TD - Poslední Vánoce

Bylo sychravé prosincové ráno někdy v první polovině jednadvacátého století. Holou, šedavými tóny industriálního odpadu zbarvenou zemi šveholivě šimral kyselý deštík, a přinášel dávno mrtvé šedozemi štědrou nadílku kysličníku siřičitého, arsenu, olova a sloučenin rtuti. Krajině dominovaly hory odpadků všeho druhu, ajfouny, herní konzole, defibrilátory, trosky aut, ruiny panelových domů, staré žvýkačky a láhve od piva, protože světové korporace už nebavilo hrát si na recyklaci (stejně vyšlo najevo, že se většina odpadu prostě vyhodí někam, kam se nikdo nedívá). 

Kdesi v dálce osaměle schnul poslední strom. U dna oceánu lapala po dechu poslední ryba. Monotonii šedého nebe narušoval pouze pád posledního orla, který za letu dostal infarkt, a co organický meteorit stvrzoval konečné vítězství gravitace nad chabými pokusy všemožných forem života ohrozit hegemonii neměnných přírodních zákonů. 

Tehdy se zbytky lidské populace, potomci nejbohatších oligarchů, přežívající v přepychových, luxusně vybavených podzemních palácích, modlili k Bohu, aby jim vyjevil, jak dál, a On se jim zjevil v podobě Santa Klause, celý v červené a bílé, v barvách společnosti Coca Cola Company, nos měl jako správný alkoholik celý červený, a volal "Hou, hou, hou, kdepak je Rudolf a ten druhý jelen, mám, děti, moc práce, co si tak udělat poslední mejdan? Zábava má končit ohňostrojem, to bylo vždycky moje krédo." A poté Santa bouchnul třílitrovou láhev Coca Coly (o vánocích 50 procent sleva!), a velebil osvěživou sladkost a bublavost toho Svatého nápoje, a lidé viděli, že to s nimi jejich laskavý Bůh Konzumu myslí dobře.  

I otevřeli Potomci Lidí své sklady a vyvezli všechny rakety balistické i s plochou dráhou letu, bomby atomové, vodíkové, neutronové, taktické i strategické, a další petardy a rachejtle - a odsunula se i Socha Svobody, a z podzemního sila vyjela obrovská planetoborná rachejtle natřená na zeleno ve tvaru vánočního stromku, zdobená světélkujícími radioaktivními izotopy, Ciolkovského záření a sekundární radiace byly vidět na míle daleko, takže obyvatelé New Yorku nemuseli ten večer svítit a ušetřili pěkných pár dolarů na měsíčních platbách za elektřinu.

A když obrovský hologram Marylin Monroe napočítal do tří, odpálili všechny národy světa své rachejtle, a obloha se na okamžik rozzářila všemi barvami duhy, a kdo měl to štěstí být v té zajímavé době naživu, ten věděl, že takový ohňostroj svět nespatřil a nespatří. Když petardy dobouchaly a světla zhasla, rozhostilo se nad definitivně mrtvou planetou hrobové ticho, a zdálo se, že to je konec příběhu, ale nebylo tomu tak.

Na souši totiž přežili škvoři, kterým radioaktivita vůbec nevadí, ba naopak - záření gamma jim báječně leští krovky a onduluje tykadla. V hlubinách moře zase přežily protoparyby, které již něco pamatovaly, takže je nějaká globální nukleární katastrofička jentak nemohla rozházet. 

Uplynulo pár milionů let, a škvoři a protoparyby se rozvinuli v moudré a ušlechtilé civilizace, neboť tvorové mající jen ploutve a kusadla nemohou nic popadnout, a tak v jejich světech neexistovalo soukromé vlastnictví, zdroj lidské zkázy a zmaru. Každý rok se paryby a škvoři scházeli na břehu moře a diskutovali o složitých ontologických problémech, zpívali písně o mořském příboji a hluchavkách, nebo hráli halmu a vrhcáby, a nic nerušilo jejich štěstí. A když se vydařilo počasí, bylo vidět Santa Klause, jak se prohání se svým sobím spřežením po obloze, šťastný, že má navěky dovolenou, protože již nebylo firmy Coca Cola Company ani jejich zákazníků. 

A tak všechno dobře dopadlo, jak se na solidně zkonstruovanou vánoční pohádku sluší a patří!