Trocha toho adrenalinu

9. Trocha toho adrenalinu

*

Funpark Xcaret

K pravidelnému odpolednímu brífinku u plážového baru přichází delegát Jakub s nabídkou dvou různých fakultativních výletů na zítřek. Po krátké prezentaci nechává všechny zhruba dvě tři Tequily přemýšlet, pro kterou variantu se rozhodnou. Přibližně se šestou Tequilou dochází k rozkolu a dříve konzistentní kolektiv se štěpí na dvě frakce.

Jedna by si v pohodlí a pokud možno bez velkého vzrušení ráda dopřála přehlídku mayské kultury napříč věky, ukázku té nejzajímavější fauny a flóry, jedinečný pohled na archeologické objekty, výrobu keramiky, čokolády a kožených výrobků s instruktáží, procházku motýlí a ptačí rezervací, plavání s delfíny a želvami, zábavnou plavbu na voru či lodičce kulisami podzemní řeky, návštěvu indiánské vesnice s ukázkou tradičních tanců, rituálů a přehlídky jízdy na koních, ochutnávku specialit mayské kuchyně a to všechno formou spektakulární výpravné megashow na jednom místě, konkrétně v eko-archeologickém zábavním parku Xcaret.

Druhá frakce, tedy skupina šílených hazardérů a vyšinutých magorů, naopak preferuje mrazení v zádech, bušení srdce, husí kůži, strach a napětí, proto prahne po nebezpečí, vzrušení a nějakém tom dobrodružství v mayské džungli; ne, že by toho bylo nutně zapotřebí, ale když se člověk vrátí domů z cest, pokud vůbec, měl by mít o čem vyprávět.

Nejspíš na sebe celý život pohlížím ze zcela nesprávného úhlu, jelikož mi manželka přichází k baru oznámit, že patřím ke skupině číslo dvě: „Nepřijeli jsme do Mexika trávit čas v nějakém skanzenu nebo aquaparku. Jedině divoká jízda džunglí na čtyřkolkách, létání nad vrcholky stromů v závěsu na laně a extrémní potápění v krápníkovém labyrintu jeskynní řeky, to je, po čem tvé srdce touží. Musíš si zvýšit hladinu adrenalinu v krvi.“

„Nedávno jsem absolvoval pravidelnou prohlídku u závodního lékaře a ten mě ubezpečil, že mám v krvi adrenalinu víc, než je zdrávo,“ nevzdávám se bez boje. „Ačkoli, teď si nejsem jistý, možná říkal cholesterolu. Ale tak či tak, do žádné divočiny mě nedostaneš!“

Ano, hádáte správně, druhý den časně ráno, jako nově zrozený ultimátní dobrodruh, nastupuji do jednoho z mikrobusů společnosti Aventuras Mayas, která nás, odvážlivce, odváží na ATV Xtreme and Ziplines Tour with Cenote Swim do hloubi pralesa.

*

Zip-line

Silnice za městem je zpočátku nečekaně dobrá. Místy připomíná skutečnou silnici. Na rozdíl od dálnice je však pustá a prázdná. Přijde nám to divné, ale řidič vysvětluje, že indiáni jsou chudí a v jedné vesnici je nanejvýš jeden automobil, kterým se jednou za týden jezdí do města pro zásoby. Předstíráme, že to chápeme, ale ty barevné vesničky, roztrhané chaloupky a kaktusové ploty už nám nepřijdou tolik romantické. Ani výhledy do džungle, která je překvapivě nízká, hustá a vypadá spíš jako roky neudržovaná zahrada, neposkytují oku potěchu. Po několika desítkách minut nudné jízdy se z asfaltky pro dvě vozidla stává asfaltka pro jedno vozidlo, později prašná cesta, ze které je třeba odbočit na vedlejší, ještě daleko prašnější, navíc zpestřenou mnoha přírodními retardéry. „Mayan massage, mayan massage!“ směje se řidič, má plné ruce volantu ale nezpomaluje. Jestli jsem se už někde rozhořčoval, že silnice vedoucí z Ohrozimi k nám do Lešan patří k nejhrbolatějším a nejděravějším na světě, tak to beru zpět, protože ve srovnání s yucatánskými lesními cestami je to luxusní dálnice.

Křovisko náhle dokořán rozevírá svoji zelenou náruč. Vítá nás rozlehlé parkoviště. Naštěstí prozatím téměř prázdné. Areál je však očividně dimenzován na desítky až stovky lidí. Už pociťuji, že mi stoupá adrenalin, a to teprve vystupujeme z vozidla. Procházíme skrz prodejnu suvenýrů, protože v Mexiku, ať jdete kamkoli, cesta začíná a končí v prodejně suvenýrů, to ani jinak nejde, řidič nás předává místnímu zip-line lektorovi, který nám podává orientační a bezpečnostní instruktáž, vybavuje každého výstrojí ve správné velikosti, klíčkem od šatnové skříňky a radou, ať si obujeme pevné boty, pokud máme. Já nemám. Oděni do horolezeckých postrojů a přileb vcházíme do pralesa. Ačkoli se nejedná o klasický deštný prales, začíná pršet. Vzduch připomíná teplé aroma zapařeného fóliovníku. Vlhký les s pachem tlejícího dřeva skrápí sílící déšť a pohlcuje houstnoucí mlha. Vdechuji zhluboka tu kořenitou vůni mexické džungle, čvachtám v bahnitých kalužích a libuji si, že skrz sandály voda bez újmy proteče a já nebudu muset sušit tenisky jako ostatní.

Z mlhy nad námi zazní srdceryvný řev. Přichází z dálky a rychle sílí. Zakláním hlavu a sleduji průhledy mezi vrcholky stromů. Nepatrný bod se rychle zvětšuje, jako by pavouk sjížděl po vlákně. Roztažené nohy a rozpažené ruce prosviští nad námi v závěsu na ocelovém laně a ihned mizí v oparu. Ani nás nestihl pozdravit. Nebo pozvracet. Stojíme pod první ze sedmi nástupních věží. Šlapeme v řadě za sebou po schodech vzhůru. Na vršku vratké dřevěné konstrukce mě školený instruktor zavěšuje na kladku. Se starostlivým pohledem se ptá, jestli jsem si jistý. „Je si jistý!“ přitaká za mě nedočkavě manželka a dloube mě kamerou mezi lopatky, abych už nezdržoval. Tak si v duchu říkám, že všechno, co dělám, klidně může být naposled, a lepší je dostat infarkt při krkolomném letu nad mexickou džunglí, než cestou do práce, že. Odlepuji zablácené kristusky od nástupiště, sedák se na nosném laně prověšuje, ozývá se svištivý zvuk, zavírám oči, představuji si, že sedím v houpacím křesle a už jen stačí sáhnout po hrnku s kafem. Když se vám zdají sny, ve kterých létáte, tak tady poznáte, jaké je to ve skutečnosti. Popravdě nic moc. S každým dalším metrem otevírá zip-line nové a nové výhledy na mlhu, vítr vám mete kapky deště do ksichtu, na konci vás agresivní brzdící systém donutí skoro překousnout lano, gravitace vám pošoupne helmu přes obličej, při posledním nárazu si srovnáte skoliózu a utrhnete rozmáčené řemínky na pravém sandálu. Nakonec, když zůstanete bezvládně viset jako šrůtka v udírně, přiskočí k vám fotograf a začne pořizovat dlouhou sérii potupných snímků, o kterých přece musí dopředu vědět, že je vám ani nikomu jinému neprodá. Leda snad že byste měli manželku, která to neviděla, protože dorazila později a touží řvát smíchy stejně jako ostatní.

*

All Terrain Vehicle Extreme Tour

„Naše flotila čtyřkolek Can-Am 450 Outlander Max XT je nejvýkonnější na Mayské riviéře a poskytne vám rychlost, jakou jste si nikdy nedokázali představit. Po instruktáži a seznámení s bezpečnostními předpisy vyrazíme přímo do husté džungle po polních cestách, kde si užijete jízdu v náročném a zábavném terénu,“ pronáší naučené fráze znuděným hlasem instruktor, který už má dnes za sebou několik takových výprav a vypadá, že se na projížďku těší stejně jako já, tedy vůbec. „Čtyřkolky nejsou pojištěny havarijně, proto za všechny škody nesete plnou odpovědnost a hradíte veškeré náklady na opravy. Vašemu finančnímu bankrotu lze ovšem snadno předejít tím, že si každý připlatíte padesát dolarů za pojištění škod,“ dodává a při vyslovení té částky mu konečně zableskne ve tváři úsměv. Úsměvy mých spolucestovatelů naopak hasnou a vypuká disputace na téma platit či neplatit. Já, jako pouhý spolujezdec a trpěný komparz se polemiky neúčastním a jdu se radši pokochat kouskem toho okolního pralesa, protože konečně vysvitlo slunce.

Před padesáti roky bylo území státu Quintana Roo zarostlé neprostupnou džunglí plnou roztodivných živočichů. Ještě i dnes zde žije jaguár, ocelot margay, puma jaguarundi, tapír středoamerický, vřešťan mono, jelenec běloocasý, mazama červený, pekari bělobradý, pekari páskovaný, paka nížinná, aguti středoamerický, mravenečník čtyřprstý a mnoho další, vesměs jedlé zvěře. Ovšem v okolí měst a vesnic už je prales pustý a bez života. Kam se zvířena poděla, to vědí jen podsadití Mexičané, kteří si utírají mastné pusy a hladí si špekatá bříška. Nejen kukuřicí živ je člověk, že. Jelikož se živočišné proteiny časem stáhly hlouběji do džungle a ekologie se člověk nenají, vymýtili indiáni prales na pobřeží, pokáceli mangrove na plážích, postavili všude mamutí hotelové komplexy, ve kterých mezi bazény a restaurace zasadili mnohem fotogeničtější kokosové palmy, aby spokojení gringos utráceli své peníze s větší radostí. Mezi jednotlivými skupinami památek pak zbudovali polní cesty, po kterých se jako děti prohánějí turisté na terénních vozítkách.

Kdo asi tak chce dnes vidět ošklivý špinavý prales? Kdo touží pozorovat, jak se trouchnivějící kmen opodál rozpadá zpátky v živoucí hlínu? Kdo dychtí pod nohama cítit, jak klíčí semínko právě spadené na zem z koruny stromu? Koho zajímají kmeny porostlé broméliemi, mechy a lišejníky? Kdo je zvědavý na orchideje, liány, palmy, divoká zvířata a vzácné ptactvo? Běžný turista se chce především bavit! Konečně v areálu našeho hotelu se také vyskytují milá zvířátka. Například v dětském koutku má stanoviště suchozemská želva, přes hotelové cestičky líně lezou leguáni, po palmách hopsají pruhované veverky, balkony navštěvují roztomilí nosálové a nehlídané jídlo přímo z talíře loupí drzé vrány. Kde všude potkávám mravence, šváby, komáry a gekony radši ani nezmiňuji, ale přiznávám, že bych uvítal trochu více přírody na výletech a trochu méně přírody v ložnici a v koupelně. Ale dosti snění, už je po mně sháňka, musím se vrátit k výrobní lince na zážitky.

Jak se dalo očekávat, nikdo nezapřel své češství, pročež se na vyjížďku vydává třicet nepojištěných dobrodruhů a jeden zklamaný instruktor.

*

Jeskyně

Spanilá jízda končí na obrovském parkovišti, kde zanecháváme zcela zabahněné čtyřkolky, odevzdáváme zcela zabahněné helmy, v šatně svlékáme zcela zabahněné oděvy, bereme si ručníky, plavky, šnorchly, masky a bezodkladně vyrážíme do zatopeného podzemí, neboť nás už dohání asi padesátka dalších návštěvníků. Očividně přijíždějí stále nové a nové autobusy.

Sestupujeme po strmých schodech dolů a před námi se otevírá reflektorem nasvícené podzemní jezero. Úplně oněmělí přebíráme vodotěsné baterky od cave mastera a následujeme jej do vody. Potápěčské svítilny osvětlují fascinující výzdobu stropu. Voda je zcela klidná a krásně čistá, viditelnost je nádherná. Skoro jako bychom ani nepluli. Místo chůze po pevném podloží se ve stavu beztíže volně vznášíme vysoko nade dnem a obeplouváme sloupy a obrovské stalagmity. Ze stropu visí průhledné drapérie. Stěny zdobí hvězdice, rozety, excentrická stropní vlákna heliktitů, krystalické shluky se střídají s množstvím průsvitných brček, mrkvovitých ztluštěnin s výrůstky všemožných tvarů. Naprosté ticho a klid. Mysl a tělo se uvolňuje, pomalu dýcháme, meditujeme a vnímáme pouze okolní krásu. Tato jeskynní cenote je daleko úchvatnější, než byla Xtun v Akumalu. Připadám si jako na školním výletu v Moravském krasu. Řeka protéká jeskynním labyrintem, klikatí se úzkými štěrbinami i rozlehlými dómy, na rozdíl od Punkvy se však nemusíme tísnit v lodičce a třást chladem. Voda je příjemně teplá.

V jedné ruce držím baterku, ve druhé GoPro kameru, snažím se zachytit jeskynní klenbu posetou krápníky, unikátní lom světla odrážející se od vodní hladiny i bezednou hlubinu pod sebou. Taky se snažím neztratit skoro bezhlučně plující skupinu z dohledu. Po několika minutách ticha se však v průvodci probouzí narátor, showman a lokální patriot. Popisuje a vysvětluje mayské zvyky, historii, bohy, rituály, ceremonie, jeskyni uctívá jako posvátný chrám, ze dna loví bohoslužebné artefakty, je z toho celý u vytržení až máme chvílemi strach, že se nakonec sám obětuje.

Nejen že vyniká encyklopedickými znalostmi o přírodě a mayské civilizaci, navíc je i neuvěřitelně zábavný a vtipný, protože se všichni jeho výkladu strašlivě řehtají. Jenom já se nesměji, poněvadž moje angličtina je dle klasifikace Common European Framework of Reference for Languages (Společný evropský referenční rámec pro jazyky) na úrovni Starter (Předkrm), umím tedy použít jazyka nanejvýš k uspokojení základních potřeb a kladení jednoduchých otázek, a tak, abych nevypadal jako blbec, strkám hlavu pod vodu a s kamerou pronásleduju krásný exemplář Rhamdia guatemalensis (Anténovky guatemalské). Ryba hbitě kličkuje mezi krápníky, pluje kamsi mimo záběr, dělá si ze mě srandu, protože ona to tady zná a nepotřebuje ani baterku ani se nadechovat nad hladinou zatímco já ano, ale nad hladinou je akorát strop plný krápníků, není možné se vynořit, což si několikrát ověřuji bolestivou ranou do hlavy, sakra, to jsem nečekal, musím se vrátit, nevím kudy, dělá se mi mdlo, polykám andělíčky, zmocňuje se mě panika, šermuju baterkou, zděšeně vypouštím bubliny na všechny strany všemi možnými otvory, najednou v dálce zahlédnu čísi nohy a z posledních sil k nim mířím. Konečně můžu vynořit hlavu a naplnit plíce, už jsem mezi lidmi, tak se snažím chrchlat vodu co nejtišeji, zklidnit dech, zpomalit tep, snížit tlak a tvářit se přitom světácky, ale ze tmy se ozývají slova jako „Hey! Wow! Shit! What a surprise!“ a podobně, tak to už chápu, že jsem s jinou výpravou někde úplně jinde, ptám se jakéhosi pána, který vypadá důležitě, neboť má na hlavě přilbu, kterým směrem je východ, protože jsem se trošku ztratil, slovy: „I'm a lost and found! Where is the east?“ on mi svítí tím směrem a já odplouvám do další sluje, v ní to vypadá úplně stejně, akorát už není, koho bych se zeptal na cestu, v jeskyních nejsou žádné turistické značky, tak jak se tam má člověk sakra vyznat, že. Ostatní členové výpravy už na mě ani nečekají, přece jenom je to skoro půlhodina, co jsou už z jeskyně venku, na čerstvém povětří, pod zářícím sluncem, osušení, oblečení, najedení, suvenýry nakoupené a nudí se na lavičkách před toaletami, zatímco manželka se v pokladně nenápadně vyptává, kde se tady zařizují pohřby a na kolik to přijde peněz.

Jenom indiánský průvodce mi rozvážnými tempy pluje naproti, svítilnou důsledně propátrává temnotu, jakmile zahlédne paprsek té mojí, volá: „Hola amigo!“ plácá mě po zádech, hladí po hlavě, hledá po kapsách, jestli pro mě nemá lízátko a asi jako jediný je rád, že mě zase vidí. A že nebude muset zaplatit tu baterku, kterou mi na začátku půjčil.

U východu na parkoviště na nás pak netrpělivě čeká nejen řidič ledově vychlazeného mikrobusu, ale i turistická atrakce v podobě téměř nahých, jen spoře opeřených Mexičanů, kteří se snaží dělat dojem věrozvěstů bájné mayské civilizace a s nimiž se za pouhých osm set pesos můžeme vyfotit. Celá ta šaráda působí rozpačitě až trapně, podobně jako když pražští herci hrají ve filmu slovácké vinaře, ale jako všichni ostatní avanturisté si povinnou skupinovou fotku samozřejmě pořizujeme, aby se na Facebooku vědělo, že jsme byli v Mexiku.