Moje pohádka na dobrou noc I.

Blbě usínám. Blbě spím. Budí mě jednak tma, jednak světla, projede-li ulicí auto. Rozhodl jsem se tedy, hlavně s usínáním, něco udělat. Koumal jsem a přišel na to. Večer si přečtu si pohádku. Ale ne, co je stará obnošená vesta. Úplně novou, co si přes den sám napíšu. Stejně coby dědek v penzi, zpravidla jen posedávám, hongám nohama a koukám sem a tam a nikam.

Byl jednou jeden král a měl dvě dospělé dcery, Marušku a Lidušku, které si ho občas dokázaly omotat kolem malíčku nebo utáhnout na smažené rýžové nudli.

„Ticho, ticho, ticho,“ křikl jednoho slunného dne nejvrchnější komoří hlasem, co by dokázal rozkymácet i mrákodrápy, pakliže by v království vystavěny byly. Nadto nepřeslechnutelně zabušil ceremoniální palicí třikrát do beztak již otlučené parketové podlahy.

„Promluví král Josef Pětadvacátý!“

Král si obřadně odkašlal a spustil.

„Milí poddaní, nižší a vyšší střední vrstvy, šlechtici a šlechtičny… Jak dozajista je známo, byla vypsána královská loterie. Ke škodě a smutku jackpot nevyhrál nikdo, a tak polovina výtěžku připadne na obnovu paláce, druhou získá jedna z mých dcer jako věno. Ale jenom ta, která zlehka odpoví na jednu královskou otázku,“ vážil panovník pečlivě každé slovo.

K utvrzení vážnosti králových slov zbrojnoši zahartusili kopími a halapartnami, psi zaštěkali, papoušci zažvatlali, trubači zatroubili, šašci odmetali několik salt a předvedli několik přemetů. Princezny Liduška a Maruška zatím přešlapovaly v napjatém očekávání.

„Liduško, sluníčko, co považuješ za nejdůležitější? No, pověz.“

„Tatínku králi, za nejdůležitější mám lásku k tobě. “

Král Josef Pětadvacátý si okázale promnul šedivou bradu, posunul korunu blíže k zátylku, potom nazpět do čela, načež mlčky pokynul první dceři, aby poodstoupila.

Před trůnem stanula Maruška. Nebyla načinčaná; neb se zrovinka motala kol příprav na stěhování několika sálů rozsáhlé zámecké knihovny. Rozvrkočená, uřícená, celá roztěkaná si vyslechla otcovu otázku:

„Moje dcero Maruško, pověz, co považuješ za nejdůležitější?“

„Nejdůležitější jsou banánové krabice.“

Král Josef Pětadvacátý docela zapomněl na artrózu, vylétl z křesla a žezlem ukázal na pozlacené dveře a vykřikl: „Ven. Nevděčná Mařko, hned odejdi! Zmiz mně z očí!“

Ve všem svém hněvu za ní ještě mrštil pozlacenou repliku korunovační hrušky.

Uplynulo několik dnů.

Zasmušilý král bloumal po zámecké zahradě.

Ale netěšily ho vodotrysky, voliéry se vzácnými zpěvnými ptáky ani promenádující se pávi, neuhranula ho omamná vůně růží, nedostávaly ani barevné koberce květin. Soužil se. Trápil kvůli Marušce, o které neměl ani tušení, kam odešla. Kam ze zámku zmizela.

K tomu rekonstrukce knihovny šla prachbídně. Vázla. Všude knihy, knihy a zas knihy, co nebylo jak je odpravit jinam, aby vzácné zámecké tisky nepřišly k úhoně.

Jak se tak král bezmyšlenkovitě šoural zahradními cestami, málem porazil babku, co v nůši nesla právě pokosené pampelišky a čtyřlístky pro královské králíky; v ruce si hýčkala svazek bylinek.

„Co se tu motáš, babo?“ osopil se na ni.

„Já sem, pane králi, patřím. Jako chůva jsem vychovávala Lidušku i Marušku,“ vlídně a laskavě vyjevila panovníkovi.

„Dobrá, budiž… a jelikož nejsem zvyklý mluvit hensemtam, kde je Maruška teď, víš?“

„To si piš, že vím. Avšak nepovím,“ šponovala krále chůva.

„Však ty budeš zpívat,“ rozlítil se král. „Uvrhnu tě do hladomorny a tam už dojdeš k rozumu,“ pohrozil.

„Do hladomorny? Jsem zvyklá. Důchod jsi mi nepřiznal a tak musím vyjít s kouskem rohlíku a bylinnými čaji,“ opáčila stařenka a v koutku úst jí šibalsky škublo.

„Nuže, hladomorna se ruší… Ale, co mám udělat, aby se Maruška vrátila?“

„Stačí hezky poprosit,“ uculila se vrásčitá tvář s jiskrnýma očima.

Král udělal, jak pravila.

K tomu podle rad chůvy vytroubil z cimbuří a po zemi nechal královskou jízdou rozvést letáky, v nichž vyzval poddané, aby ti z nich, co mají volný dvoukolák či žebřiňák, mohou zapřáhnout poníka, vola nebo osla, dorazili ráno před bránu zámku. Vzali si s sebou buchty, štrůdl, pecen chleba, špek, kvašáky, feferonky a hořčici aspoň na tři dny. Neopomněli ani dostatečné zásoby vína a piva, aby drželi pitný režim. Postěhují se totiž do vedlejšího velkoknížectví pro banánové škatule. Maruška jich tam objednala k zapůjčení na tisíc a čeká jenom na odvoz.

Zvečera třetího dne konvoj žebřiňáků a dvoukoláků za doprovodu ryčné zámecké kapely dorazil nazpět. Zastavil se až u vodního příkopu s padacím mostem.

Most se před vzácným nákladem banánových krabic sklonil a povozy se ocitly na nádvoří.

Maruška padla otci králi do náruče. A hned se ujala dirigentské taktovky.

Nařídila přikrýt krabice plachtami, kdyby náhodou se za noci spustil déšť, aby je neponičil a každá z nich unesla třicet kilo; tedy haldu knih ze zámecké knihovny, které se budou již od prvního kohoutího zakokrhání stěhovat k uložení do zámecké kaple.

I stalo se. Nádeníci, zbrojnoši, početné služebnictvo, kočí jakožto i podkoní, kuchaři, zahradníci, zkrátka, od časného rána pomáhal do krabic knihy ukládat a je nakládat každý, kdo neměl ruce gramlavý. Všichni přeopatrně skládali knihy, královo oblíbené komiksy, spisy z astronomie, atlasy, cestopisy, detektivky i básnické sbírky do banánových krabic.

Jakmile byla za pár týdnů rekonstrukce zámecké knihovny hotova a její sály s fanfárami znovu otevřeny, hlava napomádovaná, král Josef Pětadvacátý, bombasticky vyhlásil změnu královského znaku. Kančí hlavu v erbu nahradil trsem zralých banánů.

Našeptávání proradců, aby urozenost změnila království v banánovou republiku, nevyslyšel.

---