlo, pak ano, mnohdy se svému vzoru úspěšně přibližují.

Ne, že bychom se snad začali bát, ale zmrzlina je dolízána a musíme nakoupit i nějaké ty suvenýry, hlavně trička s mayským kalendářem, vyrážíme tedy zase do ulic. Drobné markety typu Oxxo nebo 7-Eleven zpravidla nabízejí pouze trvanlivé, sušené či mražené produkty a základní drogerii. Čerstvé ovoce a zelenina se přece nakupuje na trhu, maso u řezníka a pečivo v pekárně, to dá rozum. Všechno má své místo. Často je otevřenými dveřmi k vidění i interiér výrobny Tortill. Pozoruhodné. Nahoru do trychtýře stroje se vloží nakynuté těsto a dole na páse už chladnou čerstvě upečené placky; na každé ulici nějakou Tortillérii najdete. U téhle mě však zaujal název výrobního automatu. Na mosazné cedulce nese hrdé jméno - Lenin. Hned vedle stojí obchod s přírodními léčivy, éterickými oleji, pravoslavnými ikonami, řeckými kříži, růženci, fetiši, afrodisiaky, obětinami a kartami na věštění budoucnosti. A proslulými kostlivci, oblíbenou dekorací k mexickém Dnu mrtvých (Día de Muertos). Je vidět, že smrt v Mexiku není žádným tabu a Hispánci s mayskou krví zdědili po svých dávných předcích k nebožtíkům jakýsi zvráceně pozitivní vztah. Ostatně denně nové a nové fotografie krvavých obětí narkomafií na titulních stránkách místního tisku jsou toho důkazem.

*

Obchody

Na dveřích každého krámu v této čtvrti by měl viset nápis: „U nás můžete mluvit anglicky, my vám ale nebudeme rozumět.“

Při konverzaci s Mexičany obecně platí, že velkou výhodou je, umíte-li španělsky. I několik málo španělských slov Mexičana potěší. Obzvlášť v případě, že sám umí španělsky. Dá se říct, že i hanáckým dialektem zapůsobíte víc, než bezchybnou angličtinou s dokonalým přízvukem rodilého Newyorčana. Američtí gringos kdovíproč nezaujímají zrovna přední příčky na žebříčku oblíbenosti. Jestliže se vaše znalost španělštiny, stejně jako ta moje, omezuje prakticky jen na větu: „Hola, amigo, dos paňákos grandes de Tequila, ale fofrem por favor,“ stane se z vás po dobu nákupů mlčenlivý zádumčivec, neboť v prodejně oděvů na to málokdy přijde řeč. Proto se obchodního jednání stran koupě šatstva ujímá raději manželka. Prodavači se na ni ale smutně koukají, krčí rameny a omlouvají se starobylým jazykem itza nebo lacandonštinou. Po několika marných pokusech o špatněanglicko – špatněšpanělský dialog ovšem začíná být ženě jasné, že nejjednodušší bude prostě strčit hlavu do krámu a zeptat se česky: „Dobrý den, nezlobte se, že vás obtěžuju, ale chtěla jsem se zeptat, máte trička s obrázkem mayského kalendáře? A mohla bych je vidět?“

Ovšem v jedné obzvláště zapadlé uličce, která je už od pohledu tak nebezpečná, že se jí dokonce i bandité a lupiči vyhýbají, nacházíme konečně Boutique Auténtica Rústica s těmi správně pomalovanými tričky. Žena se nedává odbýt vyděšenými pohledy paní prodavačky, mává peněženkou řka: „Já být bohatá turista, ty být chytrá indián. Já chtít koupit tričko pro celá moje rodina. Ty prodávat, já platit. Potom ty být bohatá indián. Já ti dát dvacet americký babka za čtyři tričko,“ smlouvá manželka nesmlouvavě, zatímco já odvážně přikyvuju a jistím volnou cestu k východu.

„Je'el ko'olelo', tuméen k'aal dólares jach páajtal,“ praví zcela neočekávaně budoucí zbohatlice, shrabuje bankovku, podává ženě igelitku se zbožím, uctivě se klaní a ještě notný kus cesty nás vyprovází. Když je dobrá vůle, neexistují bariéry. Na Quinta Avenida za dvacet dolarů dostanete z trička nanejvýš rukáv. Krátký.