Písmák Moje pohádka na dobrou noc IV. Honza a zlatokapr
U rybníka, kde vrákosí kvákaly žáby, zhráze lemované topoly prádlo namáčely a praly hospodyňky ze vsi, na písčitém kousku zkraje se cachtaly děti, anebo zjiného okraje zas sedláci plavili koně, seděl sprutem vruce Honza. Při rybaření byl až po uši zachumlán vhuňatém svetru a pospával, jelikož na peci, vníž se doma netopilo, mu bylo zima.
Splávek se najednou pohnul. Vlasec dělal ve vodě čáry, jak jej cosi pod vodou táhlo sem a tam.
Jsem pluviofil, ale neléčím se
„Jak je. “ zeptal jsem se dvacetileté slečny v nápadném pestrobarevném podzimním hávu. Vyzývavě se zavlnila. V koruně i v bocích.
Moje pohádka na dobrou noc III.
Bylo jednou jedno malé království za horami, vúdolí pod horami. Kdo v něm byl žil a na poli nebo záhumenku pracoval, tomu se vždy říkalo podle toho, co sel a sklízel. Kdo pěstoval a sklízel chmel, byl Chmelař, sedlák, co pěstoval oves Ovsík a jeho děti ovesné vločky. Jiný sedlák byl Řepka a zasouseda měl Ječmínka.
Pohádka na dobrou noc II.
Byl jednou jeden Honza, co nechtěl být králem. A tak smamkou se společně starali o malé políčko a hospodářství. Vkotcích jetel a pampeliškové lupení chroupalo pět králíků, na dvoře krákoraly čtyři slepice a po něm pobíhal jeden pes Filip. Mohutností budil hrůzu, leč neublížil by kuřeti.
Moje pohádka na dobrou noc I.
Byl jednou jeden král a měl dvě dospělé dcery, Marušku a Lidušku, které si ho občas dokázaly omotat kolem malíčku nebo utáhnout na smažené rýžové nudli.
„Ticho, ticho, ticho,“ křikl jednoho slunného dne nejvrchnější komoří hlasem, co by dokázal rozkymácet i mrákodrápy, pakliže by vkrálovství vystavěny byly. Nadto nepřeslechnutelně zabušil ceremoniální palicí třikrát do beztak již otlučené parketové podlahy.
„Promluví král Josef Pětadvacátý.
Úhel pohledu
Každému znás občas něco přebývá, anebo chybí. Mně třeba kiosek na náměstí, kde jsem si dával mastnou klobásu svodovou hořčicí a ktomu suše klábosil sjinými hladovci. Kiosek už na dřívějším místě není. Zdali ho odnesl čas, anebo odvezli na pokyn radních komunální služby, fakt nevím.
Souboj s jízdním neřádem
Každoroční prosincové změny jízdních řádů vlaků mě zasáhnou jak amazonský jedovatý šíp. Otráví mě.
Co mnohem horšího, zcela rozboří vystavěnou hradbu zvyku. Převrátí naruby do detailů vypilované a jak motor vrnící si po generálce zaběhlé pochodorytmy aranní tanečky.