Ostrov žen

8. Ostrov žen

*

Isla Mujeres

Středoamerický Yucatán je z jedné strany omýván vodami Karibiku, z druhé pak vodami Mexického zálivu. Netoliko obdivovatelé dávných civilizací, leč i milci vyhřátého písku, šumícího příboje a tajemných oceánských hlubin si proto přijdou na své. A komu je i toho málo, podnikne výpravu lodí k některému z okolních ostrovů. Obzvláště dobře si v kritikách stojí Isla Mujeres, vzdálený pouze pár desítek minut cesty lodí z Cancúnu. Mezi turisty je populární díky dokonale tyrkysové vodě, bílým plážím a ideálním podmínkám pro šnorchlování, jež poskytuje El Gran Arrecife Maya. Ten je hned po Velkém bariérovém útesu v Austrálii druhým největším podvodním útesovým systémem planety a táhne se podél východního pobřeží Yucatánského poloostrova až k Belize.

Jsou dobrodruzi, kteří nedají dopustit na takzvané nezávislé cestování. V praxi to znamená, že řečený dobrodruh ze sebe od rána do večera dělá pitomce, bloudí neznámými městy a vesnicemi, snaží se najít správné autobusy, aby z nich pak vystoupil na nesprávných místech, dohaduje se o cenu s kdejakým taxikářem a samozvaným průvodcem, a ve finále jej to samozřejmě stojí daleko více času, peněz a nervů, než kdyby si výlet v klidu pořídil u nějaké cestovky. Zní to samozřejmě lákavě, býti dobrodruhem, ale šetrnost a lenost u mě nakonec pokaždé zvítězí.

„Věnovat aspoň jeden den lodní túře za šnorchlováním je téměř turistickou povinností,“ praví prospekt cestovní kanceláře Cancún Sailing Catamarans. A dodává: „Vychutnejte si karibské pobřeží, využijte dodané vybavení pro šnorchlování a nechte se průvodcem upozornit na podmořské bohatství i okouzlující památky ostrova Isla Mujeres. Profesionální posádka podává na palubě luxusního katamaránu gurmánský oběd s otevřeným barem. Křišťálově čisté moře a pověstná azurová barva Karibiku jen dokreslují vpravdě pohádkový obrázek dovolené snů. Doba trvání: 6 h 30 min.“

Kdo by odolal? A tak po stručné snídani balíme plavky, ručníky a peněženky. Do přistaveného autobusu nasedáme až poté, co nám řidič odpřisáhne, že na spouštěč klimatizace během celé cesty ani nepohlédne, natož aby se jej prstíčkem dotknul, a vyrážíme do Cancúnu k přístavu Puerto Juárez.

*

Silnice

Organizace dopravy v nově postavených městech jako Playa del Carmen je velmi jednoduchá díky pravoúhlé síti ulic. Většinou jsou jednosměrné a směry se pravidelně střídají. Jestliže provoz neběží vámi požadovaným směrem, stačí přejet o ulici vedle. Účinky těchto opatření jsou blahodárné. Hlídáte si auta pouze z jedné strany a váš duševní klid i bezpečnost dopravy se významně zvyšuje. Co však zdraví řidičů neprospívá, jsou zpomalovací prahy zvané topas. Retardéry, které u nás mají na výšku nanejvýš šest centimetrů a jsou důsledně označeny informativní dopravní značkou, tady mohou dosahovat až třiceti centimetrů; často i více. Nejděsivější je však jejich nenadálost a mnohočetnost. Mexičané milují své příčné prahy, jejichž rafinovaným nastražováním jsou přímo posedlí. Podobně jako oslavy Día de Muertos nejspíš považují i kladení topas za další z tajemných a lehce výstředních kulturních tradic. Na druhou stranu mají zdejší autodílny stálý přísun práce, protože tlumiče odcházejí jedna radost. Cestou z města, která trvá asi dvacet minut, přejíždíme přibližně sto třicet těchto omezovačů rychlosti.

Konečně jsme na magistrále, která kopíruje celé pobřeží Mayské riviéry. Mexičané neznají pojem dálnice o třech jízdních pruzích a tak jezdí jen po dvou - levém a prostředním. Ten pravý občas využijí cyklisté, chodci a honáci dobytka. Blinkry používají jen největší zbabělci a reflektory se svítí až v okamžiku, kdy hustota tmy nedovoluje jinou orientaci než hmatem. Výjimkou jsou ovšem výstražná světla. Řidiči je používají zcela běžně jako oznámení čehokoliv - chci zpomalit, zrychlit, přejet do jiného pruhu, budu odbočovat, ale zatím nevím kam, na vozovce leží ještě čerstvý pásovec, nebo „hola Francisco, soy yo, Antonio“. Silnice je plná výstražně blikajících aut.

Mexické dálnice se platí podle projetého úseku a upřímně řečeno nevím proč. Cena za průjezd je vysoká, dosažená rychlost je nízká a pohled z okna je neutěšený. Vždycky jsem si představoval mexický Yucatán jako pouštní krajinu plnou kaktusů, mužů v sombrerech usrkávajících Tequillu na zápraží svých haciend a plnoštíhlých copatých ženštin hrbících záda při okopávání záhonků s fazolemi, ovšem ve skutečnosti je celý Yucatánský poloostrov jedno husté neprostupné křoví. Autostráda je pravda pečlivě značená, především ukazateli k aquaparkům, zip-lines, cenotes, hotelovým komplexům, archeologickým lokalitám a jiným turistickým atrakcím. Cesta však ubíhá pomalu zejména proto, že se dálnice permanentně opravuje. Nejvíc pracovníků v údržbě mexických komunikací je kvalifikováno na pozici mávníka. Na začátku každého opravovaného úseku stojí mávník s obrovským praporem a informativně mává na projíždějící auta, přibližně ve směru jízdy. Těžko říct proč, možná, aby se zrychlila doprava k dalšímu retardéru. Ano, zní to neuvěřitelně, ale proslulé topas jsou i na dálnici. Naštěstí řidčeji.

*

Cancún

Město Cancún, ležící na severovýchodě poloostrova Yucatán, vzniklo v roce 1970 jako megalomanské turistické letovisko, které se dnes pyšní celomexickým rekordem v počtu ubytovacích lůžek. Ulice jsou přecpané nekonečnými davy turistů převážně z USA, kteří se sem slétají jako my Češi do Chorvatska. Po Boulevard Kukulkán korzují rodiny amerických workoholiků, kteří celý rok pracují až k padnutí, aby potom na dovolené mohli bezhlavě rozhazovat těžce nabyté dolary. A že je za co. Desítky špičkových restaurací a hotelů, stovky luxusních obchodů nacpaných tunami cetek, kýčů a zbytečností. Učiněný ráj pro reprezentanty americké střední třídy. Cancún není zrovna místem, kde má cenu ztrácet čas, pokud jste si nezabalili pouze plavky, večerní róbu a sbírku kreditních karet. Nebo pokud zde jenom nepřesedáte na loď.

*

Katamarán

„Jakmile se dostanete ke katamaránu, ano, k tomu srandovnímu plavidlu se dvěma trupy, nalodíte se a dostanete uvítací drink. Barman vám potom kdykoli udělá koktejl podle vašeho přání, tak se nestyďte, všechno je v ceně. Nemějte strach, že se budeme na lodi mačkat. Takhle za střízliva se to nezdá, ale katamarán je neuvěřitelně prostorný. Maximálně využívá každý centimetr pro maximální pohodlí maximálního počtu pasažérů. Ani špatně vám určitě nebude, protože katamarán se houpá minimálně, zvlášť ten, na kterém pojedeme my, ten se houpá úplně nejminimálněji. Asi hodinu se budeme kochat krásnými výhledy, pak přijde zastávka na šnorchlování. Je velmi pravděpodobné, že uvidíte pestrobarevné tropické ryby, želvy, rejnoky a také vás čeká jedno velké překvapení,“ do Češtiny poctivě překládá náš delegát Jakub kapitánův proslov. „Až skončíte se šnorchlováním, vychutnáte si na palubě gurmánský oběd a pak zakotvíme u ostrova Isla Mujeres, kde najdete spoustu míst k prozkoumání, od pláží až po luxusní obchody.“

A tak na lodi společnosti Cancun Sailing Catamarans opouštíme přístav, abychom se za pár minut ocitli v dalším mexickém ráji, na samém počátku Mezoamerického korálového rifu. Ač je plavba k ostrovu vychvalována jako jedinečný zážitek, jedná se o vcelku otravnou jízdu, při které se na kluzké palubě laminátové kocábky snaží udržet třicet stále opilejších pasažérů a jediným zpestřením je zírání na racky, kormorány, pelikány a barmana, připravujícího Piña coladu. Najednou loď zpomaluje, posádka spouští kotvu a já už v duchu vidím, jak k oběma trupům přirážejí na kánoích domorodci a začínají nám nabízet suvenýry, ale nejsou to indiáni, připlouvají jen další a další katamarány plné turistů, protože právě na tomto místě začíná prohlídka korálového útesu. Tak navlékám masku, zakusuji se do šnorchlu, obouvám ploutve a skáču do vln spolu s tlupou dalších výskajících nadšenců.

Viditelnost je dokonalá, jen škoda, že ve vodě není nic k vidění. A to se po celé délce pobřežní biosférické rezervace údajně táhne dvanáct set kilometrů Mezoamerického korálového útesu. Trošku se podivuji, že turistické kanceláře vozí všechny své klienty (a to pokud možno najednou) ausgerechnet na místo, kde není ani jeden korál, pouze písčité dno náhle rozvířené stovkami kopajících nohou. V takovém prostředí by žádná ryba s trochou sebeúcty trvale nežila, proto jedinou atrakci představuje ono avizované překvapení. Tím je obludné sousoší pěti betonových skulptur, naaranžovaných tři metry pod hladinou. Velmi trefně a příznačně k situaci mají sochy tvar obřích rukou. Rukou se vztyčenými prostředníky.

*

Ostrov

Po snědení gurmánského oběda v podobě plastové krabičky s přihrádkami, naplněnými nepatrnými porcemi Ceviche, Guacamole, Nachos a Spaghett carbonara, a po vypití dvou Piña colad kotvíme u ostrova Isla Mujeres. Ostrov má protáhlý tvar, měří zhruba osm kilometrů na délku, šířkou nepřesahuje sedm set metrů a žije na něm asi třináct tisíc obyvatel. K jeho hlavním atrakcím patří slavná pláž Playa Norte na severním pobřeží, rušná ulice Miguel Hidalgo a půjčovna golfových vozíků, na kterých můžete celou lokalitu prozkoumat, aniž byste nohy unavili a krůpěj potu uronili.

V předkolumbovských dobách byl ostrov zvaný Ekab zasvěcen mayské bohyni lásky a plodnosti Ixchel. Na mnoha místech stály skulptury žen, nejspíš akty, protože když v roce 1517 připluli španělští šiřitelé křesťanské lásky, překřtili jej na Ostrov žen a sochy, coby mámení pekelná, zničili. Díky strategické poloze Isla Mujeres u něj také často kotvili piráti a bukanýři, kteří nemilosrdně oloupili každého, kdo se namanul. K těm nejhrabivějším patří Henry Morgan, Jean Lafitte a cestovní agentura Cancun Sailing Catamarans.

Playa Norte s jemným bílým pískem, kokosovými palmami a nádherným tyrkysovým mořem by se skutečně mohla jevit jako jedna z nejkrásnějších pláží Karibiku, nebýt davů lidí, spousty kotvících lodí a poměrně mělké vody. Ale jako brouzdaliště pro děti je skvělá, protože dojde-li dospělý až k bójkám ohraničujícím areál pro plavce, sahá mu voda nanejvýš do pasu. Některým starším rekreantkám po prsa. Proto je také častým cílem výletních lodí s americkými vesměs opilými turisty, které je zde možno vyložit, obléci do nafukovacích vest, opatřit záchranným kruhem a nechat se cachtat bez dohledu a bez obav, že by se utopili. Oblíbená je také u místních obyvatel, neboť Mexičané neplavou, pouze se osvěžují. Ovšem zcela oblečení. Zásadně nepoužívají a snad ani neznají plavky.

V jediném městečku na ostrově panuje hektická atmosféra dovolenkového letoviska. Nejvyšší stavbou a dominantou je bílý maják stojící u městské pláže na západním pobřeží. Dochovalo se i pár původních koloniálních domků, ve kterých jsou dnes obchůdky a restaurace. Je zde rušno, živo a těsno, pročež si velice libujeme jak je dobře, že tady nebydlíme. Jižní pobřeží ostrova, kde větry a vlny bičují skalnaté zátoky, dosud ukrývá několik historických památek a starých opuštěných mayských ruin. Ve vnitrozemí se zase nachází řada nových obydlených mayských ruin, kde místní obyvatelé žijí tradičním způsobem života. Příbytky jsou zbudovány z rozličných, levně získaných materiálů. Od papíru a prken po vlnitý plech a beton. Hlavní je ale snaha o co největší pestrost a barevnost. Majitelé pečlivě dbají na to, aby jejich dům měl odlišnou barvu od toho sousedova a ještě lépe zcela jinou než zbytek ulice. Flora i fauna leze drze každému až do obýváku, přesto všichni spokojeně odpočívají a lenoší na zápražích. Jejich pra-praotcové jako otroci vykonali tolik práce bez nároku na oddech, že současníci si prostě jen vybírají svými předky nastřádané volno. Mañana para siempre.