Pohádka na dobrou noc II.

Blbě usínám. Rozhodl jsem se proto okamžitě s tím něco dělat. Vykoumal jsem, že nejlepší asi bude, když si v posteli přečtu pohádku. Zbrusu novou, přičemž takovou pohádku si sám napíšu. Zatím nevím, ale možná ji také převyprávím vnoučatům, až přijedou. Budulínků, Koblížků či Otesánků už jsou stejně přejedená…

Byl jednou jeden Honza, co nechtěl být králem. A tak s mamkou se společně starali o malé políčko a hospodářství. V kotcích jetel a pampeliškové lupení chroupalo pět králíků, na dvoře krákoraly čtyři slepice a po něm pobíhal jeden pes Filip. Mohutností budil hrůzu, leč neublížil by kuřeti. Cizí slepice a pocestné ovšem hlasitým štěkotem okamžitě hnal, sotva je zmerčil.

Když Honzova matka stářím skonala, samotnému mu v chalupě a hospodářství, co nestíhal udržovat, bývalo moc smutno. Pořídku si i poplakal. Aby zahnal smutek, drnkal si po nocích na kytaru.

Až kdysi bába kořenářka, co šla náhodou kolem, Honzovi poradila, ať chalupu prodá a vydá se za štěstím někam dáleko za humna. Poslechl. Požádal sousedku, aby mu napekla buchty s mákem, usmažila pořádný řízek a s bramborovým salátem dala sebou. Sousedka zabalila jídlo do ranečku a přidala radu, aby při setkání s cizími lidmi na žádné triky jim neskočil.

Vzápětí Honza vyrazil, kam ho teskné oči vedly a nohy nesly. A ty ho s kytarou přes rameno opravdu nesly, až do světa zanesly.

Dobrá rada starostlivé sousedky z Honzovy paměti brzy vyprchala. Všechny peníze, co dostal za chalupu, prohrál v kartách v první hospodě v prvním velkém městě, do kterého se dokodrcal. Byl na dně. Poté se už jen bezcílně táhl krajem a kručelo mu v břiše hlasitěji, než dokáže bručet starý cirkusácký medvěd.

To málo, co Honzovi zbylo, byl jako ňáká prokopnutá mičuda splasklý baťůžek, umolousaný kabátec, děravé ponožky a rozšklebené kotníčkové boty. A ta stará kytara.

Putoval a živořil. Kudy krajem šel, tu si ale broukal a zpíval:

Jednou Honza došel až k hospodě „U jelena“. Se škrundáním v břiše a kapsou prázdnou vkročil. Jak vichřice se do něho opřela vůně šťavnaté pečené zvěřiny. Sliny se mu sbíhaly jak lvi na kořist.

„Co tu hledáš, šmíro? Pro mé zákazníky platí, bez peněz do hospody nelez,“ vykřikoval Honzovi naproti hubou omaštěnou dobrotami hostinský.

Chudák Honza se zkormouceně obrátil na podpatku a už se chystal vydat svojí cestou vstříc zapadajícímu slunci. Hledat les a v něm mech s pařezem, co by mu jako polštář pod hlavu posloužil.

Tu ovšem chamtivému hospodskému, co mu bylo jedno, jestli peníze vydělá poctivě, anebo nahamouní nepoctivě, bleskl hlavou nápad, jak Honzu vyšplouchnout.

Nabídl mu, pakliže zahraje a zapívá, jak nejlépe umí, dá mu jelení kýty na víně tolik, kolik si bude přát a kolik sní.

Honza hrál a zpíval, jako kdyby byl na pódiu před televizními kamerami.

Avšak, jediného, čehož se mu dostane, je pár krajíců suchého chleba. A chechtot krčmáře, který zažvatlá, že mu na talíři podává virtuální zvěřinové hody, takové, co se jinde vidět nedají.

„Dobrou chuť,“ vysmívá se, až se za panděro popadá.

Honza na hru přistoupí. Začne jakoby jíst, až i krčmáře zmate.

Nakonec stejně hladový, jak přišel, odchází. Jde a jde, až zabloudí v lesích a houštinách, kde potká stařečka se džbánkem borůvek. Sotva se belhá. V rukách dvě sukovice a vedle něho si to mašíruje obrovský černý kocour.  

„Pozdrav Pánbůh.“

„Dejžto Pánbůh“.

Stařeček s dlouhými šedivými vlasy Honzovi připomněl almužníka a tak se s ním podělil o zbylý kousek chleba ze zdánlivé zvěřinové hostiny.

Dědoušek mockrát poděkuje a oplátkou Honzovi věnuje kouzelný ubrousek, co se umí sám rázem prostřít, a k tomu malou automíchačku na klíček, která, jakmile se natáhne, rozjede a rozklepe, tak se z ní sypou mince.

Honzovi nabízel též odřenou aktovku. Takovou pamětnici mezi aktovkami, v níž snad ještě za c. k. Rakouska-Uherska císařští ouřadové nosili v bandasce bryndu a housku s paštikou ke svačině.

V aktovce spal malý panáček. Ne větší než stonek tulipánu či narcisky. „Panáček se jmenuje Bušek a umí každého pěkně proklepnout,“ pravil stařeček a ukázal Honzovi cestu z pro něho nekonečného lesa.

Honza ubrousek a autíčko přijme, ale aktovku odmítne. Má za to, že s každým je lépe vyjít po dobrém. A kudy mu stařeček ukázal, vyrazil. Chuť na zvěřinové hody si ale nechce nechat ujít a tak se v hostinci objeví znovu. A jako vstupné strčí tučnému krčmáři hnedka u dveří do ruky stříbrňák, co mu vysypala automíchačka. Posléze si u stolu sám kouzelným ubrouskem prostře.

Jakmile při placení útraty lakotný hostinský zjistí, jaké kouzelné dary Honza vlastní, chce je mít pouze pro sebe. Honzu proto opije i prášky uspí. Spiklenecky, potajmu potom kouzelný ubrousek a autíčko vymění za docela obyčejné věci.

Honza zrána nic nepozná a odkráčí do světa. Hostinský se usmívá a o překot mu mává. Když Honza zmizel za zákrutem cesty, krčmář si nadšeně zamne ruce.

Na cestě necestě Honza došel až ke zchátralému pivovaru, kde na plakátě na zdi je slečna s půllitrem zlatavého moku. Zamiluje se do ní na první pohled. Vlastička z billboardu taktéž k Honzovi pojme svoji náklonnost.

Vypere a vyspraví mu kabátec. Pryskéře ošetří. Její otec mu vyspraví boty. Vlastička nelení a navaří mísu šišek s mákem, co Honza miluje, načež úplně zapomene na své kouzelné prostírání. Rozpomene se až u žejdlíku z domácího pivovaru.

Hned se chce pochlubit svými kouzelnickými rekvizitami, leč Nic se neudá. Honzovi dojde, co se stalo a naříká.

„Já slivoň, hlupák podroušený, vožungr, nacamranec, nemám teďka ničeho,“ běduje a plísní se tak hlasitě, až poplaší čápy na komíně pivovaru.

Dary se proměnily v pápěří. Připadal si teď před Mařenkou jak podvodník.

Kouzelný stařeček slyší bědování. Hbitě se zjeví ve stáčírně a Honzovi podává kouzelnou aktovku. Ten ji tentokráte přijme a vyrazí zpět do hostince „U jelena“. Prozřel a je mu jasné, že na někoho platí jenom nářez.

„Peníze máš, pobudo?“ zhurta přivítal Honzu na zápraží lakota.

Honza má pár zlaťáků a stříbrňáků, tudíž si objedná domácí bramboračku, svíčkovou na smetaně, kančí guláš, vepřovou kotletu na hříbkách a jako moučník lívance s borůvkami. Vše poměřuje zkušeným okem, ochutnává. Ale nedojí. K tomu všemu si Honza dá malé pivo a rum, načež útratu zaplatí.

Hospodský strčí zlaťáky a stříbrňáky do kapsy a víc se neobtěžuje. Jako krkavec se uhnízdí za výčepem a dál točí podměrečná piva a rozlévá ředěné panáky a roznáší je hostům.

„Bušku, z tašky ven!“ v tom zavelí Honza. Panáček vyskočí z aktovky a vyroste do velikosti svalnatého zápasníka. Taky se hned legitimuje jako Oldřich Bušek, zplnomocněný kontrolor ze státního Úřadu na ochranu spotřebitele.

„Je vám známo, hospodský, že tu podáváte bramboračku se shnilou zeleninou, svíčkovou, co je z předního hovězího, místo vepřové kotlety jste mi dal prorostlou krkovici, místo hříbků byly v omáčce dva titěrné žampiony a borůvky na lívancích nebyly borůvky, ale černý rybíz? Pivo točíte pod míru a bez pěny a vodou ředíte štamprlata s tvrdým alkoholem,“ pravil hodně přísně kontrolor Bušek.

Hospodský zkoprněl. To ovšem nebylo vše. Kontrolní orgán sáhl do ošuntělé aktovky a z ní vytáhnul smaltovanou ceduli. Zavěsil ji zvenčí na hospodské dveře: „Z důvodu závažného porušení zákona je hospoda uzavřena.“

Krčmář, šizung jeden zatracený, dostal, co proto.

Honza si našel a vzal kouzelné věci zpět a vrátil se do pivovaru. Tu vystrojili s Vlastou svatební hostinu, kam pozvali spoustu dobrých lidí, poněvadž ubrousek prostíral a prostíral samé dobroty a laskominy; všeho bylo dostatek.

Halda peněz namíchaných darovaným autíčkem bohatě vystačila na rekonstrukci rodinného pivovaru. Ten záhy započal s výrobou nové značky piva: „Honza a Vlasta“. Chutnalo sladce, jak po růžích.

---