Yucatán aneb „My vám nerozumíme.“

Ano, už to tady bylo formou seriálu. Jenom si trošku uklízím na hlavní stránce.

1. Přílet (Letiště Praha, Letiště Paříž, Letiště Cancún, Hotel Reef, Restaurace, Pokoj)

2. Carmenina pláž (Pláže Playa del Carmen, La Quinta Avenida, Periferie, Obchody)

3. V ústech studny (Uayma, Hacienda Selva Maya, Chichén Itzá, El Castillo, El Caracol, Cenote Sagrado)

4. Jiný kraj, jiný mrav (Kraj, Knihy, Kalendář, Sisal, Hudba, Policie)

5. Místo želvy (Akumal, Xtun Cenote – Xibalba)

6. Město Zeď (Tulum, Stavby)

7. Na talíři (Jídlo, Placky, Omáčky, Tacos, Restaurace)

8. Ostrov žen (Isla Mujeres, Silnice, Cancún, Katamarán, Ostrov)

9. Trocha toho adrenalinu (Funpark Xcaret, Zip-line, All Terrain Vehicle Extreme Tour, Jeskyně)

10. V láhvi (Pivo, Tequila, Mezcal, Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum)

11. Odlet (Balíme)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1. Přílet

*

Letiště Praha

Přijíždíme do matičky zlaté stověžaté, jejíž zhýčkaní obyvatelé kromě všeho ostatního mají i letiště, a jsme nadmíru spokojeni, jelikož terminály jsou téměř pusté. Nepobíhají zde hordy zmatených Číňanů, nevříská tu banda nezvedených harantů a nepočetný personál ukrývá své znuděné tváře za respirátory. Idylka pastorální. Svěřujeme kufry do rukou letecké společnosti Air France, dopíjíme zbytky slivovice, vyhazujeme zbytky minerálky, bezpečnostním rámem procházíme bez pípnutí a čekáme na otevření nástupní brány.

Milovníci stísněných prostor, sado maso praktik a bondage techniky můžou mít jiný názor, ale vzdálenosti mezi sedadly dopravních letadel by neměly být určeny pouze pro pygmeje. Prostor pro nohy se nenápadně zmenšuje již přes deset let a za tu dobu už ubylo víc než 7,5 centimetru. Inu někde se šetřit musí. Třeba American Airlines ušetřily v roce 1987 neskutečných 40.000 dolarů za to, že z každého salátu, který se podával v první třídě, odstranili jednu olivu. Společnost Air France pro jistotu zrušila jídlo úplně. Cesta Airbusem A319 francouzských aerolinek byla sice inzerována jako nízkonákladová, přesto dostáváme k občerstvení pytlík buráků a nápoj dle vlastního výběru - vodu, čaj nebo kávu. Když namítám, že jsem nežádal kafe, pouze vodu, ujišťuje mě nerudná letuška, že ta teplá kalná tekutina v kelímku je opravdu voda. S prvním douškem, který zavání, jako obsah dlouho nečištěného akvária, usuzuji, že se jedná o nezvyklý, nicméně výživný nápoj s vlastnostmi, které dokonale připraví mé útroby na záludnosti mexické pouliční kuchyně a tvářím se spokojeně. Po dvou hodinách nevídaně turbulentního letu, připomínajícího spíše jízdu traktorem na zmrzlé oranici, poskytuje nám azyl největší vzdušný přístav Paříže. Letiště, nazvané po generálu de Gaullovi, je vojensky strohé, kasárensky uniformní a neposkytuje mnoho možností k rozptýlení.

*

Letiště Paříž

Na většině letišť bývá čas před nástupem do letadla určen k tomu, abyste mohli navštívit četné duty-free obchody a utratit tam co nejvíce peněz. Ne tak v Paříži. Převaha krámků je v rekonstrukci, zbývající nabízejí ponejvíce plyšové medvídky v modře pruhovaném tričku s lahví vína a bagetou v ruce za ceny, které si nemůžu dovolit, nebo staré, plesnivé, velmi přezrálé sýry, tak silně aromatické, že by mě s nimi na palubu letadla nepustili, ani kdybych je před tím snědl. Na přestup máme čtyři dlouhé hodiny. Naštěstí je ještě nutno zodpovědět záludné kvízové otázky, které prostřednictvím chytrých telefonů klade online příjezdový formulář. Celé se to podobá obzvláště rafinované únikové hře. Nakonec společnými silami vítězíme nad úředním molochem a těsně před vypršením departure time z budovy úspěšně unikáme do Boeingu 777. Těžko posoudit co je horší. Jestli jedenáct hodin ponižujícího mačkání v těsné sedačce zcela zaplněného letadla, nebo čtyřhodinová nuda v prostorách ohyzdného, chladného a neosobního letiště. Dokážete pochopit, že na tomto letišti chlápek jménem Mehran Karimi Nasseri dokázal žít celých osmnáct let? Údajně zde uvázl kvůli změně režimu v jeho rodném Íránu a ztrátě dokladů uprchlíka. Příběhem se později inspiroval režisér Steven Spielberg pro natočení filmu Terminál s Tomem Hanksem. I tento film si pro ukrácení dlouhého letu můžeme pustit v aeroplánu, který míří do města Cancún, ležícího v mexickém státě Quintana Roo na severovýchodním pobřeží poloostrova zvaného Yucatán.

Ke svému jménu přišel poloostrov komickým nedorozuměním. Španělští dobyvatelé žádali domorodce, aby jim řekli, jak nazývají místo, na kterém žijí. Mayové si zaťukali na čelo, zakroutili hlavami a odpověděli: „Ma`anaatik ka t`an,“ což conquistadorům znělo jako Yucatán. Ovšem v mayštině to znamená: „My vám, chlapci oplechovaní, nerozumíme“.

*

Letiště Cancún

Cancúnské letiště je obléháno hordami taxikářů, pro něž je naše bílá kůže rozpoznávacím znakem snadné kořisti. Jsme jednoznačně identifikováni coby bohatí gringos, kteří jistě rádi zaplatí hromady peněz, aby se mohli povozit taxíkem. Dělám klasickou chybu začátečníka, když zdvořile a trpělivě vysvětluji, že se jejich služeb musíme s politováním vzdát, neboť na nás čeká autobus, ovšem jakýkoliv začátek konverzace je vodou na jejich mlýn. Okamžitě mě jeden přes druhého ubezpečují, že u letiště mohou stát pouze taxíky, autobus by na parkoviště rozhodně nevešel a vlastně v celém Mexiku skoro žádné autobusy ani nemají, protože těmi jezdí jenom chudina, a taková honorace, která přicestovala letecky, by se přece nějakého umouněného smrdutého autobusu nedotkla ani klacíkem, ale to už mě z jejich spárů vytrhuje usměvavý pán ve slušivé šoférské uniformě s cedulí Aldekon v ruce a ukazuje mně, i ostatním členům výpravy, kde parkuje autokar hotelu The Reef Coco Beach z městečka Playa Del Carmen, kam máme namířeno, tak rychle nastupujeme, protože venku už se začíná stmívat.

Ve voze funguje klimatizace a pan řidič se tím neváhá pochlubit. Mexické autobusy jsou vybaveny nejen posilovačem brzd a řízení, ale zřejmě i posilovačem chlazení. Z počátku čerstvé ovzduší vítáme. Krátce po opuštění parkoviště se však teplota ze sedmadvaceti stupňů prudce snižuje na deset a stále klesá. Z autobusu se stává chladicí vůz. Pára, vycházející z našich úst, se na okenních sklech začíná měnit v ledové květy. Ze zadních sedadel kdosi opakovaně žádá řidiče, aby klimatizaci zmírnil, pak ještě víc zmírnil a nakonec vypnul. Teprve po hodině jízdy s naplno puštěným topením se ve voze dělá jakž takž příjemně. 

Mexiko je země sopek, pouští a pralesů. Země, kde se mísí mnoho kultur a náboženství. Země, kde ruiny pyramid dokazují moc a schopnosti dávno zaniklých říší. Ale hlavně, Mexiko je země, kde je teplo i v zimě! Tedy pokud zrovna nejedete autobusem.

*

Hotel Reef

Do hotelu The Reef Coco Beach v městečku Playa Del Carmen přijíždíme už po setmění.

Vždy, když dorazíme na nějaké nové dovolenkové místo, připadáme si jako nejoblíbenější lidé na zemi. Okamžitě se odněkud vyrojí dav nejlepších kamarádů, kteří to s námi myslí jen dobře, chtějí nás ubytovat, nakrmit, napojit, ošatit, ozdobit, povozit po pamětihodnostech a co já vím co ještě. Vše samozřejmě za nemalou provizi. Jako klienti hotelového resortu doufáme, že těchto dravců budeme ušetřeni. A jsme.

Už v recepci nás vítají usměvaví zaměstnanci, kteří celou dobu natěšeně a netrpělivě čekali, že přijedeme až tak za hodinu nebo za dvě, jak už to v Mexiku chodí. Narychlo přivolaný pikolík nám z rukou trhá kufry, z letargie procitlý barman zanechává leštění sklenic a nalévá do nich welcome drinky, přičemž zástupce vedení hotelu, jako správný obchodník, vychvaluje své zboží:

„Nově zrekonstruovaný čtyřhvězdičkový hotel The Reef Coco Beach Resort se sto devadesáti šesti pokoji, rozmístěnými ve čtyřpatrové budově uprostřed tropické zahrady, leží přímo u pláže s jemným bílým pískem. V areálu se nachází bufetová restaurace, mexická restaurace, italská restaurace, čtyři bary, bazén, obchod se suvenýry, dětský klub, hřiště na tenis, fitness centrum, hřiště na basketbal, půjčovna kol, potápěčské centrum, masáže a lázeňská terapie. Možnosti využití a ochota personálu se liší dle barvy náramku, ale vy máte žlutý, což znamená all inclusive. Gratuluji!“

Po prezentaci dostáváme propagační letáček s plánkem hotelu, heslo na Wi-Fi, elektronický klíč od pokoje a hlad.

*

Restaurace

Mexiko je v médiích prezentováno jako extra covid friendly, přesto nás hosteska u vchodu do restaurace nevítá chlebem a solí, nýbrž teploměrem a desinfekčním gelem. Roušku si můžeme odložit, až s vybraným jídlem přijdeme ke stolu. V restauraci bufetového typu to chápu, máte jistotu, že vám vybrané sousto nepoprskalo sto cizích lidí, ale často dochází až k absurdním situacím, kdy před vstupem k nějaké památce moknete na dešti, lovíte po kapsách respirátor jen proto, abyste překročili provaz, po pár metrech si ten mokrý hadr zase sundáte a personál září spokojeností. Mexičané jsou náruživými nosiči roušek. Nosí je všichni prakticky nepřetržitě, někteří dokonce i při potápění v moři. Také mají perverzní zálibu v používání vlasového gelu. A sítěk na vlasy. Ale ty jim nejspíš předepisuje hotelový dress code. Dokonce i plešatý barman nosí poctivě vlasovou síťku.

Hosté zde mají na výběr ze tří restaurací. Dvou à la carte a jedné samoobslužné. Hlavní restaurace formou bufetu, zastarale nazývaného švédský stůl, nabízí šest druhů studených předkrmů, dvě polévky, šest hlavních chodů, několik různých příloh, zeleninové saláty, rozličné druhy sladkých dezertů, nealkoholické nápoje, uzeniny, sýry a ovoce. Tvoří ji arkticky vychlazená vnitřní jídelna, bufetový bar a vzdušná vnější jídelna, od pláže oddělená pouze skleněnou stěnou. Výhled na cíp zlatavého písku omývaného tmavě modrým oceánem, nad kterým se nesměle rozsvěcují první hvězdy, je naprosto úžasný. Stranou od pultů s hotovými jídly připravují kuchaři sezonní, nebo krajové speciality formou kuchařské show, o nápoje se stará armáda pikolíků. Ke každému chodu nám sommelier páruje vhodné drinky - buďto žlutou Tequillu nebo bílou Tequillu.

Jediné zklamání pro mě jako milovníka všelikých pálivostí je, že ani po nestřídmé aplikaci zelené a červené omáčky pikantnost jídla příliš nevzrostla. Ptám se proto jednoho z exhibujících kuchtíků:

„Excuse me, Mr. Chef, do you have any spicy seasoning?“

„No comprendo.“

„Do you have hot peppers?“

„No comprendo.“

„Chili? Red hot chili peppers?“

„No comprendo.“

„Do prdele tak Habanero, amigo, máš Habanero?“

„¡Oh, sí! Entiendo. Vy posadit, já poslat Habanero.“

Pravda, orosil jsem se už při tom rozhovoru, a to se běžně nerosím, ale od té doby pokaždé na pultě vedle omáček stojí i sklenička s nasekanými papričkami Habanero. Skutečně uspokojivá péče o klienta. Personál je na úrovni, velmi ochotný, úslužný, nevtíravý a jakkoli je člověk zpočátku přesvědčen o opaku, na mexické poměry i rychlý. Hostům lačnícím po konverzaci se však před cestou na Yucatán rozhodně vyplatí absolvovat intenzivní výuku španělštiny. Nebo alespoň kurz pantomimy.

*

Pokoj

Vše je perfektně připraveno, zorganizováno, všechno klape podle našich představ. Něco dokonce nad naše představy. Například air-condition slyšíme, i když není v chodu. Za jiných okolností by nám tato záhada nedala spát, ale jsme tak unavení, že usínáme i přes hlasitý lomoz klimatizačních jednotek. Množné číslo je na místě, protože veškeré pohony klimatizací pro celý hotel jsou umístěny právě pod pokojem číslo 303. Ano, pod naším pokojem.

Ráno potkáváme samé milé a usměvavé zaměstnance. Na každém kroku nás zdraví: „Holáá“, na zahradě neustále něco zametají, sbírají lístečky, rovnají lodyhy, vše se snaží vyladit k dokonalosti, pořád se ptají, jak se máme, jestli něco nepotřebujeme a tak jim odpovídáme, že ano, že potřebujeme vyměnit ten hlučný pokoj za nějaký tichý. To nečekali. Mexičan je člověk živelný, energický, otevřený, srdečný, veselý a v první řadě myslí pozitivně. Otázku "Jak se máte?" pokládá za zdvořilostní a na rozdíl od Evropana nezačne bědovat, že má vysoký cholesterol, nízký plat nebo nedejbože potřebuje vyměnit pokoj!

Doprovázím tedy manželku k hotelové recepci. Ta se ujímá přesvědčování personálu, neboť je již značně rozezlena a tento stav mnohonásobně zvyšuje její vyjednávací schopnosti. Po dohodě s paní recepční přesně za hodinu stojíme u přepážky se zabalenými kufry. Trpělivě očekáváme klíče od nového pokoje. Po půlhodině už očekáváme netrpělivě. Ne, ani po hodině se nic neděje, stále očekáváme. Míří k nám zřízenec. Bez klíčů. Odpovědný zaměstnanec se dvě a půl hodiny nepravidelně zjevuje a zase mizí, při čemž používá frázi “el momento”. Další hodinu hlásí „quaranta minutos“. Za čtyři hodiny s úsměvem přináší čipové karty. Při pokusu o vstup do pokoje nastává problém - dveře nelze otevřít. Přivoláváme pokojskou. Ta zámek zkouší odemknout. Neúspěšně. S úsměvem nás posílá na recepci. Recepční nám s úsměvem vyměňuje elektronický klíč. Dveře se otvírají.

Spolurekreanti už obdrželi první spáleniny, mažou si břicha Panthenolem a převlékají se k obědu. My teprve vybalujeme kufry. Ale s úsměvem. A s poznáním, že práci, kterou zastane našinec za pět minut, vykonává pět Mexičanů pět hodin. Pro Mexičana není nikdy nic tak důležité, aby to nemohlo ještě chvíli počkat. Upjatý a formální Evropan se zpočátku může cítit poněkud zaskočen. Pokud se mexickému způsobu myšlení nepřizpůsobí, může jej to přivést k zoufalství, beznaději, často i myšlenkám na vraždu.

2. Carmenina pláž

*

Pláže Playa del Carmen

Turistické letovisko, vzdálené od Cancúnu asi padesát kilometrů směrem na jih, bylo původně rybářskou osadou, jež v posledních letech nevídaně rozkošatěla. Ještě před dvaceti roky ji nejčastěji navštěvovali svobodomyslní američtí hippies, kteří proklamovali volnost, lásku a nezávislost na majetku, bydlíce v chatrčích z palmových listů přímo na pláži. Nescházela jim elektřina, teplá voda, splachovací toalety ani labutě na postelích, dovedně poskládané z ručníků. Doba však pokročila a romantické přístřešky dnes nahradily luxusní resorty se spoustou barů, bazénů a plážových atrakcí, ve kterých se z bílých uctívačů mamonu, konzumu a povrchnosti zakrátko stávají rudoši, opouštějící své rezervace jen velmi neochotně.

Náš relativně levný, jen taktak čtyřhvězdičkový hotelový resort The Reef Coco Beach je umístěn v klidné části města. Přesněji za pravým plotem začíná město, za levým džungle. Téměř všichni bohatí turisté jsou přesvědčeni, a mnohé publikace je vtom utvrzují, že v této čtvrti budou okamžitě přepadeni, okradeni, znásilněni a brutálně zavražděni, proto bydlí jinde a sem se neodvažují. Jak říkám, klidná část.

Pláž tohoto komplexu je kupodivu nevídaně čistá, což není dílem náhody, ale muže s dvoukolákem a hráběmi. Na levé straně pobřeží rozhazují sítě rybáři, nad hladinou poletují volavky, na vlnách se pohupují pelikáni, mořské řasy okusují želvy, po písku se procházejí krabi, příboj omývá nohy jogínům ustrnulým v roztodivných pózách, ve stínu palem posedávají usměvaví nahatí lidé s dredy a všude voní marihuana.

Pravou stranu až k obzoru tvoří výhradně hotelová válečná zóna. Válí se zde stáda prasorůžových břichounů, ovšem nikoli v písku, nýbrž na měkce polstrovaných polohovacích lehátkách, pod slunečníky s logy přepychových hotelů. Co pár metrů stojí plážový bar s nabídkou chlazených nápojů, u každého neúnavně vyhrává skupina krojovaných hudebníků, mezi tím vším obratně kličkují snědí prodejci jídla, klobouků a šperků, kteří hřmotným halasením soutěží o pozornost s nabízeči masáží, manikúry a jízdy na nafukovacích banánech.

Přemnožení lidí je ta nejstrašnější věc, co se kdy ve všech vesmírech i jinde přihodila. Mám podezření, že za celý tenhle jarmark rozmařilosti, nevkusu a tuposti nemohou hoteliéři, kteří jen vycházejí vstříc požadavkům zákazníků, ale právě sami turisté. To oni bytostně touží, nechat se ausgerechnet v Mexiku namasírovat Thajkou, svézt se na velbloudu, zacvičit si jógu a tísnit se hlava na hlavě na malém kousíčku pobřeží, jen aby to neměli daleko ke krmelci a napajedlu, když už si zaplatili pobyt all inclusive. Proč by se jinak takhle mučili?

*

La Quinta Avenida

Pátá ulice, mezi světáky zvaná familiárně Quinta, je hlavní nákupní tepnou letoviska Playa Del Carmen. Vine se souběžně s hotelovými plážemi. Tedy ne přímo pod okny pokojů, ale centrem města, zhruba půl kilometru od posledních lehátek a slunečníků. Je lemována restauracemi, bary, krámky se suvenýry, butiky místních umělců i obchody těch nejluxusnějších značek. Obchodní centra střídají pojízdné stánky s občerstvením a profesionální umělce v hudebních klubech neurvale překřikují pouliční kapely Mariachi. Tolik obchodů s doutníky snad nemají ani na Kubě, co deset metrů stojí lékárna, ve které se můžete legálně zásobit anabolickými steroidy, kdyby to nestačilo, tak na každém rohu se vám diskrétně vemlouvá prodejce konopí nebo něčeho ostřejšího, Tequillu prodávají snad i v dětském koutku a tamtéž se za pouhých 800 pesos můžete vyfotit s mládětem přísně chráněného nártouna filipínského nebo kotětem bílého tygra. Prakticky v jednom kuse a na každém kroku jste vybízeni k bezuzdnému utrácení peněz.

Tato přehlídka marnivosti vede až k hlavnímu náměstí Los Fundadores, na kterém se každý večer konají zábavné kulturní akce, divadelní benefice, cirkusové nebo taneční show. Pouliční představení se zájmem sledují jak zástupy turistů, tak místní obyvatelé. Celkový vizuální a zvukový dojem je interesantní. Vyjí píšťaly, duní bubny, drnčí struny kytar. Hudebníci se decentně pohupují do rytmu v sombrerech a černých oblecích s flitry, indiáni v nažehlených tesilových kalhotách a bílých košilích s kravatou plaše postávají opodál a opilí gringos, oděni do batikovaných triček, ověšeni pery a korálky, zběsile křepčí a výskají.

Pokud hledáte klidné místo na důchod, tak tady to není.

*

Periferie

Oblíbené letovisko však netvoří jen luxus a přepych. Periférie žije úplně normálním životem. Přízemí každého domu je obchůdkem, dílnou nebo bufetem. Sousedé se tu scházejí, náruživě debatují, nebo jen tak sledují provoz a radují se ze života.

Dáte-li na zlomyslné pomluvy, tak když ne u našeho hotelu, v okrajových částech města zcela určitě přijdete o život snáze než kde jinde. Pokud počítám dobře, tak mě ani moji ženu bandité nepřepadli ještě ani jednou, třesem se proto nedočkavostí, až si tento zážitek konečně vychutnáme. Ovšem těšíme se marně. Ulice jsou čisté, téměř vylidněné, domečky hrají pestrými barvami, zejména tmavé slepé uličky jsou plné interesantních obrázků na zdech, nikde ani náznak organizovaného zločinění. Žádní restaurační vyvolávači, žádní prodejci tretek, žádní profesionální žebráci, žádní opilí turisté. Příručku „Kdo je pouliční prodavač a jak se zahání“ zde může turista v klidu odložit.

Indiáni na nás pohlížejí s překvapením a nic se nám nesnaží prodat, přesto že bychom rádi něco koupili. Naprostý opak promenády Quinta Avenida. Jednu stydlivou slečnu, která má dlouhý cop a krámek s mrazničkou, přemlouváme k prodeji dvou domácích, ručně vyrobených zmrzlin na špejli slovy: „Señorita, dos nanukos, por favor“. Pak usedáme na lavičku v parku před kostelíkem a ochutnáváme. Maminky přestávají houpat kočárky a děti na prolézačkách zmlkly. Popeláři zastavují plný kontejner v půli cesty ke kukabusu a opírají se o něj zády. Prodejci z krámků vynášejí stoličky a sedají si před výlohy. Praktikují něco, co je obtížné nenazvat čuměním. Všichni čumí. Na nás. Snažím se jim čumění oplácet stejnou měrou. Je to poučné. Například zjišťuji, že ne každý Mexičan nosí knír, pončo a sombréro. Při pohledu na dámy si zase uvědomuji, proč se indiáni nesmějí vtipům o blondýnách. Těžko říct, jak hezká jsou místní děvčata, ale když uvážím, že uctívaným ideálem je zde Frida Kahlo, pak ano, mnohdy se svému vzoru úspěšně přibližují.

Ne, že bychom se snad začali bát, ale zmrzlina je dolízána a musíme nakoupit i nějaké ty suvenýry, hlavně trička s mayským kalendářem, vyrážíme tedy zase do ulic. Drobné markety typu Oxxo nebo 7-Eleven zpravidla nabízejí pouze trvanlivé, sušené či mražené produkty a základní drogerii. Čerstvé ovoce a zelenina se přece nakupuje na trhu, maso u řezníka a pečivo v pekárně, to dá rozum. Všechno má své místo. Často je otevřenými dveřmi k vidění i interiér výrobny Tortill. Pozoruhodné. Nahoru do trychtýře stroje se vloží nakynuté těsto a dole na páse už chladnou čerstvě upečené placky; na každé ulici nějakou Tortillérii najdete. U téhle mě však zaujal název výrobního automatu. Na mosazné cedulce nese hrdé jméno - Lenin. Hned vedle stojí obchod s přírodními léčivy, éterickými oleji, pravoslavnými ikonami, řeckými kříži, růženci, fetiši, afrodisiaky, obětinami a kartami na věštění budoucnosti. A proslulými kostlivci, oblíbenou dekorací k mexickém Dnu mrtvých (Día de Muertos). Je vidět, že smrt v Mexiku není žádným tabu a Hispánci s mayskou krví zdědili po svých dávných předcích k nebožtíkům jakýsi zvráceně pozitivní vztah. Ostatně denně nové a nové fotografie krvavých obětí narkomafií na titulních stránkách místního tisku jsou toho důkazem.

*

Obchody

Na dveřích každého krámu v této čtvrti by měl viset nápis: „U nás můžete mluvit anglicky, my vám ale nebudeme rozumět.“

Při konverzaci s Mexičany obecně platí, že velkou výhodou je, umíte-li španělsky. I několik málo španělských slov Mexičana potěší. Obzvlášť v případě, že sám umí španělsky. Dá se říct, že i hanáckým dialektem zapůsobíte víc, než bezchybnou angličtinou s dokonalým přízvukem rodilého Newyorčana. Američtí gringos kdovíproč nezaujímají zrovna přední příčky na žebříčku oblíbenosti. Jestliže se vaše znalost španělštiny, stejně jako ta moje, omezuje prakticky jen na větu: „Hola, amigo, dos paňákos grandes de Tequila, ale fofrem por favor,“ stane se z vás po dobu nákupů mlčenlivý zádumčivec, neboť v prodejně oděvů na to málokdy přijde řeč. Proto se obchodního jednání stran koupě šatstva ujímá raději manželka. Prodavači se na ni ale smutně koukají, krčí rameny a omlouvají se starobylým jazykem itza nebo lacandonštinou. Po několika marných pokusech o špatněanglicko – špatněšpanělský dialog ovšem začíná být ženě jasné, že nejjednodušší bude prostě strčit hlavu do krámu a zeptat se česky: „Dobrý den, nezlobte se, že vás obtěžuju, ale chtěla jsem se zeptat, máte trička s obrázkem mayského kalendáře? A mohla bych je vidět?“

Ovšem v jedné obzvláště zapadlé uličce, která je už od pohledu tak nebezpečná, že se jí dokonce i bandité a lupiči vyhýbají, nacházíme konečně Boutique Auténtica Rústica s těmi správně pomalovanými tričky. Žena se nedává odbýt vyděšenými pohledy paní prodavačky, mává peněženkou řka: „Já být bohatá turista, ty být chytrá indián. Já chtít koupit tričko pro celá moje rodina. Ty prodávat, já platit. Potom ty být bohatá indián. Já ti dát dvacet americký babka za čtyři tričko,“ smlouvá manželka nesmlouvavě, zatímco já odvážně přikyvuju a jistím volnou cestu k východu.

„Je'el ko'olelo', tuméen k'aal dólares jach páajtal,“ praví zcela neočekávaně budoucí zbohatlice, shrabuje bankovku, podává ženě igelitku se zbožím, uctivě se klaní a ještě notný kus cesty nás vyprovází. Když je dobrá vůle, neexistují bariéry. Na Quinta Avenida za dvacet dolarů dostanete z trička nanejvýš rukáv. Krátký.

3. V ústech studny

*

Uayma

Uayma je město s 2300 obyvateli ležící v centru poloostrova Yucatán. V koloniálních dobách byla Uayma hlavní zastávkou na El Camino Real (Královské cestě) mezi Méridou a Valladolidem, dnes je jednou ze zastávek na Gringo trailu, jak je trefně označován řetěz obvyklých míst navštěvovaných převahou nemexických obdivovatelů mexické historie. Žádný potomek Mayů by sem jako turista dobrovolně nezavítal, přesto že je Uayma nazývána klidným letoviskem. V rétorice cestovních kanceláří se jedná o synonymum pro zoufalý nedostatek příležitostí, co v této ospalé a Bohem zapomenuté díře podniknout či uvidět.

Za zmínku stojí snad jedině kostel a bývalý klášter Santo Domingo de Guzmán, a to jen díky kýčovitě barevné fasádě a extravagantně dekorativním prvkům, jež jsou na ní vyvedeny umělcem s neobvyklou dávkou bizarní imaginace. Tu a tam lze ve zdech spatřit kameny recyklované z blízkých mayských chrámů, pročež se lenoši nemusí obtěžovat až do Chichén Itzá. Ostatní historické koloniální stavby, stejně jako poměrně nedávno postavené budovy, působí dojmem, že pouze čekají na demoliční výměr. Indiánské stařenky posedávají na nárožích úplně stejně jako v dobách, kdy se ulicemi proháněli španělští conquistadoři a smějí se času. A nejspíš taky nám, jak vystoupivše z autobusu organizovaně tvoříme dlouhou frontu před veřejnými záchodky a hned poté se stavíme do druhé řady u jediného stánku s občerstvením. Kafe za dolar? To na pobřeží neseženete! Paní majitelka je s tržbou spokojená, dlouho dojatě mává našemu odjíždějícímu autobusu, zavírá bufet a bere si na zbytek týdne dovolenou.

*

Hacienda Selva Maya

Na oběd nás vítá Hacienda Selva Maya, rekreační komplex nápaditě vybudovaný z bývalého koloniálního ranče pro dobytek. Nepatrnou změnou je, že stáda skotu jsou dnes nahrazena hordami turistů. Zařízení nabízí pohodlné ubytování, obchůdky se suvenýry, rozlehlou zahradu a bufetovou restauraci podávající regionální speciality. Jedná se o asistovaný bufet, což znamená, že obsluhující číšník vám podá informaci o složení pokrmu, který neznáte, tedy o každém, a v přiměřeném množství pak naservíruje na talíř cokoliv, o co požádáte. Kvalita a rozmanitost oběda tudíž závisí na vaší jazykové výbavě a vyjednávacích schopnostech.

S plnými břichy všech těch Poc-choc, Papadzules, Chayitas, Tortillas hechas a mano, Tamales, Cochinitas pibil, Relleno negros, Rajas poblanas, Platanos fritos a jiných roztodivností, které jsme si dle chuti a odvahy nechali naložit na talíř, vydáváme se do zahrady k největší chloubě tohoto místa, jíž je bezesporu cenote Saamal. Tento přírodní krasový závrt, kterými je Yucatán proděravěn, jako jistý (však víte který) švýcarský sýr, je dle mínění personálu haciendy jedním z největších a nejkrásnějších v oblasti. Pyšní se umělým vodopádem s přírodní vodou, která, vytažena na povrch nenápadně ukrytým čerpadlem, po krátké cestě betonovým korýtkem padá dobrých dvacet metrů dolů na hladinu zatopené propasti. Pod hladinou se skrývá ještě dalších padesát metrů temné hlubiny.

Saamal je jedno z nejoblíbenějších míst na koupání, šnorchlování, skoky do vody a obdivování přírodních krás. Alespoň dle mínění stovek zájemců o tyto aktivity, kteří netrpělivě přešlapují v předlouhé frontě před vstupem, čekajíce až se na hladině mezi těly utvoří alespoň malý kousek místa. Vodní plocha cenote je přístupná systémem chodníků, schodů, mostů a plošin zbudovaných po vnitřním obvodu v rustikálním stylu ze dřeva, kamene a betonu. Před vstupem je nutno uložit svršky v šatně, celé tělo osprchovat, navléct se do záchranné vesty a plavčíkovi odpřisáhnout, že na sobě nemáte ani kapku opalovacího oleje, že se ve vodě strachy nepočůráte a že neztratíte klíč od šatnové skříňky. Změť těl v růžových plovacích vestách připomíná marshmallows v hrnku kakaa. Bojujeme o prostor ve studni s dalšími sto padesáti lidmi, ale v duchu si představujeme, že jsme hromadnou obětí krvelačným mayským bohům a užíváme si to. Když však do už tak plného přírodního rezervoáru s vřískotem skáče ještě početný zájezd objemných turistů z USA, hladina vystupuje k historickému maximu a prkno skokanského můstku s nápisem „Saltar al abismo“ zaplavuje voda. Nazrál čas atrakci opustit. Už jen proto, že cesta zpět na povrch je tím pádem o mnoho schodů kratší.

*

Chichén Itzá

Mexická architektura se dá rozdělit na několik období: po příchodu Olméků, po příchodu Mayů, po příchodu Španělů a po příchodu turistů. První charakterizují obří kamenné hlavy, obětní oltáře a tyrkysové reliéfy, druhé strašlivě příkré schody, kamenné stély a observatoře. Třetí se pozná podle haciend, kostelů a barokních soch. Čtvrté období se vyznačuje nefunkčními zásuvkami, protékajícím záchodem a plísní ve sprchovém koutě. Konfrontace umění starých stavitelů a činnosti stavitelů dnešních je fatální.

Májové se kdysi těšili nebývalé prosperitě. Díky znalostem žďáření a mýcení neustále rozšiřovali svá pole a parcely pro chrámy. Kácením a pálením lesů se však postupně měnilo i místní klima. Oteplilo se v průměru o tří stupně a už tak mizerné srážky poklesly o třicet procent. Cenotes, přírodní krasové rezervoáry, obyvatelům naštěstí poskytovaly dostatečné zásoby vody. Díky nim byli připraveni až na osmnáct měsíců sucha. Ovšem znáte počasí, to si dělá, co chce. Zničehonic přišlo mnohem delší sucho a Mayové, navzdory všem matematickým, astronomickým a spirituálním znalostem zplakali nad výdělkem. Nejdřív bohatí kněží zkoušeli obětovat bohu deště Chaacovi chudé občany. Když se ale tento modus operandi ukázal zhola neúčinným a navíc začaly docházet oběti, namíchla se utlačovaná nuzota, obětovala bohům privilegované kněžstvo a dala městům vale. A tak nejen chrámy a města ale i zbytek jejich obyvatel pohltila džungle.

Stavby, které se dochovaly po nejstarších mexických architektech, jsou většinou pyramidy. Výraz „dochovaly“ je poněkud nepřesný. V zájmu pravdy je nutno přiznat, že v podstatě každá pyramida je rekonstruovaná, tedy z velké části postavená znovu v současnosti. Na mnoha archeologických lokalitách můžeme vidět pahrbky zarostlé trávou a křovisky, které se časem rovněž promění na pěknou „dochovanou“ stavbu. Archeologové se dušují, že nově rekonstruované pyramidy jsou zcela autentické, většině návštěvníků je to však stejně jedno. Nejvíc se podivují, jak je možné, že si hřiště na pelotu po stovky let zachovalo tak pečlivě udržovaný trávník.

*

El Castillo

V Chichén Itzá, jehož název by se dal přeložit jako V ústech studny lidu Itzá, je možno vzhlížet vzhůru k pyramidám, shlížet dolů do propastí, rozhlížet se po hřišti, či pod různými záminkami prolézat okolní křoviny, ukrývající mnohá a často nečekaná tajemství. Město bylo vyrváno džungli jen zčásti, přesto nabízí nemálo kilometrů pobíhání chození, lezení a zírání. Původně veškeré kamenné budovy obývala výhradně aristokracie. Obyčejní Mayové, žijící stejně jako ti současní v dřevěných chýších, do nich měli přístup pouze v roli obětí. Dnes je tomu v Chichén Itzá jinak. Těžko říct jestli naštěstí, nebo bohužel. Jelikož tento skvost Mexika chrání UNESCO coby památku kulturního dědictví všeho lidstva, téměř veškeré lidstvo se přišlo zrovna dnes na své dědictví podívat.

„Hele, mámo, to bude určitě pyramida toho Ku-klux-klána!“

„Ale špatně to vyslovuješ, táto, průvodce přece říkal, že je to Kukulchán. Opařený had!“

„Opeřený, říkal, opeřený! Jako kuře. Po kuřatech se to tady jmenuje Chicken Ica, přece.“

„To si pleteš s Kitchen Pizza, jak nám tam prodali ty zkažený placky, ať jim kukuřice zplesniví a morčata dostanou červenku, nebo co to do těch Tacos dávají. Staří Apači přece neuměli anglicky.“

„To neuměj ani mladí. Ale jsou to Mayové, mámo, Mayové!“

„No jo, ale Apači si to jméno dali až na počest toho německýho spisovatele, co je proslavil. Karla Maye, přece. To ti povím, Vinnetou by měl radost, kdyby to dneska viděl – tráva posekaná, cestičky uhrabaný a kamení svědomitě oplocený, aby ho lidi nekradli…“

Na pyramidu je výstup zakázán. Údajně kvůli množícím se případům smrtelných úrazů amerických turistů. Osobně bych proti regulaci nemotorných požíračů hamburgerů nic neměl. Ostatně vstupné už zaplatili a co je hlavní, stavby byly právě k těmto účelům stvořeny, takže by jejich obětování třeba mělo pozitivní vliv na dojivost. Nebo by se zvýšily výnosy kukuřice. V každém případě Kukulkánova pyramida, zvaná El Castillo, skrývá řadu záhad a tajemství. Vědecké studie používající tomografické techniky odhalily, že uvnitř chrámu jsou ještě tři menší pyramidy ukryté v sobě, každá postavená v jiném historickém období. Matrjoškovité vrstvení staveb může mít hned několik důvodů. Například prevence chátrání starší pyramidy nebo zvolení nového starosty města. Vnější stavba se skládá ze čtvercových teras, které dohromady dosahují výšky 24 metrů. Na vrcholu pyramidy pak stojí chrám o výšce dalších 6 metrů.

Pyramida je ve skutečnosti kamenným kalendářem. Každá z devíti úrovní je schodištěm rozdělena do dvou částí, což odpovídá osmnácti dvacetidenním měsícům mayského kalendáře. Každé ze 4 schodišť má 91 schodů a připočítáme-li plošinu na vrcholu, součet nám dá 365 dnů v roce. Během jarní a podzimní rovnodennosti vytváří světlo a stíny na straně severního schodiště řadu trojúhelníků, které zdánlivě napodobují plazení hada. V březnu šplhá had nahoru, v září dolů. Tento velkolepý jev, známý jako Sestup Kukulkána, dodnes udivuje tisíce návštěvníků z celého světa, kteří zcela ohromeni a plni úžasu dvakrát ročně sledují, jak schodiště vrhá stín na zeď.

*

El Caracol

Nejvíc se těším na kamennou budovu s kulatou věží. Observatoř, nebo také El Caracol, což znamená hlemýždí ulita či mušle. Má kruhovitou základnu, jakou kdysi používali Toltékové. Původní kruhová stavba byla později pod vlivem Mayů obestavěna terasou, na přízemí bylo postaveno další patro, opět kruhové, ale menší. Mayové obvykle nestavěli kruhové budovy. Neznali ani kolo. Vlastně měli ke všem kulatým věcem jakýsi hluboce zakořeněný odpor, proto je tato stavba obzvláště pozoruhodná. Jedná se o sofistikovanou hvězdnou observatoř. Díky ní mohli vzdělaní kněží na základě dlouhodobého pozorování hvězd, řady složitých výpočtů a výsledku komplikovaných rituálů stanovit, kdy přesně nastal čas sklizně kukuřice, bez ohledu na to, jestli už je zralá. Není pak divu, že se celá mayská civilizace ocitla v troskách. Tady jasně vidíme, jaké to bere konce, když zemědělcům do pěstování plodin mluví matematici, astronomové a politici.

Cesta k jakékoli stavbě je lemovaná alejí prodejců, kteří nabízejí vše od oblečení přes suvenýry, korálky, pyramidy, deky, hamaky až po kalendáře a rituální masky. Tahají nás za rukáv a pořvávají: „Van dólr, van dólr maj frend. Super prajs, seňor, super prajs! Olmoust frí.“

Z exotických dřevin umně vyřezané a pestře zmalované masky hrůzu nahánějících bohů jsou sice tradičním suvenýrem, a kdybychom si některou pověsili doma na dveře bytu místo adventního věnečku, určitě by u nás v budoucnu nezvonilo tolik návštěv, ale od koupě mě odrazuje tradiční hanácká investiční zdrženlivost. Žena to nelibě nese, tváří se uraženě a trvá alespoň na zakoupení trojice těch krásných dřevěných opiček, které nabízela ta stará paní na rozcestí, no přece u toho velikého stromu, jak jsme odbočovali k té hromadě kamení, no k té hvězdárně, nebo co to je, jéžiš, všechny ty zbořeniny vypadají stejně! Když je manželka v ráži, a v ráži ona je, to já už za ty roky poznám, umí být velmi přesvědčivá, pročež nedbám vábení mayské observatoře a jde se zpátky hledat trhovkyni s vyřezávanými primáty.

Vetchá prodavačka pospává u krámku ve stínu rozložitého banyánu. Podle výzoru jej pamatuje jako drobný semenáček a nejspíš se stejné tretky snažila neúspěšně vnutit už Francisco de Montejovi a jeho chlapcům, ale na manželku si žádná protřelá hokyně nepřijde. Žena se v cenách vyzná, neboť má účetnictví v krvi.

„Copak chcete za ty tři opičky, babičko?“

„Pět dólares, mladá paní, to skoro grátis,“ ožila živnostnice.

„Ale před půl hodinou jsme šli kolem a nabízela jste je jenom za tři.“

„Sí, to jiná situace, slečno, to já chtít prodat. Teď vy chtít koupit. To jiná cena.“

„Takže pět dolarů za všechny?“

„Sí, sí, šest dólares por cada. Za každou, děvenko. To moc pěkné opičky.“

„Za každou? To je dohromady takových…“

„Sí, děťátko, to být i s daní dvacet dolarů, pero sólo že jste to vy,“ trvá babice neoblomně na částce, hladovita zisku, „třicet dólares bych počítala para los gringos Americanos.“

„Tak jsme právě ušetřili na láhev Tequily,“ ukončuje licitaci žena a vytahuje z rukávu eso - předstírá, že odchází. Prodavačka opic za ní ale neběží, ani nevolá, že sníží cenu, a když už žena pomalu mizí za obzorem, vydávám se za ní alespoň já. Tím pádem jsme nekoupili tři opice, ani jsme neviděli observatoř s kruhovou pavlačí, ale zato neplánovaně a poněkud překvapeně stojíme nad velikou kruhovou dírou do země, která je plná kalné smrduté vody z větší části porostlé žabincem.

*

Cenote Sagrado

Výraz cenote se ve slovníku objevil v důsledku nedbalé výslovnosti španělských uchvatitelů. Slovo, které původní obyvatelé používali k označení těchto podzemních závrtů, bylo dzonoot nebo ts'onot, a v mayštině to znamená díra na odpadky. Jak už název napovídá, do cenote se odhazovaly všeliké staré pomalované hrnce, nepovedené šperky, tupé obsidiánové nože, zlaté figurky neoblíbených bohů, rozbité nefritové hračky zlobivých dětí a někdy i zlobivé děti samotné. Díky tomu se po ulicích tehdejších měst nic z výše jmenovaného zbůhdarma nepovalovalo, na rozdíl od ulic měst dnešních, zaplavených kdejakým haraburdím. Rovněž se tímto (podle tehdejších environmentálních norem) ekologicky šetrným způsobem likvidovali zajatí nepřátelé, odhalení zločinci a odpůrci režimu. Také poražení hráči míčové hry tlachtli, nesprávně zvané pelota. Nebo vítězní hráči. Na tom se vědecké kapacity zatím nemohou shodnout, neboť řada učenců si o zásluhách sportovců, potažmo sportu jako takovém, myslí své. Konečně pro nás, Čechy, by poprava vítězů nebyla až takovým překvapením. Víme přece, jak dopadli vítězní letci z druhé světové války.

Tlachtli čili pelota je zajímavou kombinací fotbalu, košíkové a veřejné popravy. Míčové hřiště tlachco symbolizuje vesmír, zatímco míč a hráči představují nebeská tělesa v pohybu. Na stadionu ve tvaru monstrózní římské jedničky dvě mužstva prohánějí těžkou hroudu surové gumy a snaží se ji dostat skrze soupeřův kamenný kruh, umístěný svisle na zdi osm metrů nad zemí. K tomu však nesmí použít ruce ani nohy, pouze boky, lokty, ramena a záda. Vyvolení jedinci se pak stanou obětí temnější stránky samotné hry - krvavého rituálu.

Jak potvrzují španělské koloniální archivy, divošské obřady s lidskými oběťmi pokračovaly po celé 16. století. Aby primitivní Maye od hrubého pohanského násilí odvrátily, vynaložily španělské úřady značné úsilí, doprovázené mnohdy hrubým křesťanským násilím. Jak se zdá s nevalným úspěchem, neboť krvavé rituály stále pokračují. Dříve Mayové vyřezávali obětem srdce a stínali hlavy, dnes z nich stahují kůži.

Chichén Itzá, jako jen málokteré místo na světě, vzbuzuje v člověku hmatatelnou touhu se na chvíli přenést časem zpátky o tisíc let a spatřit je v dobách největšího rozkvětu. Případně o deset let, dokud se z něj ještě nestal pouze předražený magnet na turisty. Nebo alespoň o hodinu, abychom mohli koupit za tři dolary ty pitomé opice.

4. Jiný kraj, jiný mrav

*

Kraj

Spojené státy mexické, složené z jedenatřiceti států, jsou natolik různorodou federací, že se o ní dá říct naprosto cokoli a pokaždé to bude pravda. Jen hrdí obyvatelé Yucatánu, ať už indiáni, nebo potomci bohatých plantážníků neradi slyší, když se o jejich zemi hovoří jako o Mexiku. Rozhodnutí vstoupit do svazu mexických států dodnes hodnotí jako zásadní historický přehmat, na který jenom doplácejí, protože „majú svoje špecifiká“. Ještě více zášti však projevují vůči angličtině, ignorují anglicky hovořící návštěvníky a ostentativně opovrhují USA jako takovými. Na druhou stranu by rádi anglicky uměli, protože je uchvacuje anglosaská kultura, ekonomika, životní úroveň a ze všeho nejraději by rovnou emigrovali do USA, které nekriticky avšak tajně obdivují.

Ano, pokud bychom měli tuto zemi definovat jedním slovem, byla by to ROZPORUPLNOST. Yucatán je od nepaměti bohatou zemí s chudými obyvateli.

*

Knihy

Prostí Mayové dodnes žijí v chatrčích a nemají ani tušení, jakým technologickým postupem jejich předkové dokázali zbudovat impozantní pyramidy, které bez jakékoli údržby přežily v nepřátelském prostředí džungle stovky let. Je pozoruhodné, že civilizace s primitivními prostředky v klimaticky nevhodné oblasti dosáhla natolik výjimečných intelektuálních úspěchů. Poté, co občané zamávali vládnoucí elitě, kterou bylo stále těžší uživit, opustili města a rozptýlili se v menších komunitách po okolí, jejich geniální architektura, astronomie, matematika, geometrie a jiné znalosti šly do kopru. Mayové se dnes oblékají do plachet s dírou, hrají na píšťalky, prodávají klobouky a jsou šťastní. Nedokážou však přečíst písemný odkaz na stěnách svých chrámů. Svůj jazyk přepisují do latinky ve fonetické podobě, protože vlastní písmo neumějí.

Mayské znakové písmo je přitom jedním z pouhých šesti nezávislých systémů, jež kdy byly na Zemi vyvinuty. Jezuita José de Acosta ve svém spise z roku 1590 zmiňuje: „V provincii Yucatan existovaly mnohé knihy po jejich způsobu skládané a spojované v listy, na nichž indiánští učenci uchovávali záznamy o čase, planetách, zvířatech i ostatních věcech týkajících se přírody.“ 

Jistý Diego de Landa, františkánský misionář a budoucí první biskup Yucatánu, byl však jiného názoru a v mayských kodexech neviděl nic jiného než pověry a ďáblovu faleš, kterou bylo nutno spálit na popel. Tato myšlenka jej uchvátila natolik, že ji začerstva uskutečnil. Během jednoho dne, konkrétně 12. července 1562, zmizely v plamenech veškeré písemnosti a s nimi naprostá většina informací o Mayích a jejich kultuře.

Vědci, šarlatáni, archeologové i antropologové se dlouhé roky bezvýsledně snažili proniknout do tajemství komplikovaných mayských nápisů vytesaných do kamene stél, chrámů a pyramid, které se Landovi přes veškerou snahu nepodařilo zapálit. Teprve až v polovině dvacátého století byla tato záhada částečně rozluštěna. Už ale není dohromady nic ke čtení.

*

Kalendář

Mayové propojili jednoduché uctívání přírody se složitou filozofii, která byla založena na koncepci času. Stali se fanatickými obdivovateli času, který v jejich mytologii podle všeho zaujímal ústřední postavení. Dokázali vypočítat délku pozemského roku přesněji než tehdejší evropští astronomové.

Náhoda? Ani nápad. U Mayů nic nebylo náhodné. Stvořili civilizaci, jejímž bohem byl kalendář.

Mayové vynalezli a používali několik druhů kalendářů. Nejznámější z nich byl Sluneční kalendář Haab. Ten se dělil na devatenáct měsíců, z nichž osmnáct sestávalo z dvaceti dnů a devatenáctý, poslední měsíc mayského kalendáře měl dnů pouze pět. Dny v měsíci byly očíslovány a zcela nečekaně se uplatnilo i jinde neznámé číslo nula.

Kromě Haabu mayští kněží využívali také kalendář Tzolkin, posvátný plán obřadního života o dvě stě šedesáti dnech, odkazující na předchozí věky, jenž se řídil cyklem Plejád o délce přibližně dvacet šest tisíc roků. Skládal se z pěti kratších cyklů po pěti tisících sto dvaceti pěti letech. Každý z těchto pěti cyklů byl považovaný za samostatný Věk Světa či Cyklus Stvoření. Jakmile se cykly po 18 980 dnech, tedy dvaapadesáti letech setkaly, vše začalo znovu od začátku.

Posledním kalendářem byl tzv. dlouhý. Ten trval 5125 let. Nad ním však byl ještě delší cyklus trvající 25 770 let.

Jestliže si chcete pořídit pověstný mayský kalendář a máte pocit, že právě teď je nejvhodnější doba, protože u nás se prodávají kalendáře v březnu za zlomek ceny a ten mayský je už od 21. 12. 2012 prošlý, spláčete nad výdělkem. O cenu můžete na tržnicích škemrat, přít se nebo smlouvat, ale na rozumnou cenu se nikdy nedostanete. Buďto se pokaždé jedná o velice vzácný originál, nebo si potomci Mayů plně uvědomují jeho jedinečnost. Aby se člověk v něčem takovém vyznal, musí být opravdu náruživým otrokem čísel, zajatcem astronomie a uctívačem matematiky.

Proto je záhadou, že když má současný mayský obchodník sečíst několik položek na účtence, ani po třetím přepočítání pomocí kalkulačky mu nevyjde správný výsledek.

*

Sisal

Až do druhé světové války byl Yucatán nejbohatším regionem Mexika. Na první pohled se to zdá paradoxní, neboť poloostrov leží na holém vápenci s nepatrnou vrstvou úrodné půdy, neprotékají tudy žádné řeky a dodnes tu prakticky neexistuje průmysl. Místní ekonomika byla založena výhradně na sisalu, mimořádně pevných vláknech z listů agáve, sloužících k výrobě námořních lan. Yucatánští plantážníci lany během obou světových válek zásobili beze všech skrupulí obě strany konfliktu a šlo o činnost natolik výdělečnou, že počátkem dvacátého století žilo v Méridě více milionářů na počet obyvatel, než kdekoli jinde na světě.

S nástupem umělých vláken během pouhých několika let prakticky všichni milionáři zkrachovali. A co udělali prostí Mayové? To co vždycky. Zamávali ožebračeným plantážníkům, opustili neperspektivní haciendy a rozptýlili se v menších komunitách po okolí.

*

Hudba

Co Mexičan, to muzikant. Typická mexická hudba se hraje na nástroje strunné nebo dechové. Dechovku přinesli do Mexika čeští muzikanti v době vlády habsburského císaře Maxmiliána. Mexičané se zhostili tohoto žánru poněkud po svém, ovšem s velkou vášní a nasazením. Výsledkem je znepokojivý zvuk hudebního tělesa, ve kterém každý nástroj hraje co nejhlasitěji, aby přehlušil všechny ostatní. Vzhledem k tomu, že ve snaze prosadit se hraje každý hudebník schválně jinou melodii než spoluhráči, vyžaduje tento žánr od posluchače značnou představivost a snížený práh bolestivosti. Hudebníci také mezi sebou pořádají interní soutěž o to, který nástroj je schopen vyloudit co nejméně harmonický zvuk, pročež projev celého ansámblu zní jako útok indiánských válečníků na šrotovací linku. Ohlasy domácích posluchačů jsou ovšem veskrze kladné a potleskem bývá často odměněno už ladění.

Každý turista, ať chce či nechce, během svého pobytu určitě narazí i na nájemné hudebníky Mariachi. Tito muzikanti v nápaditě zdobených kostýmech a nejrozložitějších sombrerech jaká jste kdy viděli, hrají na svatbách, pohřbech, v restauracích či na rozličných oslavách. Jejich typickým nástrojem je kytara, basa, housle a trumpeta. Všechny tyto nástroje používají pouze jako bicí, takže jim nečiní problém úzkostlivě se vyhýbat všem formám tonality. Hlavním repertoárem je výlučně píseň La Paloma, případně Cucurucucu, obě v nesčetných variacích, mutacích a obměnách. S pravým latinskoamerickým temperamentem zpívají zásadně sborově, čímž alibisticky dělí odpovědnost na celý kolektiv.

*

Policie

„Tak co, už vás přepadli, unesli nebo okradli?“ To je první dotaz, který v textovkách s nadějí pokládají přátelé z rodiště, kteří by také chtěli něco zažít, ale nemůžou, protože zbaběle sedí doma u počítače. Je jisté, že chudoba, nezaměstnanost a nevzdělanost v Mexiku vytváří třaskavou kombinaci, nicméně ozbrojené policisty a vojáky lze běžně potkat v ulicích i na plážích, takže není důvod k obavám.

Bezpečnostní složky jsou zde fenoménem a mají mnoho podob. Místní policie Rurar, okresní policie Municipial, policie dopravní, policie federální, policie protidrogová, policie justiční, policie turistická, zvláštní policejní útvar určený k boji s pašeráky rostlin a zvířat a určitě i mnohé další. Policejní moc je ovšem doplněna ještě o moc vojenskou. Co důležitější křižovatka, to vojenské ležení. V televizních zprávách to opravdu může vypadat, že trávíme dovolenou na bitevním poli, ale chce to jen malinko rozumu, odvahy, televizní noviny brát s nadhledem a uvědomit si, že na světě stejně nejsme navěky.

A kdyby došlo k nejhoršímu, tak není pro smrt lepšího místa. V Mexiku je radost být nebožtíkem. Mexičané milují svátek zesnulých a o Dušičkách bouřlivě slaví. Všechny ulice zdobí karikatury smrtky, děti se převlékají za kostlivce, peče se chléb mrtvých i zákusky ve tvaru lebky. Pozůstalí připravují jídla, která nebožtík miloval a nosí mu je na hrob. Večer se pak celá rodina sejde na hřbitově, kde se pije, hoduje, povídá s mrtvými a zpívá pro jejich radost až do rána.

Skoro mám chuť každý den dovolené, kdy nás nikdo ani nepřepadl, ani neokradl, ani neznásilnil, ani nezabil považovat za neúspěšný.

5. Místo želvy

*

Akumal

„Usmívejte se! A teď vyskočte! Zamávejte! Vyplázněte jazyk! Udělejte stojku!“ fotograf nadšeně diriguje celou skupinu a mává kolem sebe všemi možnými fotoaparáty. Pozadí křivé palmy nad mořskou hladinou dává snímkům umělecký rozměr a bez přispění digitálních efektů či vybaveného studia nabízí dostatečnou kýčovitost. „A teď pozor! Vyndejte z kapes všechny peníze! Ne, to už nefotím, to dostanu za snímky těch vašich přiblblých póz,“ zubí se pro změnu zase umělec. Fotografování úsměvných, směšných a naprosto debilních scének zkrátka k výletům po Yucatánu patří.

Pro pracovníky podnikající v turistickém ruchu jste jako každý běloch jenom další gringo, tedy typický Severoameričan, a proto vám taky nabízejí přesně to, co uvedený sociální vzorek návštěvníka dle jejich názoru vyhledává. Pochopitelně za gringo cenu. Dnes je třeba platit i za to, že je cizinec cizincem, za průchod vesnicí, za přechod ulice, za vstup doleva, doprava, za pohled dolů do díry či nahoru z díry. A čím je místo turisticky profláknutější, tím jsou ceny vyšší a absurdnější.

Zátoka Akumal je vzhledem k masové návštěvnosti legračně malá, ale svůj turistický potenciál využívá bezezbytku. Nemalou měrou k tomu přispívá množství zákazů, příkazů a přísná organizovanost. Celá pláž, jako ostatně velká většina pláží tady, je důsledně obehnána linií budov, jen abyste se k ní sami nedostali. K příchodu na pláž přece slouží turnikety, jediné místo kudy se dá projít. U nich všechny platící turisty značkují oranžovým náramkem, aby měl personál přehled. Zaměstnanců je tu snad víc než turistů. Zaplavat si pár minut zrovna tady jen proto, že možná uvidím ve vodě želvu, je poměrně nákladnou záležitostí. A také značně adrenalinovou.

 „Teď si navlečte plovací vesty, masky a šnorchly,“ vyzývá nás mladá průvodkyně, nepamatuju si její jméno, ale míry má 90-60-88, „avšak ploutve ne, to se zde nesmí, to byste vířili písek. A hlavně byste plavali rychleji, než náš fotograf a on by vám pak nemohl prodat rozmazané fotografie. No šup šup, nastupte do člunu a u támhleté bóje vyskáčeme do vody, já vím, že rychleji byste tam doplavali sami, ale lodníci také musí z něčeho žít, že, hlavně dejte pozor, ať mi nešlápnete na korál, nebo na želvu, nebo na kuří oko, a držte se pohromadě, před námi jsou jiné tři nebo čtyři skupiny, tak ať se mi nepomícháte, no tak plavte, plavte, na záda už nám dýchá houf dalších klientů, hele támhle je želva, no tam dole, musíte se dívat pod vodu a ne mě na prsa, pane, a na ten provaz se mi nevěšte, za ním je chráněná zóna, no já vím, že vás už potřetí kopli do hlavy a topíte se, ale nebojte, už budeme u břehu a na pláži si uděláme závěrečné foto,“ chrlí slečna průvodkyně povely, prstem ukazuje na místa kde byla, nebo možná bude želva, obeplouváním v soustředných kruzích se nás snaží udržet v houfu a ještě kontroluje fotografa, jestli poctivě fotí. Neuvěřitelně energická, cílevědomá a nekompromisní ženská. S tou bych se nechtěl rozvádět.

*

Xtun Cenote - Xibalba

Na malém prostranství před vstupem na pláž Akumal je opravdu pěkná divoká skládka, také několik řad stolků přetékajících pestrobarevným zbožím ze dřeva, keramiky a plastu. Mezi tím náruživě křepčí prodejci pokřikujíce: „One dollar, sir, one dollar,“ a v neposlední řadě zde parkuje náš autokar. Na sedadla prostíráme ručníky, protože před cestou ani nesvlékáme mokré plavky. Po želvách nás čeká ještě plavání v obližní cenote. Samozřejmě už víme, že cenotes jsou zatopené krasové závrty, které mají tvar studní a otevřených jezírek. A něco podobného také očekáváme. Jaké je naše překvapení, když mikrobus zastavuje před vstupem do jeskyně. Tour managerka opět každému nutí plovací vestu, pořád něco mele o bezpečnostních předpisech, o utopených Američanech, o komplikacích s převozem mrtvol a mezi řečí nás postupně strká do díry. Temnotu sluje plaší pouze úsporná záře několika úsporných žárovek u vchodu a štíhlý proužek světla baterky slečny průvodkyně.

Takřka sto procentní vzdušná vlhkost, poletující netopýři, od stropu visící propletence krápníků a kořenů mohutných stromů, které se zrcadlí v nehybné hladině podzemního jezera, to vše působí na lidskou psychiku a zanechává v návštěvníkovi nedobrý pocit tísně a úzkosti. Není divu, že Mayové měli tyto prostory za brány do podsvětí, které využívali akorát ke krvavým rituálům a k uskladnění brambor. 

Musím přiznat, že při představě, jak ta jeskynní voda bude hluboká, ledová, že je úplně černá a nevidím, do čeho to lezu, mi na chvíli zatrnulo. To už ale ostatní členové výpravy proplouvají chodbou mezi krápníky a mizí kdesi v podsvětí, kde se mihotavý paprsek baterky snaží osvětlit úzké štěrbiny i rozlehlé dómy. Stíny postav plují řečištěm i procházejí mělčinami v řadě za sebou jako lumíci při velké migraci, zcela v zajetí endorfinů, nic jiného než další část jeskyně je nezajímá. Průvodkyně ustavičně něco vypráví, pravděpodobně o tom, že stropy i stěny jsou rozleptávány v sítivo žlábků, jen z vysokých komínů, dávno opuštěných vodou, splývají stalaktity, záclony a sintrové kaskády a oživují temná, ponurá podzemní jezera plná vírových jamek, obřích hrnců a kotlů do hladka vymletých, ale já jdu poslední, tak vůbec netuším o čem je řeč a k čemu se schyluje.

Konečně výpravu dostihuji v jedné z těch hlubokých propadlin, průvodkyně svítí baterkou na kamenný převis nad našimi hlavami, pak do vody pod námi a já odkojený lacinými horory si hned představuji, co všechno v těch stovkách kilometrů propojených jeskyní hladově číhá, někteří smělci toho nedbají a lezou po schůdcích nahoru na ten převis, koukají dolů na nás zbabělce pohrdavě a pak se bez rozmyslu vrhají do vody z výšky, ze které já dostávám závratě. „A teď pozor, skok do tmy!“ směje se průvodkyně a zhasíná baterku, pročež není vidět, že se od teď zbylí odvážlivci koukají dolů na nás zbabělce závistivě. Někteří přesto skáčou. Je pravda, že když hloubku pod sebou neuvidím, nemůžu z ní mít závrať, přesto se jako uvědomělý klaustrofobik raději křečovitě držím svého stalagnátu a čekám, až se ti pošetilci bez pudu sebezáchovy vydovádí.

Podle představ Mayů klesali obětovaní v okamžiku smrti do temnoty Xibalby, aby zde vybojovali souboj s pekelnými mocnostmi a po vítězství nad démony vystoupali na nebesa. Podle mých představ už bylo dnes už dosti osobních démonů poraženo, proto bych také raději vyfáral. Stačilo by zpátky na povrch. Nebesa ještě počkají.

6. Město Zeď

*

Tulum

První zmínky o tomto městě se váží k roku 1518, kdy kolem zdejších břehů proplouvala první výprava španělských turistů vedená Juanem de Grijalvou. Posádka byla přímo fascinována majákem, shlížejícím z útesu nad mořem, pestře barevnými budovami, majestátními paláci, strážními věžemi a robustními hradbami. Proto také přístavní město, díky své orientaci k východu slunce lyricky pojmenované Zama, tedy Svítání, později překřtili na Tulum, což je označení pro zeď, ohradu či val. Jako jedno z mála tehdejších měst byl Tulum obehnán jeden kilometr dlouhou, pět metrů vysokou a osm metrů silnou souvislou kamennou zdí, což současným podnikatelům v turistice velmi usnadnilo práci s oplocováním.

Celé know-how moderní mexické turistické infrastruktury totiž spočívá zhruba v těchto krocích:

Oplotit si pár větších zvětralých kamenů, nejlépe u sjezdu z dálnice nebo poblíž díry v zemi naplněné dešťovkou, vymýtit v džungli plácek na parkování autobusů, postavit budku na vybírání vstupného, parkovného, mýtného, pojistného, poplatku za kameru, poplatku za fotopřístroj, poplatku za uschování zavazadla, lázeňského poplatku, ekologického poplatku a poplatku za správné vyměření všech poplatků, a nakonec najmout co největší množství hrabivých průvodců s co nejmenší jazykovou výbavou. Hejna stánkových prodejců dřevěných masek a sádrových odlitků mayského kalendáře se už slétnou sama, jako supi na mršinu, a obsadí jedinou přístupovou cestu k areálu po obou stranách v celé její délce.

Nejinak je tomu i v Tulum. S nalezením průvodce nemáme problém, naopak, je velkým uměním se všech ostatních dotěrů zbavit. Prakticky každý Mexičan, který zrovna něco neprodává, je průvodce. Naštěstí začíná mírně poprchávat, což domorodce spolehlivě zahání pod střechy. Dokonce ani prodavač vstupenek nevychází z budky, aby prošacoval příchozí, proto se manželka odvažuje do archeologické lokality propašovat stativ ke kameře, což je v tomto kraji považováno za ohavný zločin srovnatelný se svatokrádeží. Nad zákazem používání stativu u vykopávek zůstává rozum stát. Že se některé památky nesmějí fotografovat s bleskem, se dá pochopit, jak ale může někomu vadit stativ?

Ledvaže narovnáme hřbet po průchodu úzkou štěrbinou v kamenné hradbě areálu, jsme uchváceni tou malebnou scenérií. Z budov, původně postavených po obou stranách hlavní třídy, která procházela napříč městem od brány na jižní straně k bráně na severní straně, se zachoval pouze jeden kamenný chrám a čtyři paláce, ovšem celková prezentace je dokonalá. Na každé zídce, na každé střeše se rýsuje několik nápadných výstupků. Teprve pečlivější pohled odhalí, že se nejedná o stavební ornamenty, ale o hlavičky všudypřítomných leguánů různých velikostí vyhřívajících se na slunci. Všechny ruiny jsou pečlivě očištěny, odborně zrestaurovány, pochopitelně ohrazeny provazem a pohled z nejhezčího úhlu na každou z nich hyzdí plechová informační tabule, která upozorňuje, že na zdejší architektuře je patrný toltécký vliv, což je chvályhodné, protože jinak by si toho člověk snad ani nevšiml.

*

Stavby

Nejvyšší stavbou v celé lokalitě je modlitebna, strážní věž a pevnost v jednom, zvaná El Castillo. Povrch budovy byl kdysi omítnutý štukem a obarvený na červeno. Široké venkovní schodiště se vstupem podpíraným sloupy, nesoucími tři výklenky se soškami, přímo láká, abyste vešli do horní chrámové části. Natažené lano a výhrůžný pohled průvodce ovšem od tohoto úmyslu odrazuje. Nemůžeme z pyramidy spustit oči a fotíme ji ze všech stran. Zvěčnit El Castillo bez lidí si ovšem žádá čtvrthodinové čekání na správný okamžik a nutnost později vyretušovat obézní dámu, kterou se nepodařilo od pyramidy odlákat.

Každý z dochovaných objektů byl vystavěn za jiným účelem. Například poměrně malá budova, podle zachovalých fresek na fasádě výstižně nazvaná Templo de los Frescos tedy Chrám fresek, údajně sloužila jako hvězdná observatoř. Nepřestává mě fascinovat, jak archeologové dokážou ze schodiště, několika sloupů a rozbořené zdi poznat, že se jednalo zrovna o observatoř, a ne třeba o veřejnou prádelnu. Například kousek od El Castilla, na nejvyšším místě skalního útesu, stojí Templo del Dios del Viento neboli Chrám boha větrů. To samozřejmě zní velmi pravděpodobně, když uvážím, že indiáni jedli hlavně fazole, kukuřici a pálivou papriku. Bůh větrů si nepochybně svůj chrám zasloužil. Také chápu pojmenování Templo de la Estela čili Chrám stély, který kdysi skrýval kamennou stélu opatřenou mayským letopočtem 564, což způsobilo velký rozruch mezi historiky, protože Tulum byl evidentně osídlen až o stovky let později. Forenzní archeologie následně odhalila, že stéla byla tulumskými odcizena z mnohem staršího sídliště Tankah, vzdáleného čtyři kilometry na sever. Podobně nekalým způsobem se zmíněná stéla později stala součástí expozice Britského muzea, což do jisté míry vysvětluje zálibu dnešních Mexičanů v oplocování.

Až do bratrské internacionální pomoci Španělskem žilo ve městě asi šest stovek obyvatel. Poté, co domorodý lid poznal dobrodiní katolické víry, otrockých prací a neznámých chorob, strádal a hynul, zatímco zástavba chátrala. Z kdysi nádherného Tulumu zbylo pár romantických zřícenin. I tak je chodí obdivovat tisíce turistů. Ovšem zvenčí. Dnes už se na pyramidy lézt prostě nesmí. Také jedna z hlavních atrakcí, pláž s bílým pískem, azurovou vodou, měkkými vlnami a romantickou kulisou ruiny El Castillo na pozadí, považovaná za jednu z nejlepších pláží v Mexiku, zůstává návštěvníkům uzavřena a můžeme se jí kochat pouze z dálky. Důvodem je prý epidemie koronaviru a ochrana biotopu. Restrikce provedené v souvislosti s Covid-19 mají nepochybně pozitivní dopad na faunu, flóru, kulturní památky a přirozený chod světa vůbec, ale nenamlouvejme si, že je tím pádem vše vyřešeno a problémy neexistují. V dobách, kdy se na písku ještě povalovali turisté, byla pláž pravidelně uklízena. Teď, když je vše ponecháno přírodě, pláž se oproti očekávání nehemží želvami, kraby a leguány, nýbrž PET lahvemi, igelitovými sáčky a pivními plechovkami. Z dálky to ale není vidět.

7. Na talíři

*

Jídlo

Pro Mexičany neexistuje žádné jídlo, které by se nedalo vylepšit špetkou soli a kapkou limetky. A nakonec, proč to tajit, vlastně ani žádný nápoj. Nechcete-li se provinit proti bontónu, prostě ještě před konzumací vše posypte solí a vymačkejte do toho limetu. Na rybu, na maso, na moučník, na zmrzlinu, na mango, na ananas, na kukuřici, do polévky, do omáčky, do zálivky, do majonézy, do džusu, ano i do piva. Ani slano-kyselé sladkosti pro děti zde nejsou výjimkou. Vlastnictví solné pánve a limetového sadu je v těchto končinách cestou k prosperitě.

Pro gurmány z jiných zemí zase neexistuje mexické jídlo, které by se nedalo vylepšit… Prostě vylepšit. Často se setkáte s míněním, že všechna ta Burrita, Tacos, Guacamole, Tostady, Quesadilly, Nachos, Fajity, Enchilady a Chilaquely chutnají v USA, v Evropě a dokonce i v Asii daleko lépe, než Mexiku samotném. A co je nejhorší, převahou gurmánů oblíbené a za typicky mexickou delikatesu považované Chili con carne zde budete hledat marně. Objednat si v Mexiku Chili con carne je stejná pošetilost, jako chtít ve Španělsku Španělského ptáčka nebo ve Francii Francouzské brambory. Mezinárodní popularita mexické gastronomie totiž začala stoupat až po získání kladných bodů v Kalifornii, Arizoně a v Texasu, kde posloužila jako základ dnes už proslulé kuchyně Tex-Mex. A právě ta se ve zbytku světa stala synonymem mexické kuchyně. Jedná se o rafinovanou syntézu mexických receptů, místně dostupných surovin a globálních chutí.

Jako příklad skvěle poslouží již zmíněné Chili con carne. Pro jeho chuť je typický římský kmín, ale žádný roduvěrný Mexičan by jej do jídla nikdy nepřidal, protože ani neví, co to je. Abychom si to ujasnili, kmíny jsou vlastně dva. Ten, který známe u nás, se jmenuje Kmín kořenný (Carum carvi). V arabské a indické kuchyni je však hojně rozšířený Kmín římský (Cuminum cyminum), koření s naprosto odlišným aroma. Příběh římského kmínu v mexickém jídle má typicky americký scénář. Američané nerozlišují mezi výrazy indický a indiánský. Pro ně je to prostě „indian“. Takže když jakýsi texaský Babica chtěl uvařit něco echt indiánského, vrazil tam samozřejmě indiánské koření. Tedy ve skutečnosti, jak už víme, koření indické. A co čert nechtěl, všem to nesmírně chutnalo. Zanedlouho tato pseudo-mexická kuchyně překročila hranice Ameriky a stala se oblíbenou téměř po celém světě. S výjimkou Mexika, pochopitelně. Mexičtí patrioti se o Tex-Mex vyjadřují vesměs opovržlivě, protože do pravého mexického pokrmu patří kukuřice, fazole, papričky a koření, které jinde než v Mexiku neseženete. Proto i jídla podle původních receptů chutnají v jiných zemích úplně jinak. Nezbývá, než s nimi souhlasit. A s blaženým úsměvem dodat: „Zaplať pánbůh za to.“

*

Placky

Základní potravinou mexické kuchyně je kukuřice. Ta se většinou mele na mouku, ze které se pečou Tortilly. Kukuřičné placky slouží jako jídlo nebo jako příloha k jídlu. Rozlámané zahušťují polévku, můžeme jimi nabírat hustou omáčku, k řídké omáčce se dají přikusovat, nebo se do Tortilly pokrm prostě zabalí.

Pseudo-mexické recepty kuchyně Tex-Mex doporučují do Tortill balit spíše maso než na fazole a namísto tradiční tvarohovité Panely v nich najdete spíš tučnější sýry oblíbené v té které provenienci, jako například Monterey Jack, Cheddar nebo Eidamskou cihlu. Kuchaři v severoamerických státech a později i v jiných zemích vyměnili kukuřičnou mouku za mouku pšeničnou. K velké radosti svých strávníků, neboť lepek Tortillám propůjčuje měkčí avšak soudržnější strukturu. Indiáni pšeničné placky nazývají pohrdlivým výrazem pro bělochy - Gringas a z trucu by je nepoužili ani k vytření talíře od zbytků do misky pro psa.

Tradiční kukuřičné Tortilly jsou významným zdrojem vlákniny a hořčíku, obsahují méně sacharidů, kalorií a tuků než Tortilly z pšeničné mouky, proto jsou mnohem zdravější. Bohužel také chutnají tak nějak zdravě. Mají mnoho podob, mnoho velikostí a mnoho názvů, hnusné jsou však pokaždé stejně. Každý turista tuto mexickou specialitu ochutná, aby neurazil národní hrdost hostitelů a mohl si v deníčku odškrtnout položku – ochutnávka gastronomické kuriozity, ale v restauraci raději vyhledává nemexická jídla. Kupodivu totéž dělají i sami Mexičané, mají-li tu možnost. A když se nikdo nedívá. Proto se mnohé pouliční stánky předhánějí v nabídce pizzy, lasagní, špaget a jiných italských specialit po mexickém způsobu. Indiáni se po nich prostě můžou utlouct. Co na to říkají italští patrioti…

*

Omáčky

K většině jídel přichází na stůl několik různých omáček. Nejčastější je Salsa verde (zelená rajčata tomatillo, koriandr, epazote, zelené chili), Salsa roja (červená rajčata, česnek, epazote, koriandr), Pico de gallo (rajčata, zelené chili, cibule, koriandr, avokádo, limetová šťáva) a samozřejmě ikonická Guacamole (avokádo, rajče, česnek, limetová šťáva, olej, sůl).

Ovšem nejextravagantnější až téměř zvráceně úchylnou omáčkou je Mole poblano. Napadlo by vás pomazat čokoládou pečené kuře? No ano, vyhlášená mexická specialita Mole poblano je vlastně omáčkou na drůbež, která jako hlavní ingredienci obsahuje čokoládu. Kdo by si však chtěl pochoutku připravit doma, pekelně se zapotí, protože ta nejsložitější z řady variant obsahuje čtyřiatřicet ingrediencí včetně šesti druhů uzených chili papriček, spousty česneku, speciální odrůdy banánu na vaření, nesmí chybět zázvor, cibule, rajčata červená a rajčata zelená, hřebíček, pepř, mleté mandle, arašídy, sezam, majoránka, oregano, listy avokáda, kmín, skořice, cukr a čerstvě pražené kakaové boby. Můžete mít rádi kuře, můžete milovat čokoládu, ale stejně bych, namísto společné, doporučil raději konzervativnější, tedy výlučnou konzumaci. Nanejvýš střídavou.

*

Tacos

Bistec, Carnitas, Cabeza, Canasta, Campechano, Cochinita pibil, Dorado, Longaniza, Mixiote, Molotes, Suadero, Tinga, Pastor a dlouhá řada dalších, to všechno jsou Tacos – kukuřičné placky ohnuté do tvaru podkovy a naplněné různými náplněmi.

Jestliže do Tortilly zabalíte jakékoliv jídlo, proměníte ji v Taco. Stačí pak ono Taco osmažit v oleji a dostanete Taco dorado, tedy zlatavé Taco. Zatočením naplněné placky před smažením do ruličky vznikne Flauta. Pokud několik Flautas namočíte do omáčky z chili, vyjdou vám z toho Enchiladas. Naopak, přidáte-li k původnímu Taco dovnitř ještě sýr, vznikne Quesadilla. Ale co, když ten sýr zapečeme zvenčí a přelijeme pikantní salsou? Ejhle, máme tu Enchilada suiza, Švýcarskou enchiladu. Když prázdnou Tortillu rozřežete na trojúhelníčky a ty osmažíte, máte Totopos. Totopos jen přelijete horkou salsou a jsou z toho Chilaquiles. V případě, že měkkou Tortillu namočíte v omáčce z rozmixovaných černých fazolí, které jsou v Mexiku univerzální přílohou k čemukoliv, dostanete Enfrijoladas. Pokud vyměníte fazole za rajčata, máte Entomatadas. Rozkrájíte placku na tenké nudličky, smícháte je s rajčatovou polévkou, přidáte lžičku smetany navrch a vznikne Sopa azteca, tedy Aztécká polévka. Jakmile Tortillu srolujete, zalijete krémovou omáčkou, navrch přidáte proužky chili, trhané maso a chorizo, obdržíte Enjococadas.

Z toho je vidět, že pestrost mexických jídel není limitována množstvím druhů použitých ingrediencí ale počtem způsobů, kterými lze na talíři naaranžovat placku.

*

Restaurace

I když vstoupíte do restaurace, kde je personál v přesile, budete čekat. A tím myslím, že budete čekat dlouho. Můžete u toho sledovat číšníka, jak provádí dvacet zbytečných úkonů, než se k vám vůbec přišourá, dvacet zbytečných úkonů, než objednávku vyřídí v kuchyni, dvacet zcela zbytečných úkonů, než uváží, že to jídlo už chladne na výdejním pultu z kuchyně dostatečně dlouho, aby vám ho mohl přinést, a pak dalších dvacet úkonů a taneček kolem pultíků, než talíře konečně přinese na váš stůl, aby se pak s lehkým povytažením obočí podivili, proč se rozčilujete, že na stole není příbor, když on má přece jenom jedny nohy a vy musíte jasně vidět, že si je kvůli vašim vrtochům může uběhat. S nápoji je to stejné, jen je třeba upoutat pozornost jiného obsluhujícího. Co se týče dochucovadel, ty obstarává zase další specialista.

V Mexiku mají často na všechno specialistu. Může se stát, že před toaletami narazíte na zaměstnance, který ukazuje pánům, že mají jít na pány a dámám, že mají jít na dámy. Když pak vyjdete, tak vám ještě ukáže, kde si máte umýt ruce a kde naleznete papírový ručník. Nevím, zda je důvodem přezaměstnanost, nebo rozmary turistů, kteří neustále potřebují mít pocit, že je o ně pečováno,

ale pokud se jdete do restaurace najíst, nikdy nechoďte zcela hladoví. Budete mít dostatek času vyhládnout. A jestli se v restauraci chcete opít, nikdy tam nechoďte zcela střízliví.

8. Ostrov žen

*

Isla Mujeres

Středoamerický Yucatán je z jedné strany omýván vodami Karibiku, z druhé pak vodami Mexického zálivu. Netoliko obdivovatelé dávných civilizací, leč i milci vyhřátého písku, šumícího příboje a tajemných oceánských hlubin si proto přijdou na své. A komu je i toho málo, podnikne výpravu lodí k některému z okolních ostrovů. Obzvláště dobře si v kritikách stojí Isla Mujeres, vzdálený pouze pár desítek minut cesty lodí z Cancúnu. Mezi turisty je populární díky dokonale tyrkysové vodě, bílým plážím a ideálním podmínkám pro šnorchlování, jež poskytuje El Gran Arrecife Maya. Ten je hned po Velkém bariérovém útesu v Austrálii druhým největším podvodním útesovým systémem planety a táhne se podél východního pobřeží Yucatánského poloostrova až k Belize.

Jsou dobrodruzi, kteří nedají dopustit na takzvané nezávislé cestování. V praxi to znamená, že řečený dobrodruh ze sebe od rána do večera dělá pitomce, bloudí neznámými městy a vesnicemi, snaží se najít správné autobusy, aby z nich pak vystoupil na nesprávných místech, dohaduje se o cenu s kdejakým taxikářem a samozvaným průvodcem, a ve finále jej to samozřejmě stojí daleko více času, peněz a nervů, než kdyby si výlet v klidu pořídil u nějaké cestovky. Zní to samozřejmě lákavě, býti dobrodruhem, ale šetrnost a lenost u mě nakonec pokaždé zvítězí.

„Věnovat aspoň jeden den lodní túře za šnorchlováním je téměř turistickou povinností,“ praví prospekt cestovní kanceláře Cancún Sailing Catamarans. A dodává: „Vychutnejte si karibské pobřeží, využijte dodané vybavení pro šnorchlování a nechte se průvodcem upozornit na podmořské bohatství i okouzlující památky ostrova Isla Mujeres. Profesionální posádka podává na palubě luxusního katamaránu gurmánský oběd s otevřeným barem. Křišťálově čisté moře a pověstná azurová barva Karibiku jen dokreslují vpravdě pohádkový obrázek dovolené snů. Doba trvání: 6 h 30 min.“

Kdo by odolal? A tak po stručné snídani balíme plavky, ručníky a peněženky. Do přistaveného autobusu nasedáme až poté, co nám řidič odpřisáhne, že na spouštěč klimatizace během celé cesty ani nepohlédne, natož aby se jej prstíčkem dotknul, a vyrážíme do Cancúnu k přístavu Puerto Juárez.

*

Silnice

Organizace dopravy v nově postavených městech jako Playa del Carmen je velmi jednoduchá díky pravoúhlé síti ulic. Většinou jsou jednosměrné a směry se pravidelně střídají. Jestliže provoz neběží vámi požadovaným směrem, stačí přejet o ulici vedle. Účinky těchto opatření jsou blahodárné. Hlídáte si auta pouze z jedné strany a váš duševní klid i bezpečnost dopravy se významně zvyšuje. Co však zdraví řidičů neprospívá, jsou zpomalovací prahy zvané topas. Retardéry, které u nás mají na výšku nanejvýš šest centimetrů a jsou důsledně označeny informativní dopravní značkou, tady mohou dosahovat až třiceti centimetrů; často i více. Nejděsivější je však jejich nenadálost a mnohočetnost. Mexičané milují své příčné prahy, jejichž rafinovaným nastražováním jsou přímo posedlí. Podobně jako oslavy Día de Muertos nejspíš považují i kladení topas za další z tajemných a lehce výstředních kulturních tradic. Na druhou stranu mají zdejší autodílny stálý přísun práce, protože tlumiče odcházejí jedna radost. Cestou z města, která trvá asi dvacet minut, přejíždíme přibližně sto třicet těchto omezovačů rychlosti.

Konečně jsme na magistrále, která kopíruje celé pobřeží Mayské riviéry. Mexičané neznají pojem dálnice o třech jízdních pruzích a tak jezdí jen po dvou - levém a prostředním. Ten pravý občas využijí cyklisté, chodci a honáci dobytka. Blinkry používají jen největší zbabělci a reflektory se svítí až v okamžiku, kdy hustota tmy nedovoluje jinou orientaci než hmatem. Výjimkou jsou ovšem výstražná světla. Řidiči je používají zcela běžně jako oznámení čehokoliv - chci zpomalit, zrychlit, přejet do jiného pruhu, budu odbočovat, ale zatím nevím kam, na vozovce leží ještě čerstvý pásovec, nebo „hola Francisco, soy yo, Antonio“. Silnice je plná výstražně blikajících aut.

Mexické dálnice se platí podle projetého úseku a upřímně řečeno nevím proč. Cena za průjezd je vysoká, dosažená rychlost je nízká a pohled z okna je neutěšený. Vždycky jsem si představoval mexický Yucatán jako pouštní krajinu plnou kaktusů, mužů v sombrerech usrkávajících Tequillu na zápraží svých haciend a plnoštíhlých copatých ženštin hrbících záda při okopávání záhonků s fazolemi, ovšem ve skutečnosti je celý Yucatánský poloostrov jedno husté neprostupné křoví. Autostráda je pravda pečlivě značená, především ukazateli k aquaparkům, zip-lines, cenotes, hotelovým komplexům, archeologickým lokalitám a jiným turistickým atrakcím. Cesta však ubíhá pomalu zejména proto, že se dálnice permanentně opravuje. Nejvíc pracovníků v údržbě mexických komunikací je kvalifikováno na pozici mávníka. Na začátku každého opravovaného úseku stojí mávník s obrovským praporem a informativně mává na projíždějící auta, přibližně ve směru jízdy. Těžko říct proč, možná, aby se zrychlila doprava k dalšímu retardéru. Ano, zní to neuvěřitelně, ale proslulé topas jsou i na dálnici. Naštěstí řidčeji.

*

Cancún

Město Cancún, ležící na severovýchodě poloostrova Yucatán, vzniklo v roce 1970 jako megalomanské turistické letovisko, které se dnes pyšní celomexickým rekordem v počtu ubytovacích lůžek. Ulice jsou přecpané nekonečnými davy turistů převážně z USA, kteří se sem slétají jako my Češi do Chorvatska. Po Boulevard Kukulkán korzují rodiny amerických workoholiků, kteří celý rok pracují až k padnutí, aby potom na dovolené mohli bezhlavě rozhazovat těžce nabyté dolary. A že je za co. Desítky špičkových restaurací a hotelů, stovky luxusních obchodů nacpaných tunami cetek, kýčů a zbytečností. Učiněný ráj pro reprezentanty americké střední třídy. Cancún není zrovna místem, kde má cenu ztrácet čas, pokud jste si nezabalili pouze plavky, večerní róbu a sbírku kreditních karet. Nebo pokud zde jenom nepřesedáte na loď.

*

Katamarán

„Jakmile se dostanete ke katamaránu, ano, k tomu srandovnímu plavidlu se dvěma trupy, nalodíte se a dostanete uvítací drink. Barman vám potom kdykoli udělá koktejl podle vašeho přání, tak se nestyďte, všechno je v ceně. Nemějte strach, že se budeme na lodi mačkat. Takhle za střízliva se to nezdá, ale katamarán je neuvěřitelně prostorný. Maximálně využívá každý centimetr pro maximální pohodlí maximálního počtu pasažérů. Ani špatně vám určitě nebude, protože katamarán se houpá minimálně, zvlášť ten, na kterém pojedeme my, ten se houpá úplně nejminimálněji. Asi hodinu se budeme kochat krásnými výhledy, pak přijde zastávka na šnorchlování. Je velmi pravděpodobné, že uvidíte pestrobarevné tropické ryby, želvy, rejnoky a také vás čeká jedno velké překvapení,“ do Češtiny poctivě překládá náš delegát Jakub kapitánův proslov. „Až skončíte se šnorchlováním, vychutnáte si na palubě gurmánský oběd a pak zakotvíme u ostrova Isla Mujeres, kde najdete spoustu míst k prozkoumání, od pláží až po luxusní obchody.“

A tak na lodi společnosti Cancun Sailing Catamarans opouštíme přístav, abychom se za pár minut ocitli v dalším mexickém ráji, na samém počátku Mezoamerického korálového rifu. Ač je plavba k ostrovu vychvalována jako jedinečný zážitek, jedná se o vcelku otravnou jízdu, při které se na kluzké palubě laminátové kocábky snaží udržet třicet stále opilejších pasažérů a jediným zpestřením je zírání na racky, kormorány, pelikány a barmana, připravujícího Piña coladu. Najednou loď zpomaluje, posádka spouští kotvu a já už v duchu vidím, jak k oběma trupům přirážejí na kánoích domorodci a začínají nám nabízet suvenýry, ale nejsou to indiáni, připlouvají jen další a další katamarány plné turistů, protože právě na tomto místě začíná prohlídka korálového útesu. Tak navlékám masku, zakusuji se do šnorchlu, obouvám ploutve a skáču do vln spolu s tlupou dalších výskajících nadšenců.

Viditelnost je dokonalá, jen škoda, že ve vodě není nic k vidění. A to se po celé délce pobřežní biosférické rezervace údajně táhne dvanáct set kilometrů Mezoamerického korálového útesu. Trošku se podivuji, že turistické kanceláře vozí všechny své klienty (a to pokud možno najednou) ausgerechnet na místo, kde není ani jeden korál, pouze písčité dno náhle rozvířené stovkami kopajících nohou. V takovém prostředí by žádná ryba s trochou sebeúcty trvale nežila, proto jedinou atrakci představuje ono avizované překvapení. Tím je obludné sousoší pěti betonových skulptur, naaranžovaných tři metry pod hladinou. Velmi trefně a příznačně k situaci mají sochy tvar obřích rukou. Rukou se vztyčenými prostředníky.

*

Ostrov

Po snědení gurmánského oběda v podobě plastové krabičky s přihrádkami, naplněnými nepatrnými porcemi Ceviche, Guacamole, Nachos a Spaghett carbonara, a po vypití dvou Piña colad kotvíme u ostrova Isla Mujeres. Ostrov má protáhlý tvar, měří zhruba osm kilometrů na délku, šířkou nepřesahuje sedm set metrů a žije na něm asi třináct tisíc obyvatel. K jeho hlavním atrakcím patří slavná pláž Playa Norte na severním pobřeží, rušná ulice Miguel Hidalgo a půjčovna golfových vozíků, na kterých můžete celou lokalitu prozkoumat, aniž byste nohy unavili a krůpěj potu uronili.

V předkolumbovských dobách byl ostrov zvaný Ekab zasvěcen mayské bohyni lásky a plodnosti Ixchel. Na mnoha místech stály skulptury žen, nejspíš akty, protože když v roce 1517 připluli španělští šiřitelé křesťanské lásky, překřtili jej na Ostrov žen a sochy, coby mámení pekelná, zničili. Díky strategické poloze Isla Mujeres u něj také často kotvili piráti a bukanýři, kteří nemilosrdně oloupili každého, kdo se namanul. K těm nejhrabivějším patří Henry Morgan, Jean Lafitte a cestovní agentura Cancun Sailing Catamarans.

Playa Norte s jemným bílým pískem, kokosovými palmami a nádherným tyrkysovým mořem by se skutečně mohla jevit jako jedna z nejkrásnějších pláží Karibiku, nebýt davů lidí, spousty kotvících lodí a poměrně mělké vody. Ale jako brouzdaliště pro děti je skvělá, protože dojde-li dospělý až k bójkám ohraničujícím areál pro plavce, sahá mu voda nanejvýš do pasu. Některým starším rekreantkám po prsa. Proto je také častým cílem výletních lodí s americkými vesměs opilými turisty, které je zde možno vyložit, obléci do nafukovacích vest, opatřit záchranným kruhem a nechat se cachtat bez dohledu a bez obav, že by se utopili. Oblíbená je také u místních obyvatel, neboť Mexičané neplavou, pouze se osvěžují. Ovšem zcela oblečení. Zásadně nepoužívají a snad ani neznají plavky.

V jediném městečku na ostrově panuje hektická atmosféra dovolenkového letoviska. Nejvyšší stavbou a dominantou je bílý maják stojící u městské pláže na západním pobřeží. Dochovalo se i pár původních koloniálních domků, ve kterých jsou dnes obchůdky a restaurace. Je zde rušno, živo a těsno, pročež si velice libujeme jak je dobře, že tady nebydlíme. Jižní pobřeží ostrova, kde větry a vlny bičují skalnaté zátoky, dosud ukrývá několik historických památek a starých opuštěných mayských ruin. Ve vnitrozemí se zase nachází řada nových obydlených mayských ruin, kde místní obyvatelé žijí tradičním způsobem života. Příbytky jsou zbudovány z rozličných, levně získaných materiálů. Od papíru a prken po vlnitý plech a beton. Hlavní je ale snaha o co největší pestrost a barevnost. Majitelé pečlivě dbají na to, aby jejich dům měl odlišnou barvu od toho sousedova a ještě lépe zcela jinou než zbytek ulice. Flora i fauna leze drze každému až do obýváku, přesto všichni spokojeně odpočívají a lenoší na zápražích. Jejich pra-praotcové jako otroci vykonali tolik práce bez nároku na oddech, že současníci si prostě jen vybírají svými předky nastřádané volno. Mañana para siempre.

9. Trocha toho adrenalinu

*

Funpark Xcaret

K pravidelnému odpolednímu brífinku u plážového baru přichází delegát Jakub s nabídkou dvou různých fakultativních výletů na zítřek. Po krátké prezentaci nechává všechny zhruba dvě tři Tequily přemýšlet, pro kterou variantu se rozhodnou. Přibližně se šestou Tequilou dochází k rozkolu a dříve konzistentní kolektiv se štěpí na dvě frakce.

Jedna by si v pohodlí a pokud možno bez velkého vzrušení ráda dopřála přehlídku mayské kultury napříč věky, ukázku té nejzajímavější fauny a flóry, jedinečný pohled na archeologické objekty, výrobu keramiky, čokolády a kožených výrobků s instruktáží, procházku motýlí a ptačí rezervací, plavání s delfíny a želvami, zábavnou plavbu na voru či lodičce kulisami podzemní řeky, návštěvu indiánské vesnice s ukázkou tradičních tanců, rituálů a přehlídky jízdy na koních, ochutnávku specialit mayské kuchyně a to všechno formou spektakulární výpravné megashow na jednom místě, konkrétně v eko-archeologickém zábavním parku Xcaret.

Druhá frakce, tedy skupina šílených hazardérů a vyšinutých magorů, naopak preferuje mrazení v zádech, bušení srdce, husí kůži, strach a napětí, proto prahne po nebezpečí, vzrušení a nějakém tom dobrodružství v mayské džungli; ne, že by toho bylo nutně zapotřebí, ale když se člověk vrátí domů z cest, pokud vůbec, měl by mít o čem vyprávět.

Nejspíš na sebe celý život pohlížím ze zcela nesprávného úhlu, jelikož mi manželka přichází k baru oznámit, že patřím ke skupině číslo dvě: „Nepřijeli jsme do Mexika trávit čas v nějakém skanzenu nebo aquaparku. Jedině divoká jízda džunglí na čtyřkolkách, létání nad vrcholky stromů v závěsu na laně a extrémní potápění v krápníkovém labyrintu jeskynní řeky, to je, po čem tvé srdce touží. Musíš si zvýšit hladinu adrenalinu v krvi.“

„Nedávno jsem absolvoval pravidelnou prohlídku u závodního lékaře a ten mě ubezpečil, že mám v krvi adrenalinu víc, než je zdrávo,“ nevzdávám se bez boje. „Ačkoli, teď si nejsem jistý, možná říkal cholesterolu. Ale tak či tak, do žádné divočiny mě nedostaneš!“

Ano, hádáte správně, druhý den časně ráno, jako nově zrozený ultimátní dobrodruh, nastupuji do jednoho z mikrobusů společnosti Aventuras Mayas, která nás, odvážlivce, odváží na ATV Xtreme and Ziplines Tour with Cenote Swim do hloubi pralesa.

*

Zip-line

Silnice za městem je zpočátku nečekaně dobrá. Místy připomíná skutečnou silnici. Na rozdíl od dálnice je však pustá a prázdná. Přijde nám to divné, ale řidič vysvětluje, že indiáni jsou chudí a v jedné vesnici je nanejvýš jeden automobil, kterým se jednou za týden jezdí do města pro zásoby. Předstíráme, že to chápeme, ale ty barevné vesničky, roztrhané chaloupky a kaktusové ploty už nám nepřijdou tolik romantické. Ani výhledy do džungle, která je překvapivě nízká, hustá a vypadá spíš jako roky neudržovaná zahrada, neposkytují oku potěchu. Po několika desítkách minut nudné jízdy se z asfaltky pro dvě vozidla stává asfaltka pro jedno vozidlo, později prašná cesta, ze které je třeba odbočit na vedlejší, ještě daleko prašnější, navíc zpestřenou mnoha přírodními retardéry. „Mayan massage, mayan massage!“ směje se řidič, má plné ruce volantu ale nezpomaluje. Jestli jsem se už někde rozhořčoval, že silnice vedoucí z Ohrozimi k nám do Lešan patří k nejhrbolatějším a nejděravějším na světě, tak to beru zpět, protože ve srovnání s yucatánskými lesními cestami je to luxusní dálnice.

Křovisko náhle dokořán rozevírá svoji zelenou náruč. Vítá nás rozlehlé parkoviště. Naštěstí prozatím téměř prázdné. Areál je však očividně dimenzován na desítky až stovky lidí. Už pociťuji, že mi stoupá adrenalin, a to teprve vystupujeme z vozidla. Procházíme skrz prodejnu suvenýrů, protože v Mexiku, ať jdete kamkoli, cesta začíná a končí v prodejně suvenýrů, to ani jinak nejde, řidič nás předává místnímu zip-line lektorovi, který nám podává orientační a bezpečnostní instruktáž, vybavuje každého výstrojí ve správné velikosti, klíčkem od šatnové skříňky a radou, ať si obujeme pevné boty, pokud máme. Já nemám. Oděni do horolezeckých postrojů a přileb vcházíme do pralesa. Ačkoli se nejedná o klasický deštný prales, začíná pršet. Vzduch připomíná teplé aroma zapařeného fóliovníku. Vlhký les s pachem tlejícího dřeva skrápí sílící déšť a pohlcuje houstnoucí mlha. Vdechuji zhluboka tu kořenitou vůni mexické džungle, čvachtám v bahnitých kalužích a libuji si, že skrz sandály voda bez újmy proteče a já nebudu muset sušit tenisky jako ostatní.

Z mlhy nad námi zazní srdceryvný řev. Přichází z dálky a rychle sílí. Zakláním hlavu a sleduji průhledy mezi vrcholky stromů. Nepatrný bod se rychle zvětšuje, jako by pavouk sjížděl po vlákně. Roztažené nohy a rozpažené ruce prosviští nad námi v závěsu na ocelovém laně a ihned mizí v oparu. Ani nás nestihl pozdravit. Nebo pozvracet. Stojíme pod první ze sedmi nástupních věží. Šlapeme v řadě za sebou po schodech vzhůru. Na vršku vratké dřevěné konstrukce mě školený instruktor zavěšuje na kladku. Se starostlivým pohledem se ptá, jestli jsem si jistý. „Je si jistý!“ přitaká za mě nedočkavě manželka a dloube mě kamerou mezi lopatky, abych už nezdržoval. Tak si v duchu říkám, že všechno, co dělám, klidně může být naposled, a lepší je dostat infarkt při krkolomném letu nad mexickou džunglí, než cestou do práce, že. Odlepuji zablácené kristusky od nástupiště, sedák se na nosném laně prověšuje, ozývá se svištivý zvuk, zavírám oči, představuji si, že sedím v houpacím křesle a už jen stačí sáhnout po hrnku s kafem. Když se vám zdají sny, ve kterých létáte, tak tady poznáte, jaké je to ve skutečnosti. Popravdě nic moc. S každým dalším metrem otevírá zip-line nové a nové výhledy na mlhu, vítr vám mete kapky deště do ksichtu, na konci vás agresivní brzdící systém donutí skoro překousnout lano, gravitace vám pošoupne helmu přes obličej, při posledním nárazu si srovnáte skoliózu a utrhnete rozmáčené řemínky na pravém sandálu. Nakonec, když zůstanete bezvládně viset jako šrůtka v udírně, přiskočí k vám fotograf a začne pořizovat dlouhou sérii potupných snímků, o kterých přece musí dopředu vědět, že je vám ani nikomu jinému neprodá. Leda snad že byste měli manželku, která to neviděla, protože dorazila později a touží řvát smíchy stejně jako ostatní.

*

All Terrain Vehicle Extreme Tour

„Naše flotila čtyřkolek Can-Am 450 Outlander Max XT je nejvýkonnější na Mayské riviéře a poskytne vám rychlost, jakou jste si nikdy nedokázali představit. Po instruktáži a seznámení s bezpečnostními předpisy vyrazíme přímo do husté džungle po polních cestách, kde si užijete jízdu v náročném a zábavném terénu,“ pronáší naučené fráze znuděným hlasem instruktor, který už má dnes za sebou několik takových výprav a vypadá, že se na projížďku těší stejně jako já, tedy vůbec. „Čtyřkolky nejsou pojištěny havarijně, proto za všechny škody nesete plnou odpovědnost a hradíte veškeré náklady na opravy. Vašemu finančnímu bankrotu lze ovšem snadno předejít tím, že si každý připlatíte padesát dolarů za pojištění škod,“ dodává a při vyslovení té částky mu konečně zableskne ve tváři úsměv. Úsměvy mých spolucestovatelů naopak hasnou a vypuká disputace na téma platit či neplatit. Já, jako pouhý spolujezdec a trpěný komparz se polemiky neúčastním a jdu se radši pokochat kouskem toho okolního pralesa, protože konečně vysvitlo slunce.

Před padesáti roky bylo území státu Quintana Roo zarostlé neprostupnou džunglí plnou roztodivných živočichů. Ještě i dnes zde žije jaguár, ocelot margay, puma jaguarundi, tapír středoamerický, vřešťan mono, jelenec běloocasý, mazama červený, pekari bělobradý, pekari páskovaný, paka nížinná, aguti středoamerický, mravenečník čtyřprstý a mnoho další, vesměs jedlé zvěře. Ovšem v okolí měst a vesnic už je prales pustý a bez života. Kam se zvířena poděla, to vědí jen podsadití Mexičané, kteří si utírají mastné pusy a hladí si špekatá bříška. Nejen kukuřicí živ je člověk, že. Jelikož se živočišné proteiny časem stáhly hlouběji do džungle a ekologie se člověk nenají, vymýtili indiáni prales na pobřeží, pokáceli mangrove na plážích, postavili všude mamutí hotelové komplexy, ve kterých mezi bazény a restaurace zasadili mnohem fotogeničtější kokosové palmy, aby spokojení gringos utráceli své peníze s větší radostí. Mezi jednotlivými skupinami památek pak zbudovali polní cesty, po kterých se jako děti prohánějí turisté na terénních vozítkách.

Kdo asi tak chce dnes vidět ošklivý špinavý prales? Kdo touží pozorovat, jak se trouchnivějící kmen opodál rozpadá zpátky v živoucí hlínu? Kdo dychtí pod nohama cítit, jak klíčí semínko právě spadené na zem z koruny stromu? Koho zajímají kmeny porostlé broméliemi, mechy a lišejníky? Kdo je zvědavý na orchideje, liány, palmy, divoká zvířata a vzácné ptactvo? Běžný turista se chce především bavit! Konečně v areálu našeho hotelu se také vyskytují milá zvířátka. Například v dětském koutku má stanoviště suchozemská želva, přes hotelové cestičky líně lezou leguáni, po palmách hopsají pruhované veverky, balkony navštěvují roztomilí nosálové a nehlídané jídlo přímo z talíře loupí drzé vrány. Kde všude potkávám mravence, šváby, komáry a gekony radši ani nezmiňuji, ale přiznávám, že bych uvítal trochu více přírody na výletech a trochu méně přírody v ložnici a v koupelně. Ale dosti snění, už je po mně sháňka, musím se vrátit k výrobní lince na zážitky.

Jak se dalo očekávat, nikdo nezapřel své češství, pročež se na vyjížďku vydává třicet nepojištěných dobrodruhů a jeden zklamaný instruktor.

*

Jeskyně

Spanilá jízda končí na obrovském parkovišti, kde zanecháváme zcela zabahněné čtyřkolky, odevzdáváme zcela zabahněné helmy, v šatně svlékáme zcela zabahněné oděvy, bereme si ručníky, plavky, šnorchly, masky a bezodkladně vyrážíme do zatopeného podzemí, neboť nás už dohání asi padesátka dalších návštěvníků. Očividně přijíždějí stále nové a nové autobusy.

Sestupujeme po strmých schodech dolů a před námi se otevírá reflektorem nasvícené podzemní jezero. Úplně oněmělí přebíráme vodotěsné baterky od cave mastera a následujeme jej do vody. Potápěčské svítilny osvětlují fascinující výzdobu stropu. Voda je zcela klidná a krásně čistá, viditelnost je nádherná. Skoro jako bychom ani nepluli. Místo chůze po pevném podloží se ve stavu beztíže volně vznášíme vysoko nade dnem a obeplouváme sloupy a obrovské stalagmity. Ze stropu visí průhledné drapérie. Stěny zdobí hvězdice, rozety, excentrická stropní vlákna heliktitů, krystalické shluky se střídají s množstvím průsvitných brček, mrkvovitých ztluštěnin s výrůstky všemožných tvarů. Naprosté ticho a klid. Mysl a tělo se uvolňuje, pomalu dýcháme, meditujeme a vnímáme pouze okolní krásu. Tato jeskynní cenote je daleko úchvatnější, než byla Xtun v Akumalu. Připadám si jako na školním výletu v Moravském krasu. Řeka protéká jeskynním labyrintem, klikatí se úzkými štěrbinami i rozlehlými dómy, na rozdíl od Punkvy se však nemusíme tísnit v lodičce a třást chladem. Voda je příjemně teplá.

V jedné ruce držím baterku, ve druhé GoPro kameru, snažím se zachytit jeskynní klenbu posetou krápníky, unikátní lom světla odrážející se od vodní hladiny i bezednou hlubinu pod sebou. Taky se snažím neztratit skoro bezhlučně plující skupinu z dohledu. Po několika minutách ticha se však v průvodci probouzí narátor, showman a lokální patriot. Popisuje a vysvětluje mayské zvyky, historii, bohy, rituály, ceremonie, jeskyni uctívá jako posvátný chrám, ze dna loví bohoslužebné artefakty, je z toho celý u vytržení až máme chvílemi strach, že se nakonec sám obětuje.

Nejen že vyniká encyklopedickými znalostmi o přírodě a mayské civilizaci, navíc je i neuvěřitelně zábavný a vtipný, protože se všichni jeho výkladu strašlivě řehtají. Jenom já se nesměji, poněvadž moje angličtina je dle klasifikace Common European Framework of Reference for Languages (Společný evropský referenční rámec pro jazyky) na úrovni Starter (Předkrm), umím tedy použít jazyka nanejvýš k uspokojení základních potřeb a kladení jednoduchých otázek, a tak, abych nevypadal jako blbec, strkám hlavu pod vodu a s kamerou pronásleduju krásný exemplář Rhamdia guatemalensis (Anténovky guatemalské). Ryba hbitě kličkuje mezi krápníky, pluje kamsi mimo záběr, dělá si ze mě srandu, protože ona to tady zná a nepotřebuje ani baterku ani se nadechovat nad hladinou zatímco já ano, ale nad hladinou je akorát strop plný krápníků, není možné se vynořit, což si několikrát ověřuji bolestivou ranou do hlavy, sakra, to jsem nečekal, musím se vrátit, nevím kudy, dělá se mi mdlo, polykám andělíčky, zmocňuje se mě panika, šermuju baterkou, zděšeně vypouštím bubliny na všechny strany všemi možnými otvory, najednou v dálce zahlédnu čísi nohy a z posledních sil k nim mířím. Konečně můžu vynořit hlavu a naplnit plíce, už jsem mezi lidmi, tak se snažím chrchlat vodu co nejtišeji, zklidnit dech, zpomalit tep, snížit tlak a tvářit se přitom světácky, ale ze tmy se ozývají slova jako „Hey! Wow! Shit! What a surprise!“ a podobně, tak to už chápu, že jsem s jinou výpravou někde úplně jinde, ptám se jakéhosi pána, který vypadá důležitě, neboť má na hlavě přilbu, kterým směrem je východ, protože jsem se trošku ztratil, slovy: „I'm a lost and found! Where is the east?“ on mi svítí tím směrem a já odplouvám do další sluje, v ní to vypadá úplně stejně, akorát už není, koho bych se zeptal na cestu, v jeskyních nejsou žádné turistické značky, tak jak se tam má člověk sakra vyznat, že. Ostatní členové výpravy už na mě ani nečekají, přece jenom je to skoro půlhodina, co jsou už z jeskyně venku, na čerstvém povětří, pod zářícím sluncem, osušení, oblečení, najedení, suvenýry nakoupené a nudí se na lavičkách před toaletami, zatímco manželka se v pokladně nenápadně vyptává, kde se tady zařizují pohřby a na kolik to přijde peněz.

Jenom indiánský průvodce mi rozvážnými tempy pluje naproti, svítilnou důsledně propátrává temnotu, jakmile zahlédne paprsek té mojí, volá: „Hola amigo!“ plácá mě po zádech, hladí po hlavě, hledá po kapsách, jestli pro mě nemá lízátko a asi jako jediný je rád, že mě zase vidí. A že nebude muset zaplatit tu baterku, kterou mi na začátku půjčil.

U východu na parkoviště na nás pak netrpělivě čeká nejen řidič ledově vychlazeného mikrobusu, ale i turistická atrakce v podobě téměř nahých, jen spoře opeřených Mexičanů, kteří se snaží dělat dojem věrozvěstů bájné mayské civilizace a s nimiž se za pouhých osm set pesos můžeme vyfotit. Celá ta šaráda působí rozpačitě až trapně, podobně jako když pražští herci hrají ve filmu slovácké vinaře, ale jako všichni ostatní avanturisté si povinnou skupinovou fotku samozřejmě pořizujeme, aby se na Facebooku vědělo, že jsme byli v Mexiku.

10. V láhvi

*

Pivo

V naší domovině najdeme přízvisko mexický téměř u jakéhokoliv produktu, který je pálivý či obsahuje kukuřici a fazole. Za mexickou bývá považována dokonce i placka s kuřecím masem v obrázkovém menu typického českého podniku, jakým je čínská restaurace vedená Vietnamcem, ve které vaří Ukrajinec, původně vyučený hodinářem. Ano, tak daleko lze zajít v parodování kulinářských tradic Mexika, které jsou od roku 2010 zapsány v seznamu Nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Na druhou stranu při obraně našich českých tradic je nutné zmínit, že v Mexiku se vaří pivo. Úplně vidím zděšení ve vašich očích, proto s ohledem na epidemiologickou situaci ani nebudu zdůrazňovat, že to nejznámější se jmenuje Corona. A snad už jenom pivní masochisté ocení, že nápoj se vaří z kukuřice a rýže s přídavkem malého množství chmele a kyseliny askorbové.

Chcete-li doplnit tekutiny tímto mokem, je naprosto omluvitelné a pochopitelné přidání soli a limety, po němž se Corona změní v poměrně osvěžující a celkem pitelný iontový nápoj s citrusovou vůní, mírně navinulé chuti s lehkým závanem hořčiny a dozvukem svěží kyselinky. Pokud však nemáte velikou, ale opravdu velikou žízeň, přijde vám pivo nudné, vodové a nevýrazné, chmelová hořkost neznatelná a po každém doušku zůstane na jazyku jakási nepatřičná příchuť. Nejpopulárnější mexická napodobenina piva má však skvělý marketing, proto si jím mohou zkazit apetyt gastro-dobrodruzi už ve více než sto sedmdesáti zemích světa. Místní žíznivci pak mají možnost vybrat si z mnoha dalších mexických značek, jako třeba Modelo, Victoria, Estrella, Tecate, Sol, Dos Equis, Carta Blanca a v neposlední řadě, a teď už se to doopravdy bojím říct, Bohemia.

Jak možná tušíte, kvalita kulhá někde hodně vzadu za tím nejhorším europivem, nicméně nebyli jste v Mexiku, pokud jste neochutnali lokální pivo. Aspoň jedno musíte, abyste viděli, kolik je na světě zla.

*

Tequila

To co je pro Moraváka Slivovice, Rusa Vodka, Řeka Ouzo či Itala Grappa, je pro Mexičana Tequila. Od prosince roku 1993, kdy Mexický regulační úřadu pro Tequilu (CRT) vede statistiky, bylo zaevidováno 843 značek. To je u jednoho druhu lihoviny skutečně nevídané množství variant, lišících se původem, stářím, designem lahve, barevností etikety, prostě lišících se v mnohém s výjimkou chuti. Tedy pokud ten dehtovitý ocas s přídechem Okeny a spálené gumy, který dlouhé minuty zůstává na patře, budeme eufemisticky nazývat chutí. Tequila je natolik zrůdně odporným nápojem, že je nezbytné si před jeho konzumací vydatně posolit obě ruce až po lokty, vše olízat, pevně zavřít oči, teprve pak odhodlaně vyklopit šnaps do chřtánu a pro potlačení dávivého reflexu si nacpat do huby citrón, po vzoru vepřových hlav ve výlohách řeznických krámů. Pokud tento rituál vynecháme, nemůžeme být společností považováni za znalce.

Přiznávám, že i já jsem byl dlouhé roky zastáncem výše uvedeného názoru, neboť tímto či hodně podobným způsobem se běžně praktikuje ceremoniál pití Tequily v českých hospodách a barech. A nejen v českých, konec konců ve všech lokálech, kde je klientovi líto zaplatit za Tequilu tolik, jako za nejlepší single malt Whisky. Levné druhy Tequil jsou totiž míchané a obsahují nejméně padesát procent nekvalitní pálenky z kukuřice, cukrové třtiny a jiných náhražek. A protože jsou tyto Mixtos-Tequily drsnější a surovější, tak vychytralí marketéři vymysleli cirkusové kejkle s údajně autentickým obřadem při pití, jehož pravým účelem bylo zamaskovat odpornou pachuť nabízených dryáků. I tak bývá lihový ocas natolik výrazný, že jej nedokáže přebít limetka se solí ani pomeranč se skořicí.

Tequila, která představuje jednu z tradic Mexika, byla kdysi považována za podřadnou kořalku, ve světě si však v poslední době získala pověst delikatesy. Dodnes se někteří lidé domnívají, že základem pro její výrobu je kaktus. Pravá Tequila se však vyrábí pouze a jedině z rostliny agáve, která je sukulentem. Konkrétně z Weberovy modré agáve (Agave tequilana). Pevná vlákna z listů této divoce rostoucí rostliny už v dávné minulosti zpracovávali indiáni na provazy. Měla pro ně stejný hospodářský význam jako konopí pro středověkou společnost v Evropě. Ne, že by v Mexiku neznali konopí, ale nikoho ani nenapadlo, že by se z tak výtečného kuřiva daly vyrábět špagáty. Ostatně slovo Mexiko je aztéckého původu a je možné ho přeložit jako “Tam, kde roste agáve”. Existuje stará legenda, že kdysi dávno seslal jeden z aztéckých bohů na zem blesk, který udeřil do velké a staré agáve. Když ohořely užitečné části, sloužící k výrobě lan, vcelku zbytečný střed, který normálně končil v kompostu, se prudce zahřál a pukl. Ze srdce agáve počala vytékat aromatická a chutná šťáva. Ta na slunci brzy zkvasila a stala se příjemně opojnou. Aztékové tento dar bohů nazvali Pulque nebo také Octli.

Když Střední Ameriku navštívili první Španělé, nápoj Octli byl pro drsné vojáky a námořníky jen velmi slabou náhražkou Brandy. Pomocí mečů a mušket přemluvili tedy domorodce, aby začali pěstovat agáve na plantážích, sami vybudovali pěstitelskou pálenici a zkvašenou šťávu destilovali. Zde byly položeny základy výroby Tequily. Bleskové rozšíření znalosti pálení kořalky bohužel vedlo mezi původními obyvateli k nekontrolovatelnému alkoholismu a v roce 1785 musel být vydán zákaz výroby lihovin po celém Novém Španělsku. Prohibice trvala deset let. Dodnes se alkohol nesmí prodávat v běžných obchodech a v neděli dokonce ani v těch speciálních. Údajně proto, aby se Mexičané v neděli nenalili jako Dáni a mohli v pondělí dřít jako Bulhaři. Člověka samozřejmě napadne, že si zásobu na postní den může nakoupit předem. Napadne to i Mexičana, ale ten bohužel všechno, včetně vytvořené zásoby, stihne vypít už v sobotu a tak pondělní směny k velké radosti zaměstnavatelů bývají stabilně bez absencí.

Samotná výroba Tequily je směšně jednoduchá, avšak příšerně pracná a nekonečně zdlouhavá. Rostlina agáve je zralá ke sklizni teprve po šesti až dvanácti letech. Muži, kterým se říká Jimadores, odříznou z agáve kopinaté listy a sklidí srdce rostliny, pro svou podobu s ananasem nazývané piña. Piñas o průměrné váze 80 kg odvezou do palírny, kde je rozčtvrtí a dají vařit do kotle vytápěného parou. Var rozruší pletiva, škrob se rozloží na zkvasitelné cukry a šťáva zhoustne. Následně tuto kašovitou hmotu vylisují a několik dalších dní nechají kvasit v kádích.

Proces destilace se opakuje dvakrát, poté se pálenka naředí vodou a rovnou lahvuje, nebo nechává dozrát v dubových sudech. Doba zrání rozděluje Tequilu na tři druhy. Blanco je lahvovaná ihned po destilaci. Její barva je průzračná a odborníci tvrdí, že v ní nejlépe vyniká chuť agáve. Reposado po vypálení zraje minimálně šedesát dní v dřevěných sudech. Tequile, která zraje déle než rok, se říká aňejo. Na každé láhvi pravé Tequily vyrobené v jedné z pěti povolených mexických provincií musí být ze zákona označení NOM (Normas Offical Mexicana) a číslo udávající, kde byla Tequila vypálena. Dalším kritériem určujícím stupeň kvality je nápis „100% agave“ uvedený na etiketě. Vše ostatní jsou patoky.

Chceme-li si kvalitní Tequilu opravdu užít, dáme si ji čistou a nechlazenou. Nejdříve se sklenkou lehce zakroužíme, aby se uvolnilo aroma, a přičichneme. Usrkneme a dovolíme pálence, aby se rozlila po celém jazyku. Některé závany chutí a vůní trvají jen vteřinu či dvě a zmizí, aby uvolnily místo jiným. Když se se všemi bukety dostatečně pomazlíme, necháme nápoj vklouznout do útrob. A dáme mu čas. Chuť se totiž bude neustále vyvíjet, tak vyčkáme několik dalších minut, než se opět napijeme. Degustace Tequily je vlastně takovým intimním dialogem mezi člověkem a drinkem, jehož cílem je především potěšit. Plnou sklenici “na ex” do sebe házejí jenom pitomci a desperáti ve filmech.

Servis s citronem a solí, případně pomerančem a skořicí představuje rituály, jež Mexičané shledávají přinejmenším úsměvnými. Další mýtus praví, že Tequila má mít na dně lahve červa. Ve skutečnosti ale červ do žádné Tequily nepatří. Ovšem někdy můžeme vidět červa v lahvi Mezcalu, což je destilát velmi příbuzný Tequile.

*

Mezcal

Výroba Mezcalu začíná nachlup stejně jako u Tequily. Srdce agáve zbavené listů se však nevaří, nýbrž peče ve velké vyzděné díře v zemi o průměru tři a hloubce dva metry. Dno jámy je pokryté rozžhaveným dřevěným uhlím, na které se navrší kamení. Poté jsou dovnitř naházeny piñas, jáma se přikryje listy agáve nebo jiných rostlin, rohožemi a celé je to pak zasypáno hlínou. Takto se piñas dusí a pečou tři až pět dnů. Kromě přeměny škrobů na cukry při tomto procesu dojde ke vstřebání chutí a vůní ze země a dřevěného kouře. Po vychladnutí, vytažení, rozsekání, rozemletí a vylisování vznikne kaše, která v dřevěných nádobách kvasí. Nakonec se kvas vypálí v čirý alkohol neobvyklé chuti s interesantním aromatem dehtu. Jak je zákonem definováno, pravý Mezcal musí být řádně certifikován a smí jej vyrábět pouze v deseti státech Mexika, kterými jsou aktuálně Oaxaca, Michoacan, Puebla, Guerrero, Zacatecas, Guanajuato, Tamaulipas, San Luis Potosi, Durango a Sinaloa. Díky úplatkové politice státu se však geografie Mezcalu nepravidelně mění, takže se jedná o vysoce elastickou definici.

O nestvůrný nárůst obliby Mezcalu se postarali první kalifornští Hippies, kteří se mylně domnívali, že obsahuje mezkalin, psychoaktivní drogu ze skupiny alkaloidů, která se vyskytuje v kaktusu Peyotl (Lophophora williamsii). Když se však konzumenti namísto duševní pohody provázené pestrobarevnými kaleidoskopickými vidinami dočkali jenom těžké kocoviny s pachutí ropného derivátu na jazyku, od pravidelné konzumace upustili a popularita nápoje prudce poklesla. A tady se konečně dostáváme k červovi.

Přidání červa druhu Hypopta agavis do láhve Mezcalu bylo mistrovským marketingovým tahem, se kterým v roce 1950 přišel jistý Jacobo Lozano Paez, výrobce značky Gusano Rojo. A byl úspěšný. Hodně úspěšný. Proto jej brzy začali napodobovat a stále napodobují další neúspěšní producenti Mezcalu. Tento záludný reklamní trik má vzbudit pozornost a vytvořit zdání něčeho mimořádného a exotického, ale je to vlastně jen šifrovaný vzkaz konzumentovi: „Pozor, tato lihovina je tak hnusná, že bylo nutno vložit do láhve červa, aby si jí vůbec někdo všiml.“ Velmi zjednodušeně se dá říct, že v případě varianty „con gusano“, tedy s červem, se ve většině případů jedná o nápoj nižší až podřadné kvality, který nemusí být a často není připraven pouze z agáve, ale i z kdečeho jiného.

Nevěšte proto hlavu, že v lahvi vašeho Mezcalu agávový červ absentuje. Určitě také nejste zklamaní, že v Tuzemáku, který je vyroben z bramborového lihu, nenajdete larvu Mandelinky bramborové.

*

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum

Kávovníky přivezli do Mexika v 18. století Španělé z Kuby a ihned započali s jejich kultivací. Ačkoli země dnes patří k významným pěstitelům, výrobcům a vývozcům vysoce kvalitní kávy, lahodného nápoje si v Mexiku moc neužijete. Při troše štěstí dostanete Café de olla, což je káva připravená tradičním způsobem se skořicí a třtinovým cukrem. Jen si dejte pozor, jestli nejde o její instantní verzi z produkce švýcarské firmy Nestlé. Místním je to jedno. Jakmile v hotelové restauraci usrknete z kalné břečky, kterou ráno podávají k snídani, budete ještě s láskou vzpomínat na českou Jihlavanku.

A nedoufejte, že si pak chuť spravíte kakaem nebo čokoládou. Co se týče kakaových bobů, je to naprosto stejná situace. Mexičané jsou již od pradávna mistry v jejich pěstování, ale neumí je používat. Sypou kakao do omáček, koření jím maso, slouží jako surovina k výrobě léčivých mastí a nápoj zvaný horká čokoláda zde připomíná spíše řídké Granko. Kakaová semena bývala kdysi dokonce platidlem. Dnes v celém jihovýchodním Mexiku nenajdete v regálech obchodů tabulku čokolády. Místní děti se musejí spokojit se sušenkami máčenými v nekvalitní polevě, kterou by nám Evropská unie nedovolila nazvat čokoládovou. Snad jediné místo, kde se čokoláda sehnat dá, je přímo v muzeu výroby čokolády nebo v obchůdcích s předraženými suvenýry pro turisty.

U místních obyvatel je nejméně oblíbeným až takřka opovrhovaným nápojem obyčejná voda. Kořeny instinktivního odporu Mexičanů k vodě by nejspíše osvětlili evoluční biologové, neboť tato averze patrně souvisí s dlouhodobě vzácným výskytem sladké vody v přírodě. Nebo s tvrzením reklamy, že jediná pitná voda je ta balená. Ale kdo by kupoval láhev vody, když za stejnou cenu dostane láhev Coca-Coly? Tady je voda (agua) víceméně synonymem pro limonádu, která se pije prakticky k jakémukoliv jídlu. V obchodech proto prodávají Coca-Colu rovnou v třílitrových lahvích. A pokud náhodou není kola, nepohrdnou žíznivci ani Fantou nebo Spritem. Během roku zabijí slazené nápoje více Mexičanů, než trestná činnost.

11. Odlet

*

Balíme

Už je to tady. Finále. Závěr. Konec. Finiš. Šlus. Poslední oběd, poslední Tequila, poslední pomazání opalovacím krémem. Kufry uskladňujeme v hotelovém foyer a jdeme se rozloučit s pláží, s mořem a s číšníkem u bazénového baru. Lučba netrvá dlouho. Autobus nemá obvyklé zpoždění, naopak nečekaně přijíždí o dvacet minut dříve. Uznejte, to je hodně i na Švýcarsko. Tady v Mexiku se jedná o naprosto nevídanou událost, o které budou indiánští stařešinové ještě dlouho vyprávět u táborových ohňů.

Na letišti se poslušně stavíme do nekonečně vleklé řady čekajících na bezpečnostní prohlídku. Zřízenec cestující dělí na očkované a neočkované s PCR testem. Očividně má potíže zařadit několik očkovaných, kteří mají i PCR test. Posílá je znovu na konec první fronty. Člověk nemá být zbytečně iniciativní.

Nevím co je bezpečného na tom, že před každým odletem musím stát v dlouhých frontách, nechat na sebe funět a prskat ostatní cestující, mávat pasem, palubními vstupenkami, doklady o bezinfekčnosti a nechat se osahávat nerudnými, špatně placenými zoufalci u bezpečnostní kontroly.

V neveřejné části letiště čekáme asi hodinu a půl na odlet. Snažíme se nalézt jakékoli finančně dostupné jídlo. Je to nadlidský úkol. I ta nejmenší láhev s vodou stojí více než padesát pesos. Oschlý sendvič ve fast foodu nebo bageta s lístkem salátu startují na dvou stovkách pesos. Letiště v Cancúnu tím posílá návštěvníkům jasný vzkaz: „Přijde vám to drahé? Tak příště plujte lodí, holoto.“

Je zvláštní, že se mexickým letištním úředníkům nikdy nepodaří, aby partnerům, kteří přichází a odbavují zavazadla společně, přidělili místa v letadle vedle sebe. Snad se jedná o nějaké opatření pro společné dlouhé lety dlouholetých manželů a nějak to souvisí se snížením křivky rozvodovosti. Nevím. Pomáhám manželce odložit příruční zavazadlo do přihrádky nad hlavou a postupuji uličkou dál ke svému místu. Na sedadle u okénka a z velké části i na mém prostředním už sedí „el hombre grande“ a s provinilým úsměvem mi dělá víc prostoru tím, že si zastrkuje havajskou košili do kalhot. Přisedám k němu s pocitem, že nic horšího mě snad už potkat nemohlo. Mohlo. Za několik minut se ulička zcela zaplňuje rosolovitou hmotou, zvolna avšak nezadržitelně tekoucí mým směrem. Na zbytku krajního sedadla se pokouší alespoň kouskem těla spočinout „el hombre terriblemente gordo“. Nastává přetlačovaná tuk na tuk. Možná si tlouštíci neuvědomují, že sedím mezi nimi. Vlastně už to z venku ani není poznat. Připadám si jako moucha v míchačce na beton. Přeju si být menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Nejvíc ze všeho si ale přeju mít schopnost teleportace. Letadlo se povážlivě naklání na stranu. Levé křídlo se téměř dotýká betonu runwaye. Letušky si uvědomují, že za těchto okolností je vyloučeno, abychom vzlétli. Hledají pro horu aspiku visící do uličky jiné místo. Pokud možno co nejblíže opačnému křídlu. Daří se jim to. Jabba Hutt s mlasknutím odlepuje své sádlo od sádla druhého cvaldy a já, podruhé narozen, konečně narovnávám odkrvené končetiny, plním splasklé plíce vzduchem a pohodlně se roztahuji na své polovině sedadla. Úžasné. Připadá mi, že jsem ještě nikdy v letadle neměl tolik volného místa sám pro sebe. Dokonce i jídelní pultík bych mohl vyklopit, ale nemám toho zapotřebí. Z bezpečnostních důvodů není možné na palubě podávat jídla, a tak se občerstvení smrsklo na dvě deci vody, pytlík oříšků a jeden vlhčený ubrousek s příchutí aloe vera. Standardní jídlo i nápoje je však možné si doobjednat za poplatek. Platící pasažéry Covid nenapadá.

Na pražském letišti Václava H. naše doklady ani nás osobně už nikdo nechce ani vidět. Vyzvedáváme zavazadla a bilancujeme. Personál aerolinek při nakládce a vykládce jenom naší skupině rozflákal tři kufry. Ale z celkových šedesáti kusů je pět procent ztráty vlastně docela hezký výsledek. Chtěl jsem kolektivu pogratulovat k nečekanému úspěchu, ale byl to jeden z těch špatných nápadů, které my dobromyslní prosťáčci dostáváme zcela nevědomky a bez zlého úmyslu. Za trest cestou z Prahy až do Prostějova musím sedět v autobuse na průvanu u dveří. Venku mrzne, sněží, dují vichry a těmi zpropadenými dveřmi každou chvíli někdo vystupuje. Jako jediný se vracím z tropického ráje nachlazený.

Adiós Mexico!

 

 

---