Otakaru Březinovi

Alenakar: Alexandrin je možná zajímavý ale na to já nemám. V každém případě díky za pro mne zajímavou kritiku.

Safiane potěšilo mě že máš stejné asociace jako jsem měl já, když náhle vytrysklo ostré slunce a já si připadal jako v obraze starých mistrů. Máš pravdu, že jsem se s tím moc nemořil a prostě to napsal a po napsání mně to připomělo trochu Otakara Březinu. Nemám ambice psát jako on. I když se přiznávám ke staromilství. Moc se mi líbí přechodníky dokonce i věty, kdy sloveso na konci býti muselo. Ti cyklisté ke konci nezapadají do doby básníka Březiny ale to mi nevadilo. Byli oslněni a proto ta srážka.

Safiane moc dobrá kritika. 

Dík. 

Goro, tebe jsem nemyslel.

Areone,

pokud by ses chtěl drobátko věnovat mému milovanému Březinovi, bylo by rozhodně nutné zaměřit se spíše na alexandrín, kterým byl Otokar v jisté době posedlý. To byl onen jeho dominantní verš, který jej proslavil...

Pokusila jsem se dát tvé básničce nějakou přijatelnou, "učesanou" formu a zvolila jsem jamb  11, 10, který by pro tebe byl jistě jednodušší než "královský" Březinův alexandrín. Ten by pro tebe byl nejspíše nedostupný. Není pro každého.

Zář vytryskla zas z barokního mraku

a na louži se třpytí další blesk,

jenž oslepil nás.  Slzy z našich zraků

se jen jen lijí...  Ohlušil nás třesk

těch strašidelných, nejhrůznějších hromů...

atd., atd., atd...                    Shledáme se u březinovského alexandrínu? 

Safiáne, díky za podrobný náhled na čtyřverší, věnované mystikovi Otokaru Březinovi.

Určitě, aspoň jak to cítím sama, "neplivu" na autorovu snahu Březinovi se přiblížit. Je to můj velmi oblíbený autor... Poslední verš se podle mě vymyká březinovskému stylu.

Škoda, že se autor sám nevyjádří.

Safiáne, velmi pěkný rozklad. 

droboť: K Otakaru Březinovi předkládané čtyřverší může směřovat i volbou dlouhých veršů, které by šlo sjednotit na alexandrijské, pokud by útvar zůstal i nadále čtyřverším a nebyl naopak prodloužen. Rým mraku/prachu určitě stojí za pozitivní pozornost, jeho kce je založena na obdobném výslovnostním principu (incipitní obouretné konsonanty m, p; v druhé slabice potom zadopatrové k, ch), nepřesnost je z fajnových. 

Zbláznit leskem se lze, viz stroboskopické jevy a jejich vliv na CNS. Nu, anebo spravedlnost, která se zadusila zlatem. Zkrátka forem, kterak se zbláznit leskem je vícero. 

Příspěvky pod básní ukazují na letitou nemoc Písmáka. Někdo, kdo nedohlédne, plivne neurčitou slinou a na nebohého básníka se za chvíli snese rozhodný odsudek. A běda kdyby chtěl něco vysvětlit.

Věnování je příliš troufalé.  Čtyřverší zjevně, možná i díky nepodařenému čtvrtému verši, nestačí. Je pouhou expozicí k tomu, co už autor nevyslovil. První tři verše pěkně otvírají scénu. Mají i zajímavý rým mraku / prachu, který je zároveň rýmem tzv. nedokonalým (rýmují se jen samohlásky) a tzv. bohatým (mají společnou souhlásku r, tzv. opěrku, před první přízvučnou samohláskou a). Může-li být souhláska r skutečně uznána za opěrku, čeká na posouzení znalců rýmování, protože nestojí ve slabice samostatně, ale jako dvouhláska mr / pr. To je ale, domnívám se, detail, který má jen teoretický význam.  Věcně navazuje autor zobrazením zvláštního atmosférického jevu (působícího slavnostně až majestátně) na manýristické a zejména barokní malíře, kteří jej používali jako kulisu pro hlavní děj svých obrazů. Je to chvíle, kdy průrvou v mracích  ozáří slunce část potemnělé krajiny. Ze stínu vystupuje nejenom kruh ozářené krajiny, ale i paprsky, které vytvářejí průzračný světelný snop (v básni sluneční prach).  Je to chvíle, kdy Bůh svou září vyzdvihuje místo významné události, nejčastěji místo a chvíli úmrtí světce, kterému otevírá světelnou bránu do nebe. Je třeba dodat, že malíři nic nevymýšleli a zobrazili zářící kulisu naprosto realisticky. Sám jsem ji v posledních dvou letech mohl několikrát pozorovat z auta. Báseň začíná a bohužel i končí zobrazením jeviště - kulisou. (V jejím zobrazení bych možná v prvním verši nahradil neutrální  tam naléhavějším tak).  Mám za to, že pro báseň, která je někomu věnována, je to málo. Tady se po vzoru barokních obrazů nabízí jako druhá část adorace Otokara Březiny jako básníka a křesťana.

Pokusit se o takto krátkou báseň, aby byla úderná a upoutala, je nesmírně složité. Zde se to, myslím, nepovedlo. Nerýmuje se to (mraku x prachu) - ale to by bylo to nejmenší. Nenacházím zde silný prožitek, něco hlubšího, nápad, sdělení... 

potápka se koupe ve slunečním prachu? barokní mrak? chtěl jste říct že dva cyklisté oslněni sluncem se prostě nevyhnuli...ale to stačilo jednou větou...to není poezie....to je podivuhodné ztrácení času...:-) 

Myslels to asi dobře, expresivní výrazy dílku nescházejí - ale že by se Březinovi líbili srazivší se cyklisté se nedomnívám... a dá se "zbláznit leskem"?