Dům z minulého století

Díky, snake i Goro!

Ten pocit byl vyvolaný konkrétní okamžitou situací, vyvolávající tady a teď rozčarování, že ani stáří a zkušenost mi nedaly vodítko, jak dál. 

Ale jsem přesvědčený, že tvé poznámce rozumím docela tak, jak jsi ji, snake, myslel...:-)

Livingstone, pokud jde o mě, myslím, že nejpodstatnější věc, která dělá z haiku haiku je koncept TADY A TEĎ, dále PRAVDIVOST (navenek vůči čtenáři i dovnitř sám vůči sobě) a PŘESAH (odhalující hlubší podstatu obyčejných věcí). Zatímco přesah ve tvém textu vidím a o pravdivosti nepochybuju (ten niterný ponor do sebe sama je znát, nevidím tam nikde TADY A TEĎ, nedovedu si představit, jaká je souvislost mezi tím, co právě kolem sebe vnímáš a mezi metaforickým popisem tvých pocitů (protože právě o nich text především je - jak v originále, tak česky). 

Díky za příspěvek, pročtu si moc ráda.

Ještě jsem tu už kdysi zavěsil tuhle docela faktickou poznámku o možných přístupech k haiku.

(Google překlad do češtiny níže)

WHAT MAKES A HAIKU A HAIKU?

excerpt from the preface of Abigail Freedman’s Haiku anthology

The question is much harder to answer than we might think.  Beyond the general notion that haiku should be short and spare, the wide variety of forms we see in western language today (and the excellent haiku it generates) suggests that defining haiku by structure alone is insufficient.  Indeed, a structural definition of haiku misses the point.  What makes a haiku a haiku is not its form, but its function.  It is what we try to do with haiku that makes it matter.

Haiku captures an awareness that for a reason, we perhaps may never fathom, has bubbled up to our consciousness and insists on being brought to life through words.  For R.H. Blythe, ‘Haiku shows us what we knew all the time, but did not know we knew, it shows us that we are poets in so far as we live at all.’

For contemporary haiku master Tohta Kaneko, a haiku should reflect animism or the idea that human beings are not separate from but apart from all living things.

Each haiku poet has a different muse, and we may each embrace a different philosophy of haiku.  But without a sense of what we are trying to achieve – without a sense of the function of haiku as we see it – no amount of cramming words into the form will create haiku.  This is perhaps why Momoko Kuroda’s advice continues to guide my writing today:  Don’t try to write haiku that is like that of Basho or like that of Issa.  Write a haiku that truly reflects you.

I discovered that the haiku world in Japan is richly varied;  departures from the textbook definition are widespread.  Some write haiku with season words, others not.  Some adhere to the seventeen-sound structure, others not.  Some favor objectivity, others lyricism, and still others a mix of the objective and personal.  As with any art, the basic form is but a springboard for individual expression.

CO DĚLÁ HAIKU HAIKU?citace z předmluvy Antologie Haiku od Abigail Freedmanové

Na tuto otázku je mnohem těžší odpovědět, než bychom si mysleli. Kromě obecné představy, že haiku by měl být krátké a úsporné, široká paleta forem, kterou dnes vidíme v západních jazycích (a vynikající haiku, který vytváří) naznačuje, že definice haiku pouze strukturou je nedostatečná. Ve skutečnosti strukturální definice haiku postrádá smysl. To, co dělá haiku haiku, není jeho forma, ale funkce. To je to, co se snažíme dělat s haiku, na čem záleží. Haiku zachycuje uvědomění, které z nějakého důvodu možná nikdy nepochopíme, probublávalo se do našeho vědomí a trvá na tom, aby bylo přivedeno k životu slovy. Pro R.H. Blythe „Haiku nám ukazuje, co jsme věděli po celou dobu, ale nevěděli jsme, že to víme, ukazuje nám, že jsme básníci, pokud vůbec žijeme.“Pro současného mistra haiku Tohta Kaneko by haiku mělo odrážet animismus nebo myšlenku, že lidské bytosti nejsou oddělené od všeho živého, ale pouze vedle něj.Každý básník haiku má jinou múzu a každý z nás může přijmout jinou filozofii haiku. Ale bez pocitu, čeho se snažíme dosáhnout - bez pocitu funkce haiku, jak to vidíme my - žádné množství slov vtesnaných do formy haiku nevytvoří. To je možná důvod, proč se mé psaní i nadále řídí radou Momoko Kurody: Nepokoušejte se psát haiku, které je jako Basho nebo jako Issa. Napište haiku, který vás skutečně odráží.Zjistila jsem, že svět haiku v Japonsku je bohatě rozmanitý; odchylky od definice z učebnice jsou velmi rozšířené. Někteří píší haiku sezónními slovy, jiní ne. Někteří dodržují sedmnáctislabičnou strukturu, jiní ne. Někteří dávají přednost objektivitě, jiní lyrice a jiní kombinaci objektivního a osobního. Stejně jako u každého umění je základní forma pouze odrazovým můstkem pro individuální vyjádření.

Určitě je, Livingstone, diskutuje se tu a myslím, že snake a pár dalších /kteří umějí angl.j./ určitě i ke tvé tvorbě haiku má co říci.

Díky moc za reakci, stále zkoumám, jaká pravidla na haiku aplikovat. Co zdroj, to odlišné hranice. Tohle určitě vybočuje z pravidel tím, že tam mám své pocity (jak píše snake_01), místo působení na pocity čtenáře.Už rok jsem členem klubu haiku na Havaji, kde se setkávají anglicky píšící autoři haiku (zčásti rodilí Japonci) pod vedením více než osmdesátileté japonské mistryně haiku. Je fakt, že k tomuto haiku měla také komentář, že má jen velmi volnou vazbu na stávající sezónu paralelou stáří<>zima, ale jinak se mi daří opakovaně vyhrávat každoměsíční přehlídky a její komentáře jsou velmi oceňující. Je to ale vše v angličtině (tohle je jedno z mála, které mám i česky) a pro to asi není na Písmáku místo... 

Je to příliš tradičně básnické a příliš málo haiku. Pokud chceš opravdu psát haiku, představ si sám sebe jako autora dokumentární fotografie - nevstupuj za každou cenu do obrazu a nevtlačuj obrazu vlastní pohled na věc.

Spíš mini než haiku kvůli metafoře, ale mně oslovilo... do začátku "haiku" tvorby tip.