Mlčení jehňátek - Mezi nevinností a vrcholnou zkažeností

Kamera v táhlém záběru bloumá temnými místnostmi pod domem jako myš ztracená v bludišti. Spleť úzkých chodeb navozuje silný klaustrofobický dojem a špinavé cihlové zdivo dokresluje zlověstnou podstatu celého sklepení, kde naděje umírá na dně hluboké jámy. Z povzdálí je slyšet neúnavná jehla pracujícího šicího stroje, hudba z puštěného rádia a také zřetelné ženské prosby. Kamera vstoupí do pracovny ozářené mdlým, nažloutlým světlem a sleduje nahou postavu usazenou za stolem. Na obnažených zádech pekelného ševce se rýsuje tvrdé svalstvo. Zaujat prací a neschopen jakéhokoliv druhu empatie, ignoruje úpěnlivé volání vycházející z jámy připomínající starou studnu. Dole na samotném dně stojí jeho další oběť. Vystrašená, dezorientovaná, se špinavým bahnem, které ji obepíná kotníky. Buffalo Bill dokončuje svůj nejnovější model a v hlavě už spřádá plány na další módní doplněk zhotovený z lidské kůže.

 

Děsivá krása

Je lepším thrillerem Mlčení jehňátek (1991), za nímž stojí režisér Jonathan Demme, nebo Sedm (1995) od Davida Finchera? Zapeklitá otázka, na kterou má jistě každý filmový fanoušek svou vlastní odpověď. Za sebe bych chtěl napsat pouze to, že v daném žánru nemají dva výše uvedené klenoty absolutně žádnou konkurenci. Samozřejmě pokud se budeme bavit primárně o dekádě devadesátých let. Oba snímky mají propracovaný scénář, vysokou technickou úroveň, pamětihodné herecké výkony, silné postavy a oba se zabývají pátráním po sériovém vrahovi. Zajímavým pojítkem je jistě i Howard Shore. Vynikající hudební skladatel, který je podepsán pod oběma filmy. I přes tyto podobnostní prvky nabízejí ve výsledku oba filmy odlišný druh diváckého prožitku a především zcela jiné pocity ze závěrečné katarze. Účinek filmu Sedm se rovná ráně palicí rovnou do hlavy, kdežto Mlčení jehňátek vyčnívá tradičněji podaným koncem, s důrazem kladeným na pocit zadostiučinění.

Když roku 1992 inkasovalo Mlčení jehňátek rovnou pět Oscarů v pěti královských kategoriích, byl to celkem šok. Filmy, které mají v žánrovém zařazení štítek s nápisem horor, nechávají obvykle členy filmové akademie zcela chladné. Jonathan Demme navíc platil v té době za celkem solidního rutinéra, jehož filmy ale rozhodně nepatřily mezi očekávané události. Najednou si tenhle chlapík odnáší zaslouženou cenu akademie pro nejlepšího režiséra - a nejen to. Kromě něj zlatého plešouna získali i představitelé hlavních rolí, tedy Jodie Foster a Anthony Hopkins. Kdo by to byl řekl? V době vydání - nenápadný film ohlášený bez mediální masáže. Po několika měsících - absolutní senzace, která významnou měrou zpopularizovala termín „sériový vrah“ a podnítila v mladých Američanech touhu po vstupu do řad FBI. Při bližším pohledu ovšem musí každý soudný filmový fanoušek uznat, že úspěch tohoto filmu byl po právu zasloužený.

Trvalý odkaz snímku Mlčení jehňátek spočívá jednak v nesmírně silném příběhu, nápaditě kombinujícím klasické konvence detektivního vyprávění s působivými hororovými pasážemi. Dále pak prezentací ústřední trojice odlišných postav a sérii děsivých filmových obrazů, které se staly součástí populární ikonografie. V jádru sledujeme nekonvenční film o sériovém vrahovi, přičemž pátrání po něm můžeme vnímat jako hlubokou výpověď jedné odvážné ženy, která dokáže zachránit život jiné ženy tím, že se tvrdě vzpouzí svazujícím žánrovým pravidlům. Jestliže James Cameron dokázal prostřednictvím postavy Ellen Ripley stvořit nezávislou akční hrdinku, dokázal to samé Jonathan Demme v ryze dramatické poloze. Clarice Starling je osamělou ženou ztracenou v mužském světě, kterou každý podceňuje a využívá, ale ona přesto vytrvá a veškeré překážky vrozenou inteligencí i houževnatostí úspěšně překonává. Mlčení jehňátek svou narativní strukturou představuje nejen zásadní feministický mezník, ale rovněž nabízí důkladnou studii o osobnostní transformaci a hledání vlastní identity. Další filmové putování právě začíná!

 

Psaní jako forma trestu

Jestliže se o Mlčení jehňátek chceme bavit v širším kontextu, musíme zákonitě zmínit i jméno Thomas Harris. Americký introvertní spisovatel, který má na kontě sice ''pouhých'' šest románů, ale i tak patří mezi nejoblíbenější a neuznávanější spisovatele se zaměřením na detektivní žánr. Kromě skutečnosti, že pochází z Tennessee a má vysokoškolské vzdělání, které získal na soukromé Baylorově univerzitě v Texasu, se toho o něm příliš zjistit nedá. Harris si totiž po celý život bedlivě střeží své soukromí. Roku 1975, kdy vyšel jeho první román Černá neděle, poskytl novinářům menší interview. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem následující rozhovor s médii neproběhl až o devětatřicet let později. Jen málokdo se publicitě umí vyhýbat s takovou grácií jako Thomas Harris a jen pro málokterého spisovatele je tvorba knih takovou řeholí. Harris psaní nesnáší, velmi jej vysiluje a psychicky deptá. Dle slov jeho blízkých kolegů se ke psaní musí vyloženě nutit a někdy minou i celé měsíce bez toho, aby dal dohromady pár stránek textu. Tahle skutečnost tedy celkem logicky vysvětluje i relativně skromný počet jím napsaných děl.

 

Hannibal kanibal

Ovšem teď přijde to podstatné. Jak již někteří čtenáři tuší, Harris stojí za vznikem literární postavy, která se po zhmotnění na stříbrném plátně stala jedním z nejvýznamnějších symbolů světové popkultury. Hannibal Lecter se na stránkách poprvé objevil v románu Červený drak (1981), kde zastával ještě velmi malou úlohu. Na základě knihy natočil režisér Michael Mann v roce 1986 i stejnojmennou filmovou inkarnaci, která však kromě pěkného vizuálního kabátku nenabídla nic jiného, než veskrze průměrnou kriminální rutinu. Ve filmu se stejně jako v knize vyskytuje postava Hannibala Lectera, avšak při vší úctě k herci Brianu Coxovi, jeho nedostatečné charisma a chatrný scénář mu znemožnily ve filmu jakýmkoliv způsobem zazářit. Daleko lépe si s knihou o šestnáct let později poradil režisér Brett Ratner. Dokonce si troufám tvrdit, že Červený drak (2002) je jeho nejlepším režijním počinem.

Kdo je vlastně Hannibal Lecter? Bývalý soudní psychiatr a zároveň krutý sériový vrah se sklony ke kanibalismu. Thomas Harris si jeho předobraz začal skládat v průběhu šedesátých a sedmdesátých let, kdy měl jako novinář možnost provádět rozhovory s odsouzenými trestanci pro časopis Argosy. Během své stáže po mexických věznicích poznal i muže jménem Alfredo Ballí Treviño. Bývalého lékaře odsouzeného k trestu smrti za brutální vraždu svého milence. Treviño měl velmi uhlazené vystupování, hovořil erudovaně a ve věznici zastával funkci lékaře. Harris s ním původně vedl diskusi o úplně jiném vězni a až později se od dozorců dozvěděl, že ten sympatický lékař je ve skutečnosti odsouzený vrah. Právě toto nečekané prozření na budoucího spisovatele silně zapůsobilo a vězeňský lékař se stal základním inspiračním kamenem pro jeho nejslavnější literární postavu. Za zajímavou můžeme považovat i skutečnost, že Treviño byl po dvaceti odpykaných letech propuštěn na svobodu a vrátil se ke své praxi. Tedy té lékařské, nikoli vražedné.

Inspiračních zdrojů použil Harris samozřejmě více. Hannibal Lecter je směsí nejrůznějších zločinců včetně vraha a skutečného kanibala Alberta Fishe. Důležité ovšem je, že to hlavní, z čeho Harris při psaní vycházel, byla jeho vlastní bujná fantazie. Skuteční sérioví vrazi jsou překvapiví především tím, jak jsou obyčejní a průměrně inteligentní. Mohou vypadat třeba jako váš soused odvedle nebo kolega z práce. Ano, i mezi nimi se najdou příklady velmi inteligentních jedinců, jako byl třeba Ted Bundy nebo Edmund Kemper, ale to jsou spíše vzácné výjimky. Představa člověka pocházejícího ze šlechtického rodu, který je vystudovaným psychiatrem, chirurgem, má charisma, dokonalé analytické schopnosti, vysokou inteligenci, zná etiketu, dějiny umění a ještě ke všemu vraždí, je silně nadsazená. Hannibal Lecter je výborně napsaná fiktivní postava, kterou Hollywood za podpory fenomenálního herce dokázal přetavit v exkluzivní zboží určené pro masy. Po premiéře Mlčení jehňátek si většina lidí začala představovat typického sériového vraha jako Hannibala Lectera, obzvláště Američané, kde termín „sériový vrah“ představuje opravdový kulturní fenomén. Inu, síla filmového média dokáže dělat divy.

 

Pan kritik

Američan Jonathan Demme byl v počátcích své kariéry známý spíše jako vzdělaný filmový a hudební kritik, který jen tak mimochodem natáčí filmy. Poprvé si k řemeslu přičichl jako pomocný režisér u producenta a tvůrce nízkorozpočtových krváků Rogera Cormana, mezi jehož nejhodnotnější díla patří bezesporu gotický horor Jáma a kyvadlo (1961). První větší prací, na které se Demme podílel, byl brakový akčnák Angel Warriors (1971), k němuž si napsal scénář a rovnou si zkusil i producentskou polohu. Jako režisér se Demme poprvé výrazněji blýsknul akčním filmem Crazy Mama (1975), přičemž následující komedií Veřejná frekvence (1977) si dokonce vysloužil i uznání odborné kritiky. V průběhu osmdesátých let si Demme vytvořil auru filmaře točícího ležérní dramata, která celkem bodují u kritiků, ale už hůře hledají přízeň u běžných diváků. Začátkem roku 1988 se s ním spojilo studio Orion Pictures a nabídlo mu čerstvě adaptovaný scénář s názvem Mlčení jehňátek.

 

Scénář hodný Oscara

Jakmile Thomas Harris vydal román Mlčení jehňátek (1988), prakticky okamžitě si zajistil uznání odborné kritiky i skvělé prodeje. Děj knihy volně navazoval na Červeného draka, přičemž postava Hannibala Lectera zde dostala daleko větší prostor. Harrisovu nejslavnější knihu zdobí i celá řada prestižních literárních cen včetně Bram Stoker Award, která se každoročně uděluje žánrům pochmurných fantasy a hororům. Producenti studia Orion Pictures nelenili a zlákáni úspěchem knihy začali spřádat plány na její zfilmování. Tehdy se ještě vážně uvažovalo s angažováním Gena Hackmana, který byl připraven potencionální vznik filmu nejen režírovat, ale zahrát si i roli agenta FBI Jacka Crawforda. Bohužel bylo potřeba vyřešit ještě jeden podstatný háček. Práva k postavě Hannibala Lectera vlastnil italsko-americký producent Dino De Laurentiis. Vyjednávání s producentem Hackmana odradilo, a tak dal nakonec přednost projektu Hořící Mississippi (1988), za nímž stál svérázný režisér Alan Parker. Z dnešního pohledu skvělá volba.

Abych uvedl věci do jasného světla, trochu vám zapeklitou situaci objasním. Dino De Laurentiis produkoval komerčně neúspěšný film Michaela Manna Červený drak, o němž jsem se již letmo zmiňoval. Nutno podotknout, že za velkou louží je film znám pod názvem „Manhunter“, aby eliminoval jakékoliv aluze na kung-fu tématiku. Ovšem bez ohledu na název mohl film samotný vzniknout teprve poté, co Laurentiis od spisovatele odkoupil práva k románu Červený drak a tím pádem i k postavě Hannibala Lectera, která se v románu vyskytuje. Jinými slovy, film Mlčení jehňátek by nemohl vzniknout bez souhlasu Laurentiise. Těžko říct, jakým směrem by se tok událostí dále ubíral, kdyby „Manhunter“ v kinech bodoval. Tím, že totálně propadl, nedělal Laurentiis s prodejem práv žádné velké obstrukce a nechal je producentům Orion Pictures za směšně nízkou cenu. Šlo o zlomový okamžik, po němž celý proces nabral potřebné tempo. Talentovaný scenárista Ted Tally obdržel kopii knihy Mlčení jehňátek ještě před jejím vydáním, a sice v listopadu roku 1987. Pracoval tak na adaptaci scénáře, u něhož nebylo vůbec jasné, zda někdy bude zhmotněn.

A skutečně. Jakmile Gene Hackman od projektu odstoupil, propadl Tally panice a měl opodstatněný pocit, že píše úplně zbytečně. Hnacím motorem se pro scénáristů stal spoluzakladatel Orionu Mike Medavoy. Jeho povzbuzování drželo Tallyho nad vodou a dávalo jeho úsilí alespoň částečný smysl. Až když studio získalo potřebná práva, ponořil se Tally do práce naplno. Za důvodem, proč studio oslovilo právě Jonathana Demma, stála jednak jeho spolehlivost, dodržování termínů, nepřekračování stanovených rozpočtů a dotahování věcí do konce. Demme si čerstvě dokončený scénář přečetl na počátku roku 1989. Prací, kterou Tally odvedl, byl bez přehánění ohromen. Souhlasil prakticky okamžitě a v květnu téhož roku si naplánoval pracovní schůzku s Tallym. Nechtěl od něj žádné přepisy, natož rozsáhlé změny. Na to byl scénář až moc dokonalý. Důvodem schůzky byla především důsledná diskuse o obsazení klíčových rolí.

 

Kráska a dvě monstra

Orion Pictures, respektive trojice producentů Edward Saxon, Kenneth Utt a Ron Bozman, začala ihned rozhazovat sítě, nicméně poslední slovo ve výběru herců měli mít režisér a scenárista. Jestli Jonathan Demme během castingu učinil nějaký výrazný ústupek a dal na radu producentů, pak tak učinil v případě křehce působící herečky Jodie Foster. Režisér osobně sázel spíše na Michelle Pfeiffer, která se mu jako studentka akademie FBI Clarice Starling zdála ideální. Nicméně herečka odmítla, neboť jí scénář údajně naháněl hrůzu. Rovněž odmítla i Meg Ryan, kterou pro změnu scénář doslova odpuzoval. Po celou dobu castingu producenti nenápadně poukazovali na kvality Jodie Foster. Ohledně jejího obsazení rozhodla až osobní schůzka s režisérem, protože Foster ohromil nejen román a scénář, ale především samotná postava Clarice Starling. Herečka v minulosti musela čelit nepříjemnému obtěžování jednoho dotěrného fanouška. John Warnock Hinckley Jr. si herečku vyhlédl na počátku osmdesátých let. Sledování, nepříjemné telefonáty, dopisy a jako zvrácený vrchol pokus o zavraždění prezidenta Ronalda Reagana. To vše jen proto, aby na mladou herečku zapůsobil. Agenti FBI tehdy odvedli skvělou práci a Foster cítila, že skrze postavu Clarice Starling by jim mohla vzdát hold.

Dr. Hannibala Lectera mohl hrát kdekdo. Soupiska zvažovaných herců byla opravdu dlouhá, nicméně přímé oslovení se týkalo jen několika málo vyvolených. Sean Connery působil od počátku jako jediná správná volba a na jeho obsazení se jednomyslně shodli režisér, scenárista i studio. Zároveň asi nikdo nečekal, že skotský rodák roli relativně rychle odmítne. Connery to tak měl v pokročilejším stádiu své kariéry zkrátka nastavené. Buď chtěl hrát a nebo si sbalil své náčiní a naplno se věnoval golfu. Pokud zrovna jeho srdce hořelo pro bílé míčky a rozlehlé, perfektně střižené trávníky, pak neměl problém mávnout rukou i nad scénářem psaným zlatým písmem. Demme si v záloze ovšem držel jednoho černého koně. Byl totiž fanouškem filmových počinů Davida Lynche a velmi jej zaujal jeho Sloní muž (1980). Ve filmu se nachází postava londýnského lékaře Sira Fredericka Trevese, jehož bezchybně ztvárnil rodilý Brit Anthony Hopkins. Když se herci poprvé do rukou dostal scénář, na jehož přebalu se skvěl psacím strojem vyražený nápis „Mlčení jehňátek“, překvapeně svému agentovi položil otázku: „To budu hrát ve filmu pro děti?“ K tomu, aby souhlasil s účastí v připravovaném snímku, mu nakonec stačilo jen pár stránek a několik perfektně napsaných dialogů.

Velmi důležitou postavou, která vlastně představuje středobod veškerého dění ve filmu, je Jame Gumb alias Buffalo Bill. Sériový vrah se zálibou v šití. Rozdíl oproti běžnému krejčímu spočívá především v tom, že Gumb namísto běžných látek používá výhradně kůži svých ženských obětí. Děsivá role pro odvážného herce. Čtená zkouška probíhala za přítomnosti již obsazené herečky Brooke Smith, představitelky Catherine Martin. Dcery senátorky, kterou Gumb unese a vězní v temné kobce. Cílem v tomto případě nebylo ulovit velkou hvězdu, ale spíše někoho méně známého, kdo by působil autenticky a tím pádem i uvěřitelně. Mezi úplně posledními uchazeči byl i Ted Levine, talentovaný herec čekající na svou zlomovou roli, která by ho konečně dostala na vyšší úroveň. Na čtenou zkoušku se perfektně připravil. Knihu četl dvakrát, dialogy znal zpaměti. V okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, každý zpozorněl. Brooke Smith si byla od první chvíle jistá, že Levine roli získá. Byl zádumčivý, měl hluboký hlas a šel z něj opravdový strach. Herec po dobu čekání na svou příležitost přemýšlel o nejrůznějších detailech, jež by mu pomohly vylepšit očekávaný výkon. V jednom pozdějším rozhovoru tak trochu žertem zmínil, že během čekání prý vypil snad pět šálků černé kávy, což jej mohlo i potencionálně ovlivnit, neboť jak známo, káva zvyšuje mozkovou činnost. Buď jak buď, roli Buffalo Billa získal Ted Levine s přehledem.

 

Štěstí přeje připraveným

Do příprav na natáčení se okrajově zapojil i skutečný Federální úřad pro vyšetřování. Především odborníci na profilování zločinců, behaviorální vědy, ale i zbraňoví experti. Jejich menší zásahy do scénáře, pomoc při aranžování míst činu i školení ohledně profesionálního zacházení se zbraněmi, to vše pomohlo postavit ryze fiktivnímu příběhu realistické základy. Úřad dokonce umožnil štábu natáčet některé scény na půdě akademie FBI v Quanticu, kde si několik instruktorů střihlo epizodní role. Opravdu vzácná prestiž, kterou se může pochlubit jen málokterý film. Režisér Jonathan Demme i scénárista Ted Tally brali od počátku celý průběh předprodukčních prací nesmírně vážně. S tím se pojil i apel na ústřední trio herců, kteří naštěstí patřili mezi absolutní profesionály a přípravám na jednotlivé role obětovali spoustu času. Jodie Foster absolvovala základní vytrvalostní trénink FBI, naučila se používat zbraň a shlédla kvanta zaznamenaných výslechů, v nichž agenti vyslýchají skutečné zločince.

Pánové samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Postava Hannibala Lectera byla ze všech nejvíce fantaskní. Proto se Anthony Hopkins rozhodl dát průchod fantazii a pojmout kanibalského psychiatra po svém, a sice tak, jak si jej v hlavě představoval. Zároveň však nechtěl popřít Hannibalovu základní osobnostní podstatu, kterou Harris vystihl v knihách. Největší odlišností tak zůstal především fyzický vzhled. Pro srovnání - Hopkins tehdy skutečně nebyl malé postavy, ani neměl na levé ruce šest prstů. Pokud jde o velmi specifickou hlasovou dikci Hannibala, tu herec nalezl ve dvou inspiračních zdrojích. V prvním případě šlo o palubní počítač HAL 9000 z filmu 2001: Vesmírná odysea (1968), jemuž hlas propůjčil kanadský herec a vypravěč Douglas Rain. Druhým zdrojem byl Christopher Fettes. Učitel, který na Královské akademii dramatických umění v Londýně Hopkinse během studijních let vyučoval. Výsledná kombinace je nezapomenutelná a stala se výrazným poznávacím rysem Hannibala.

Velká výzva. Zhruba tak svou odpudivou roli od začátku bral Ted Levine. I on navštívil, podobně jako Jodie Foster, Quantico ve Virginii, kde sídlí FBI. Ovšem v jeho případě nešlo o žádnou fyzickou přípravu. Agenti mu dovolili důkladně prozkoumat spisy a nahrávky Američana jménem Gary M. Heidnik. Tento sexuální predátor unášel mladé ženy, které mučil, znásilňoval a následně vraždil. Vrcholem hrůzy byl jeho temný suterén pod domem. Tam měl Heidnik hlubokou jámu podobnou studni, v níž své oběti v příšerných podmínkách držel. Levine prostudoval okrajově i případ vraha Eda Geina, jenž měl podobně jako filmový Buffalo Bill zálibu v šití z lidských, výhradně ženských kůží. Tehdejší agent FBI John Douglas s Levinem probral i jeho první scénu s únosem dcery senátorky. Způsob lovu jednoho z nejaktivnějších sériových vrahů Teda Bundyho se stal přímou inspirací pro tento konkrétní úsek. Bundy v několika případech použil sádru na ruku. Předstíral zlomeninu a s výrazem milého muže v nesnázích žádal důvěřivé dívky, zda by mu nemohly pomoci naložit nějakou tu věc do jeho vozu. Tím si však nic netušící mladé ženy zpečetily svůj osud. Herec rovněž navštívil celou řadu transvestitních barů, kde vedl rozhovory s několika transvestity a transsexuály. Svou postavu začal Levine vnímat jako ubohého chlapa, který selhal na všech myslitelných úrovních a tím, že se snažil stát ženou, chtěl zničit svou identitu. Jame Gumb je v podstatě nebezpečným psychotikem, který na sebe obléká ženský plášť jen proto, aby dosáhl pomyslné dokonalosti a unikl svému pravému já. Děsivá představa, nemyslíte?

 

Práce v terénu

Film vnikal s rozpočtem devatenácti milionů dolarů. Natáčelo se na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Konkrétně od 15. listopadu 1989 do 1. března 1990. Jonathan Demme si po domluvě s produkcí vymohl prosadit hlavně reálné exteriéry a interiéry. Západní Virginie, Pittsburgh a Pensylvánie. Tři oblasti, mezi nimiž režisér a štáb nejvíce pendloval. „Memphiská radnice“, ze které v pozdější fázi filmu unikne Hannibal, je ve skutečnosti Pamětní síň vojáků a námořníků v Pittsburghu. Pokud jde o „Baltimorskou státní nemocnici pro duševní choré vězně“, v jejímž sklepení vězní Dr. Frederick Chilton svůj nejcennější exponát, pak vězte, že jde o starou administrativní budovu Western Center, nacházející se zhruba dvacet mil od centra Pittsburghu. I když byl objekt označen za historickou památku, nakonec jej buldozery koncem roku 2011 srovnaly se zemí, aby na stejném místě vyrostla moderní budova jedné farmaceutické společnosti.

Skutečný je i domov Buffalo Billa. Terénní pracovníci tento viktoriánský dům nalezli v Perryopolis, což je malá čtvrť v okrese Fayette, stát Pensylvánie (a jen tak mimochodem i rodné město scenáristy Teda Tallyho). Dům stále stojí a roku 2016 jej odkoupil soukromý vlastník, který ho částečně vede jako turistickou atrakci. Pokud tedy budete mít cestu do Pennsylvanie, můžete si s majitelem domluvit komentovanou prohlídku objektu. Rozsáhlé sklepení pod domem je jednou z mála kulis zhotovených speciálně pro film. Sklep byl postaven na míru v prostorách staré továrny na letecké turbíny v Pittsburghu. Průběh stavby měly pod dozorem scénografky Kristi Zea a Karen O’Hara, aby výsledek odpovídal náročným potřebám režiséra. Odpudivé doupě bylo inspirováno autentickými fotografiemi suterénu zmiňovaného vraha Heidnika. Štáb nechal uprostřed temných prostor vyhloubit i onu děsivou jámu, kde oběti Billa nedobrovolně čekaly na svůj konec. Celé natáčení jelo díky bezchybné přípravě a profesionálnímu přístupu všech zúčastněných jako po másle. Jonathan Demme dodnes vzpomíná, že šlo o jeden z nejlépe připravených projektů, na kterých mohl pracovat. Nejlepší bude navštívit rovnou plac a posvítit si na herce pěkně zblízka.

 

Magie herectví

Jestli něco režisér během natáčení ustavičně řešil, byly to mříže. To, že v pozdějších částech filmu setrvával Hannibal v zamřížované kleci, vnímal Demme pozitivně, ale při prvních schůzkách Clarice a Hannibala chtěl mezi postavami vytvořit jisté pouto. Podzemní cela měla původně také mříže, které však z pohledu režiséra narušovaly intimitu scén. Chvilku visela ve vzduchu možnost natáčet tato setkání uvnitř výslechové místnosti, ale tento krok by výrazným způsobem podkopal až nadpozemskou auru nebezpečí, která z postavy Hannibala Lectera vyvěrala. Nápad se sklem nadhodila jedna ze scénografek, konkrétně Kristi Zea, a šlo o skvělý tah. Daný problém se elegantně vyřešil a ještě posílil zlověstnou podstatu Hannibalova charakteru. Tomuto účelu skvěle posloužila i ikonická maska, kterou nebezpečný Hannibal nosí během převozu do Memphisu. Za dnes už legendárním designem masky stojí Ed Cubberly. Výtvarník a sochař se zaměřením na brankářské masky pro hráče NHL.

Samotné natáčení rozhovorů provázelo až elektrizující napětí mezi oběma herci, kteří spolu mimo objektivy kamer příliš nekomunikovali. Důvody verbální letargie však nehledejme pod rouškou nějaké nevraživosti. Věc se má trochu jinak. Jodie Foster získala za výkon ve snímku Znásilnění (1988) cenu akademie. V těch dobách měl ještě Oscar svou váhu a Anthony Hopkins cítil ke svým úspěšným hereckým kolegům vždy respekt a hlubokou úctu. Tak mladá, a už má Oscara. Hopkins byl v přítomnosti herečky jednoduše trochu ostýchavý. Z pohledu druhé strany šlo o něco docela jiného. Jodie Foster děsilo, jak hluboce Anthony Hopkins dokázal své roli propadnout. Byl neuvěřitelně přesvědčivý a časté pochvaly od režiséra jeho hereckou transformaci ještě prohlubovaly. Navíc se Hopkins choval i dost nevypočitatelně a nebál se do svého projevu zanést i občasný prvek improvizace.

Například když dojde k úplně prvnímu setkání mezi ústředními postavami, měl Hannibal dle zadání technického scénáře sedět v rohu své cely. Jakmile padla klapka a Hopkins uslyšel kroky blížící se herečky, postavil se doprostřed cely a nasadil jeden ze svých typických výrazů. Nejen že šlo pro Foster o nečekaný okamžik, ale Hopkins umocnil vyznění celé scény. Clarice Starling kráčí potemnělou chodbou připomínající středověkou kobku. Po levé straně jsou cely, ve kterých vyšinutí zločinci lezou po mřížích, vydávají animální zvuky a verbálně na hrdinku útočí. Divák na konci chodby tudíž podvědomě očekává slintajícího maniaka, obzvláště díky hrůzným informacím, které v předchozí expozici o Hannibalovi získal. Výsledkem je však ostrý kontrast. Za sklem stojí vyrovnaný muž vybraných mravů, plný sebejistoty. Hotový předobraz zenového klidu hozený do moře šílenství. I přes oslnivý zevnějšek je Hopkinsův psychopat s vrozenou dávkou osobního kouzla a znalostmi etikety daleko děsivější než kterýkoliv jiný z jeho na první dojem hrůznějších sousedů.

Anthony Hopkins hledal těžiště své postavy i v říši zvířat, konkrétně v kočce. Klidný tvor, jehož útoky jsou velmi rychlé a nečekané. Kočka dokáže být magicky půvabná a okouzlující, ale pro svou kořist i zatraceně nebezpečná. Přesně takový je i Dr. Lecter. Ve své cele sice nemá příliš prostoru, ale jeho neustálá řeč těla i afektované mrkání je vypočítavé, znepokojivé a zároveň paralyzující. Dokonce i když obuškem k smrti ubíjí jednu ze stráží, je v jeho pohybech cosi půvabného. Jako elegantní pružný predátor provede i svůj grandiózní útěk a vzápětí splyne s okolím. Onu kočičí eleganci si Anthony Hopkins udržel i v jediné vzácné chvilce, kdy se jeho postava nalézala na svobodě. Ležérním krokem vykročí na ulici, elegantně pronikne do davu a nenápadně sleduje Dr. Chiltona, svého bývalého věznitele a zároveň příští kořist. Ačkoliv tedy Hopkins dostal jen minimum scén odehrávajících se za zdmi cely, dokázal svým mistrovstvím udržovat mrazivou atmosféru plnou napětí i v tak malém prostoru. O to větší šok pak působí jeho krvavý útěk na svobodu.

Hopkins ve své roli občas setrvával i po hotovém záběru, jen nebylo jasné, kdy k tomu zase dojde. Na place třeba zpoza kamery padl povel „Stop!“ a herec bleskurychle vystartoval po osvětlovačce. Popadl ji za ramena, nasadil maximálně děsivý výraz a začal s ní třást. Ne každý ze štábu tyto nenadálé výpady vítal s otevřenou náručí, ale Jonathan Demme byl nadšený a často herci opakoval: „Páni, ty jsi ale krásně divný.“ Jenže přesně tyhle nenadálé zvláštnůstky jako minimální mrkání, parodování jižanského přízvuku Clarice Starling i občasné setrvávání ve své úloze mimo objektivy kamer zvyšovaly jiskření mezi Hopkinsem a Foster. Ostatně, i přes nepřehlédnutelnost Hopkinse je to především Jodie Foster, která nám skrze postavu mladé agentky FBI slouží jako průvodce filmem. Její výkon dal světu jednu z nejsympatičtějších hrdinek napříč filmovými žánry.

Jodie Foster je jednou z nejinteligentnějších žen v Hollywoodu, což si Jonathan Demme uvědomil už během jejich prvního setkání. Ve světě filmu máte například herce, kteří jsou dokonale sexy, šarmantní, vtipní, ale nejsou - bez urážky - tak chytří jako postavy, které ztvárňují. Foster v Clarice Starling viděla zřetelně hloubku její inteligence, kterou dokázala uchopit a pracovat s ní. Navíc do postavy promítla potřebnou tvrdost kombinovanou se zranitelností. Tím, že si herečka sama prošla těžkým životním obdobím, dokázala sympatizovat s někým, kdo odhodlaně brání utlačovanou oběť. Foster s režisérem často mluvila o mýtech a pohádkách. Vnímala Clarice jako příslovečného prince, jenž vyrazil do temného hvozdu hledat draka a následně jej v lítém boji musel porazit, přičemž na strastiplné cestě neustále sbíral cenné zkušenosti. Tohle přirovnání je více než výstižné. Clarice Starling ztvárňuje vůdčí morálku, je to tvář normality ve světě plném stínů a brutality. Tohle byl pro Jodie Foster klíč k zhmotnění své jedinečné postavy.

 

Zlo skryté v pozadí

Za důvodem, proč jsem si pozoruhodný výkon Teda Levina nechal jako materiál do samostatné kapitoly, je jednak podstata jeho postavy, která je ze všech tří nejvíce autentická a zároveň v příběhu slouží i coby katalyzátor četných setkání Clarice Starling a Dr. Lectera. Jame Gumb alias Buffalo Bill je velmi blízko tomu, co bychom mohli bez váhání označit jako autentický předobraz typického sériového vraha. Harris v knize Mlčení jehňátek dopodrobna rozebírá pozadí příběhu této postavy. Věnuje se aspektům těžkého dětství a složitého dospívání, které jej formovalo. Scénárista Ted Tally musel tento fakt nějak vyřešit, neboť faktickým vypravěčem filmu je Clarice Starling. Scénárista byl nucen knihu zefektivnit pro velké plátno, což v praxi znamenalo, že se nemohl dostat pod kůži úplně každé jednotlivé postavy. Film by pak jednoduše nedržel pohromadě. A protože mu z praktických důvodu nebylo umožněno proniknout do hlavy Gumba a tudíž vysvětlit, proč je takový, jaký je, musel se spoléhat především na jeho hereckého představitele. V tomto ohledu byla volba Teda Levina trefou do černého. Herec ve spolupráci s režisérem vsadil především na vizuální stránku věci. Když divák nezná pozadí postavy, musíte mu dát vodítko v podobě hmatatelných podnětů. Co Gumb nosí za šperky? Jak se obléká? Co jeho make-up a druh hudby, kterou poslouchá?

Jemné rysy charakteru dotvářejí i detaily v doupěti vraha. Ševcovské náčiní, lišajové poletující vzduchem nebo svastika "zdobící" povlečení, čímž se filmaři pokusili poukázat na vztah, který by teoreticky mohl existovat mezi fascinací nacismem a americkým vlastenectvím jakožto impulsem budícím v nevyrovnaných lidech pohnutky k násilí. Když Gumb hovoří s Catherine uvězněnou na dně jámy, používá v přímé řeči zásadně střední rod. Tím svou oběť dehumanizuje, neboť pro sériového vraha je lidská bytost pouhým předmětem, s nímž může jakkoliv manipulovat. Během přípravy na tanec si Gumb nasazuje ženský skalp, líčí se, pohrává si s bradavkou, v níž má piercing, a hovoří sám ke svému odrazu v zrcadle: „Chci tě tvrdě ošukat.“ Narcismus a posedlost sebou samým je jedním z hlavních osobnostních rysů sériových vrahů. Zvrhlý vrah v tomto konkrétním případě vidí v zrcadle dokonalou verzi toho, kým by se chtěl stát. Gumb během svého rituálu poslouchá zasněnou skladbu „Goodbye Horses“ od Q Lazzaruse a oddává se fantaziím. Moment, kdy si Levine schová přirození mezi stehna, aby se přiblížil ideálu vysněné ženy, byl nečekaný a dokazuje, jak pečlivě herec pročítal román. Stejná pasáž se vyskytuje i v knize, byť na úplně jiném místě a při jiné příležitosti. I s odstupem mnoha let jde o maximálně znepokojivou scénu.

Podobně jako Anthony Hopkins hledal i Ted Levine ideální podobu hlasového projevu. Nakonec stačilo, aby svůj už tak hluboký hlas zatlačil do ještě nižších poloh. Dunivé tóny jsou zlověstné stejně jako jeho smích před rozhodujícím momentem filmu. Clarice vstoupí do domu vraha a vlivem předchozí konverzace jej s mírným podezřením sleduje. Jakmile agentka rozpozná jednu z poletujících můr, které dle všech indicií vrah chová, vytasí na něj zbraň, ale reakce je zvláštní. Jame Gumb si nemůže pomoci a agentce se směje. Proč? Podobu nejkrásnější a nejsilnější ženy získá on, všechny ostatní jsou podřadné. Teď na něj pouhé „to“ míří zbraní, ale on je neporazitelný a žádné „to“ ho nemůže reálně ohrozit. Jde o další z řady detailů, které prohlubují charakteristiku postavy vraha, stejně jako jeho děsuplný suterén. Když jeden z konzultantů FBI navštívil poprvé do nejmenších detailu připravenou kulisu a nahlédl přes okraj jámy, kde na dně postávala nalíčená herečka Brooke Smith, zmohl se jen na udivené hlesnutí: „Jako bych se znovu nacházel na místě činu.“ Co může být pro filmaře větší zadostiučinění, než pochvala od profesionála?

 

Poklidné ladění

Jednou z posledních natáčených scén byla příznačně ta poslední, která film uzavírá. Hannibal Lecter se v přestrojení pohybuje na Bahamách a před sebou stopuje svou budoucí večeři. Následovné skládání filmu a vystřižení přebytečného materiálu nebylo nijak frustrující. Jonathan Demme nalezl ideální pracovní symbiózu s kamerou, za níž stál zkušený americký kameraman asijského původu Tak Fujimoto. Přebytečného materiálu nebylo mnoho a postprodukční práce tím pádem uháněla v ustáleném tempu bez zbytečných zádrhelů (všechny vystřižené scény můžete hravě dohledat na internetu). S hrozícím vysokým rattingem si režisér hlavu příliš nedělal, neboť film byl od počátku cílen na dospělé publikum. S tímto faktem k projektu ostatně přistupovalo jak distribuční studio Orion Pictures (vlastněné společností MGM), tak produkční tým společnosti Strong Heart Productions. Jakmile byl finální sestřih hotový, dostal svou příležitost hudební skladatel Howard Shore.

Jonathan Demme si ho osobně vybral na základě jeho perfektních výsledků pod filmy režiséra Davida Cronenberga. Kanadský skladatel veškeré partitury nahrál ve druhé polovině roku 1990. Nahrávání bylo uskutečněno v Německu s pomocí Mnichovského symfonického orchestru. Shore psal veškerou hudbu s velkým rozmyslem a snažil se vnímat precizně budovaný příběh i jednotlivé aspekty filmu. Herce, kostýmy, nasvícení scén, dekorace atd. Výsledkem jeho úsilí měla být hudba přesně zapadající do celkové struktury filmu. Divák ji měl během sledování vnímat jako přirozenou, funkční a tak trochu tichou součást filmu. Tedy přesný opak toho, co skladatel předvedl například ve snímku Moucha (1986), kde na sebe monstrózně pojaté hudební aranže záměrně strhávaly pozornost svou přepálenou nabubřelostí. I když nebyla hudba oceněna Oscarem, já osobně považuji vklad Howarda Shora za jeden z nejvýraznějších prvků filmu Mlčení jehňátek. Brilantním způsobem dotváří atmosféru a když je to třeba, umí zahrát na dramatickou notu jako v případě legendárního útěku Hannibala.

 

Síla kontrastů

Ještě než vám nabídnu rozbor filmu, rád bych se na chvilku pozastavil u zajímavého filmového plakátu. Detailní obraz tváře zabírá celý plakát. Stylizovaný, černobílý portrét Clarice Starling vyjadřuje nevinnost její duše, ale také zranitelnost. Oči jsou pronikavě rudé, což si můžeme vysvětlit dvěma způsoby. Buď odrážejí zlo, které Clarice na cestě za spravedlností potká, nebo jde o přímý odkaz směrem ke knižnímu románu, kde jsou oči Dr. Lectera popisovány jako hnědé s červenými odlesky. Dalším významným grafickým aspektem je můra překrývající ústa Clarice. Zde bych si dovolil popustit uzdu fantazii jednotlivým interpretacím, neboť ani já si nejsem jist významem této symboliky. Možná jde o náznak protestu, který říká, že ženy jsou v mužském světě často umlčovány. Buffalo Bill vraždí zásadně ženy a tudíž lze symbol vnímat i jako varování. Pátrání po vrahovi může Clarice klidně přivodit smrt - umlčení. Při bližším zkoumání zjistíme, že lebka na zádech lišaje představuje ve skutečnosti vyobrazení umělecky rozmístěných ženských těl. Jde o zmenšeninu fotografie ,,In Voluptas Mors“ (1951) od všestranného umělce Salvadora Dalího a fotografa Philippa Halsmana. V kontextu s filmem jde o mimořádně vhodně zvolenou analogii. Ještě bych dodal, že černé pozadí plakátu odkazuje k temnotě, která hlavní hrdinku obklopuje.

 

Od kokonu po motýla

Mladá a dychtivá studentka akademie FBI doufá, že by jednou mohla pracovat na oddělení behaviorálních věd. Jak se zdá, je Clarice Starling (Jodie Foster) patrně na správné cestě, neboť šéf oddělení Jack Crawford (Scott Glenn) si ji osobně vybere a pověří speciálním úkolem. Má navštívit uvězněného sériového vraha a bývalého psychiatra Dr. Hannibala Lectera (Anthony Hopkins) a trochu ho vyzpovídat. Jde však o pouhou léčku, přičemž Clarice v ní hraje úlohu návnady. Crawford ve skutečnosti doufá, že by Lecter mohl znát identitu aktivního sériového vraha, který zrovna řádí v ulicích. Buffalo Bill (Ted Levine), jak tisk vraha pojmenoval, vyhledává mladé ženy s mírnou nadváhou a po zabití z nich odřezává velké části kůže. Vzhledem k tomu, že Crawford částečně přispěl k uvěznění Lectera, oprávněně pochybuje, že by mu byl prohnaný psychiatr v pátrání jakkoliv nápomocen. Sázka na mladou agentku se začíná vyplácet. Lecter, jehož Starling z nějakého důvodu fascinuje, přislíbí vypracovat psychologický profil Buffalo Billa. Má to ovšem háček. Clarice Starling musí s Lecterem sehrát psychologickou hru. Po každé cenné indicii, kterou hodí psychiatr o Billovi do placu, chce slyšet něco ze soukromého života mladé agentky. Clarice pečlivě zvažuje, jak moc se Lecterovi po citové stránce otevře, jenže neznámý vrah mezitím unesl další ženu, kterou drží pod zámkem. Času není nazbyt. Clarice musí nedobrovolně otevřít dveře do své bolestivé minulosti.

Na filmu Mlčení jehňátek je zajímavé, že jej po žánrové stránce nejde prakticky nikam zařadit. Tedy určitě ne do jedné škatulky. Máme zde rovinu chytrého kriminálního vyprávění, které se drží zavedeného mustru, kdy policie pátrá po vrahovi a nakonec slaví úspěch. Film má i podobu drsného thrilleru, v němž mladá nevinná žena stojí proti zvrácenému zlu. Dále je film díky hlubokým analytickým schopnostem Dr. Lectera možné vnímat i jako psychologický příběh zkoumající nejen vnitřní zákoutí sériového vraha pobíhajícího na svobodě, ale také potlačované vzpomínky hlavní hrdinky. Clarice je sužována dávným traumatem. V útlém dětství přišla o matku a později dokonce i o otce, který byl ve městě šerifem a pro Clarice představoval vzor. Osiřelé dívky se ujal strýc, který ji vzal na svou farmu, kde došlo k zárodku intenzivní noční můry, jež Clarice neustále pronásleduje. Ze sna ji pravidelně budí děsivý řev jarních jehňat. Ta strýc na farmě porážel a malá Clarice nedokázala i přes svou snahu zachránit ani jedno. Divák vnímá Clarice jako člověka prožívajícího postupný osobnostní i kariérní růst. Člověka, který bojuje s vnitřními démony a zároveň pátrá po skutečném monstru, čímž se dostáváme k zásadnímu tématu, s nímž film po celou dobu pracuje.

Tím tématem a též výrazným symbolem je proměna, která se týká ústředního tria postav. Nevinná Clarice je vlivem okolností nekompromisně konfrontována s cizím světem přesyceným násilím, znepokojivými stopami a zvrácenými skutky. Světem krajně nepřátelským a plným nástrah, s nimiž si musí v drtivé většině poradit sama. Kromě vražedné nemesis čelí agentka i ambiciózním mužským egům, která se ji snaží ovlivnit, využít, intelektuálně převýšit nebo si s ní, podobně jako kočka s myší, pohrávají. Zocelena trnitou cestou se Clarice nakonec odstřihne od svých tří "otců" a podstoupí finální zkoušku z dospělosti. Pokrevní otec ji vychoval, Crawford zasvětil do nebezpečného světa a Lecter předal klíč k dopadení vraha. V poslední minutách filmu přebírá Clarice odznak agenta FBI a její proměna je tak zdárně dokonána. Podobně jako ikoničtí lišajové se o svou formu metamorfózy pokoušejí i Dr. Lecter a Buffalo Bill. Vychytralý psychiatr dokáže svazující izolaci chladných mříží zbourat a podniká úspěšný útěk. Jeho proměnu tedy symbolizuje získání svobody. Jen Bill nemá dostatek síly, aby se ze své kukly vyloupl a dotáhl tak vynaloženou snahu do konce. Ona přítomná metamorfóza vlastně zrcadlí i podobu celého filmu, který před našima očima přechází od dramatických poloh přes napínavou kriminálku až po horor plný děsivých výjevů.

Ačkoliv se postava Dr. Hannibala Lectera stala divácky nesmírně oblíbeným typem antihrdiny, jehož předobraz byl zevrubně rozvíjen v dalších filmových inkarnacích a knižních románech, zůstává středobodem snímku Mlčení jehňátek agentka Clarice Starling. Scénárista Ted Tally charakter agentky izoloval, díky čemuž sledujeme celý film výhradně z její perspektivy. Právě tento aspekt je zároveň i největším rozdílem oproti knižní předloze, kde Clarice nemá až takový prostor. Klasický mýtický archetyp hrdiny, který se vydává na výpravu čelit netvorovi, aby zachránil dívku a vrátil se silnější a moudřejší, je ve filmu zručně naroubován na americkou problematiku sériových vrahů. Statisticky pochází drtivá většina tohoto typu zločinců právě ze Spojených států. V době natáčení byl již termín „sériový vrah“ nesčetněkrát zrecyklován v celé řadě filmů, z nichž některé vznikly v době, kdy tento termín ještě ani neexistoval. Namátkou: Psycho (1960), Drsný Harry (1971) nebo krvavé hororové franšízy typu Halloween (1978) a Pátek třináctého (1980). Avšak Mlčení jehňátek nabídlo jako první zcela nepřikrášlený pohled na danou problematiku umocněnou psychologickou hloubkou scénáře.

Každý scénárista, byť i průměrných schopností, může napsat příběh o sériovém vrahovi a policistovi, který jej dopadne. Ted Tally však skrze režijní schopnosti Jonathana Demma zásadně přehodnocuje zmiňované konvence detektivního vyprávění celou řadou inovativních změn. Film cíleně znásobuje jemné feministické kontury obsažené v knižním románu a s pomocí hereckých schopností Jodie Foster přivádí na svět zcela nový druh ženské hrdinky, která svým jednáním zaráží klíny do klasické struktury vyprávění. Scénář se chytře zaměřuje na vnitřní konflikty Clarice Starling a její počínání v prostředí plném testosteronu. Příběh Clarice je vyprávěn s pohlcující subjektivitou. Hrdinka vzdoruje četným narážkám na své ženství, dokáže však emoce udržet na uzdě, i když stojí tváří v tvář svým dávným traumatům. Rovněž skvěle zužitkovává pokroky schopných mužů ve svém okolí, aniž by obětovala pracně získaný profesní vzestup. Ačkoliv jí jsou během vyšetřování předhazovány návrhy začínající koketní nabídkou na rande a eskalující semenem vrženým do tváře, dokáže si agentka udržet odhodlání. Clarice nedefinuje její sexualita ani touha po někom jiném, ale schopnost empatie s uvězněnou obětí Buffalo Billa a snaha proměnit se v plnohodnotnou agentku FBI.

Není to tak, že by Clarice představovala pouze ženu obsazenou do typické mužské role. Ženskost je důležitá pro identitu postavy, neboť neukazuje pouze její vnitřní sílu, ale také zranitelnost a především vlastní jedinečnou perspektivu. To vše jsou výhody, kterých umí využít. Vymyká se i svým vzhledem. Žádný středostavovský, obvykle dobře urostlý muž dle zastaralých představ J. Edgara Hoovera, ale obyčejná žena menšího vzrůstu, pocházející z dělnického prostředí. Clarice je po emoční stránce nesmírně zaujatá svou prací, ale zároveň dokáže být kritická k minulosti úřadu. Crawford si během jejich první společné scény neodpustí poznamenat: „Pamatuju si vás ze svého univerzitního semináře. Vzpomínám, že jste mě pěkně mořila kvůli činnosti výboru občanských práv za Hoovera.“ Tento nepatrný odkaz na program kontrarozvědky FBI nám naznačuje, že se Clarice zajímá o sociální spravedlnost.

Pokud je to třeba, umí Clarice svou ženskost využít, jako v případě lichotky směrované na adresu domýšlivého Dr. Fredericka Chiltona (Anthony Heald). Agentka potřebuje být s Dr. Lecterem o samotě, avšak ředitel Baltimorské státní nemocnice pro duševní choré se jí na cestě do kobky neustále drží v patách. Jakmile Clarice vyřkne své přání, je Chilton podrážděn a ptá se, proč musel jít až dolů. Na to konto Clarice pohotově odpoví a celou situaci obrátí ve svou výhodu: „Přišla bych o potěšení z vaší společnosti.“ Stejně tak umí agentka použít i sílu, třeba když v Západní Virginii uhlazeným povelem elegantně vyčistí pitevnu od hromady místních policistů. Samozřejmě dokáže i chybovat a ve skutečnosti není pokaždé úspěšná. Dobře je to vidět během první schůzky s Dr. Lecterem. Uvězněný psychiatr rozebere vzhled agentky, útočí na její nuzný původ a sarkasticky paroduje i její přízvuk. Dotčená Clarice se pokusí konverzaci neuváženě zvrátit a verbálně opětuje útok: „Vidíte toho hodně doktore, ale jste natolik silný, abyste zaměřil tak přesné vnímání sám na sebe?“ Lecter po této narážce provede agresivní protiútok formou dnes již zlidovělé repliky: „Někdo ze sčítání lidu se mě jednou pokusil testovat. Snědl jsem jeho játra s fazolemi a zapil dobrým Chianti.“ V každém případě je i přes občasné klopýtnutí Clarice skvěle napsanou a odehranou postavou plnou jemných detailů. Příklad takového detailu? Všimněte si, že kdykoliv Clarice zalže, tak mrká, viz zmiňovaná lichotka pro Dr. Chiltona. Na každý pád ovšem platí, že výše popsaná charakteristika umožňuje postavě Clarice dotáhnout komplikovaný případ do vítězného konce.

Je skvělé, že film si nenáročné publikum může užívat pouze jako napínavou zábavu a intelektuálové v něm mohou spatřovat řadu kulturně historických kódů. Klec, v níž je Hannibal Lecter v pozdější fázi držen, až nápadně připomíná portréty papeže od malíře Francise Bacona. Buffalo Bill drží své oběti v díře a hmyz, který chová, je odkázán žít ve tmě spletitého labyrintu. Zvrácený sériový vrah v jistém smyslu evokuje boha podsvětí Háda, jenž kolem sebe shromažďoval duše mrtvých. Hádes byl popisován jako nesmírně přísný, nekompromisní bůh, který za žádných okolností nechtěl, aby jeho podsvětí kdokoliv opustil. Duše mrtvých tedy držel s podobnou zarputilostí jako Bill své oběti. Analogii zakončeme ještě jedním zajímavým rysem. Hádes byl mimo jiné nazýván bohem bohatství, protože měl přístup k drahým kovům Země. Pro cenné kovy má slabost i Bill, který jimi zdobí různé části svého těla. Podsvětí, jemuž Hádes pevnou rukou vládl, a do kterého dle legendy nemohlo proniknout sluneční světlo, pomyslně naruší až Clarice, když svou zbraní zničí zatemněné okno a umožní slunečním paprskům opanovat prostor. I když jsou podle mého uvážení podobné interpretace velmi zajímavé, k pochopení filmu nejsou vůbec zapotřebí. Daleko důležitější je mistrná režie Jonathana Demma, který pravděpodobně po celé roky sbíral zkušenosti jen proto, aby je pak mohl naráz použít ve svém vrcholném díle.

Výborná je třeba práce se střihem a kamerou během rozhovorů mezi Clarice Starling a Dr. Lecterem. Jejich obličeje jsou ukazovány v delších záběrech, protizáběrech a velkých detailech. Crawford upozorňoval Clarice, aby nedovolila Lecterovi vstoupit do své hlavy. Demme se však režijní technikou, kterou zpopularizoval Sergio Leone ve svých špinavých westernech, snaží dostat do hlavy nejen agentce, ale také divákovi. Během posledního „quid pro quo“ rozhovoru prozradí Clarice důvod svých nočních můr. Kamera ji během intenzivní zpovědi zabírá zblízka, ale ještě větší detail dostanou pronikavé oči mistrného analytika, který prostřednictvím kamery pronikl i do naší mysli a zůstane tam ještě dlouho po skončení filmu. Absolutní lahůdkou je i práce s paralelním střihem, během něhož sledujeme dvě shodně plynoucí linie na dvou různých místech. Nejprve vidíme policii, jak obkličuje domnělý dům Buffalo Billa, a pak Clarice, která si jde ověřit informace k jisté paní Lippmanové. Policista v utajení zvoní na zvonek a vrah vylézá z doupěte, aby otevřel dveře. Náhle zjistíme, že nás Demme dokonale převezl. Dveře se otevřou a před nimi stojí Clarice tváří v tvář sériovému vrahovi. Policie je na špatném místě a agentku čeká rozhodující souboj. Opravdu dokonalý film s perfektně dávkovaným tempem vyprávění, v němž se promyšlený scénář snoubí s vysokou technickou vynalézavostí!

 

Úspěch s hořkou pachutí

Bez vzletných fanfár a okázalé propagace vstoupil snímek Mlčení jehňátek do New Yorku, kde si 30. ledna roku 1991 odbyl svou premiéru. Velkou službu filmu prokázal výborně zhotovený trailer, který rotoval v kinech ještě dlouhé měsíce před samotnou premiérou. Ukázka plná rychlých střihů ukazovala Mlčení jehňátek spíše v hororové rovině, což ale vůbec nebylo na škodu. Diváci možná očekávali dobře natočenou, čistě hororovou jízdu, ale výsledek dalece předčil veškerá očekávání. Film začal velmi brzy po svém uvedení plnit kasy provozovatelům kin, ovšem nikoliv díky propracované reklamní kampani. Za film hovořily jeho nesporné umělecké kvality. 14. února téhož roku se Mlčení jehňátek dostalo do zbytku Spojených států a povídačky o nečekaném kasovním trháku začaly nabývat reálných obrysů. V červnu došlo na očekávanou premiéru v Londýně, který filmu posloužil jako odrazový můstek pro pohlcení celé Evropy. Nekonvenční thriller si údajně velmi dobře vedl i v našich končinách.

Podporován jednou pochvalnou recenzí za druhou, rostl věhlas filmu. Kritika v souvislosti s uhrančivým výkonem Anthonyho Hopkinse dopodrobna rozebírala každé mrknutí, každé nepatrné gesto a pronesenou větu. Zvyšoval se zájem o odbornou literaturu zaměřenou na kriminalistiku a sériové vrahy. Počet přihlášek do služeb FBI podaných ženami se výrazně znásobil díky Jodie Foster. Přesně v to také Federální úřad pro vyšetřování doufal. Vrcholem této krasojízdy byl celosvětový zisk dvou set sedmdesáti tří milionů dolarů a nominace na sedm Oscarů. Bohužel, popularita s sebou nutně nese i zvýšený zájem nejrůznějších očí hledajících jakoukoliv záminku, aby se na úspěchu druhých mohly zviditelnit. Dne 30. března 1992, během slavnostního předávání cen akademie, uspořádala organizace Queer Nation, bojující za práva gayů a lesbiček, masivní protestní akci. Došlo k ní před Pavilonem Dorothy Chandler, tedy přímo před budovou ,v jejichž prostorách se slavnostní večer konal.

Důvodem protestu, během jehož průběhu těžkooděnci zatkli několik obzvláště agresivních jedinců, bylo špatné světlo, které film údajně vrhá na gaye a transsexuály. Proč musí být jediná potenciálně homosexuální postava ve filmu vykreslena jako nechutný sériový vrah? Vůči podobným vyjádřením se ostře ohradil Ted Levin, který Buffalo Billa ztvárnil. Dle slov herce jsou podobné výkřiky důkazem o povrchním čtení jeho ikonické postavy: „Nikdy jsem ho nehrál jako gaye. Kdyby ten chlap byl gay, zabíjel by a mrzačil chlapce, nikoliv ženy. Snažil jsem se tu postavu hrát jako někoho, kdo naopak pohrdá homosexuály a transgender lidmi, aby v zoufalé snaze zamaskoval vlastní duševní nejistotu.“ Ostatně i Dr. Lecter ve filmu poznamená: „Bill není skutečný transsexuál. Ale myslí si, že je.“ Jde o velmi výstižnou poznámku. Jame Gumb je s největší pravděpodobností heterosexuální muž, který z hloubi duše nenávidí svou vlastní identitu a snaží se jí zakrýt, změnit. Zabíjí ženy, aby je mohl stáhnout z kůže a vytvořit si pro sebe „ženský oblek“, čímž by dokončil svou transformaci. Ženskost patrně vidí jako žádanější či dost možná nadřazený stav, byť samotnými ženami jakožto lidskými bytostmi paradoxně pohrdá. Ostatně jako každý jiný sériový vrah. Podstatné je, že klasifikace Gumba coby vražedného homosexuála či transsexuála je silně zavádějící.

 

Nepravděpodobný vítěz

Nejlepší ženský herecký výkon, nejlepší mužský herecký výkon, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší režie a nejlepší film. Všech pět královských nominací dokázal snímek Mlčení jehňátek proměnit. Vzácný okamžik, který před Jonathanem Demmem předvedli jen Miloš Forman s filmem Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) a Frank Capra s komedií Stalo se jedné noci (1934). Mlčení jehňátek bylo zároveň prvním hororem, který získal Oscara za nejlepší film. Nejzajímavější na celém úspěchu je ovšem onen příslovečný moment překvapení, s nímž film sebral ostatním konkurentům vítr z plachet. Šlo o nečekaný, avšak zcela zasloužený triumf režijní preciznosti, chytrého příběhu a elitního herectví. Své nejúspěšnější období završil režisér o rok později s dramatem Philadelphia (1993), které se mimo jiné o homosexualitu již skutečně zajímalo.

Mlčení jehňátek patří po právu mezi nejvlivnější filmy z konce 20. století. Dr. Hannibal Lecter je brán jako jedna z nejoblíbenějších záporných postav filmové historie a Clarice Starling naopak platí za ideální příklad ukázkové inteligentní hrdinky, která v těžkých situacích vyhrává především díky vlastním schopnostem. Film dal termínu „psychologický thriller“ zcela nový rozměr a spustil nekončící procesí dalších a dalších thrillerů, které se ve valné většině předháněly v prezentaci stále odpornějších činů a zvrhlých zabijáků. Mlčení jehňátek však nikdy nesázelo na prvoplánovitost. Jakmile se přeneseme za šokující zločiny páchané Buffalo Billem a Dr. Lecterem, uvidíme působivý obraz, po jehož zákoutích nás provede Clarice, kterou na cestě podporuje rafinovaná režie Jonathana Demma. Jen málokterý film se odvážil ponořit tak hluboko do ženské subjektivity a využil tento pohled k tomu, aby nám umožnil snáze pochopit, jak daná postava hledá sebe samu. Mistrovský, intimní a mnohdy drsný zážitek založený na silných postavách. Vrcholná prezentace geniality vyprodukované v továrně na sny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---