Krádež

Krádež

„Hele, Jindro, mrkej! To je víc, než za dva večery sbírání lahví.“
„No to je peněz člověče a za takovýho ratla.“
„Chápeš to? Nepoznáš, jestli je to kočka nebo králík nebo pes a oni Ti dají za nálezné dva tisíce.“
„Pojďme se po něm podívat, ten lístek sem někdo musel přilepit před chvílí, do rána pršelo a je suchej.“
„Čivava Ulrych vole. Budeme vypadat jak buzeranti, Ulrychu, Ulrychu! To chceš řvát tady po parku jak holub do hnízda, ne?“
„No hlavně nechápu, kdo mohl svého psa pojmenovat Ulrych. Nedivím se, že ten chudák zdrhnul.“
„Hele, Jindro, máš pořád ten sklep, ne?“ Dostal nápad Alex.
„No mám a co má být.“
„A co máš v tom sklepě?“
„Co je Ti potom, ani nevím, proč?“

„No proč, Alexi, vejde se Ti do sklepa pes, kočka nebo tak něco?“ Zamrkal Alex.
Jindra a Alex jsou kamarádi. Moc toho nenapracují, ale za ta léta hledání prázdných lahví po kontejnerech, prodeje železa do surovin a podobných profesích, jsou prostě sehraní.
„Jo tak. Tak jo.“ Plácli si. A když si chlapi jako Jindra a Alex plácnou, to je platný závazek i bez podpisu. A oba si věří, to je důležité.
„Jsi hlava Jindro, náš sklep je hluboko. Když mne Sára zvedne ze židle, chodím se tam vynadávat. Ano, přiznám se Ti, řvu tam jak lev. A ona mne neslyší.“ Plácl sám sebe do stehna Jindra.
„Ještě před chvílí jsi mi kámo tvrdil, že nevíš, co v tom sklepě máš a teď se mi tu na místě přiznáváš, že tam chodíš pravidelně.“ Zakabonil se Alex.
„No a co je Ti do mého sklepa. A co? Ale máš dobré nápady, to se musí nechat.“ Bránil se Jidra.
„Nebýt mne, chodil by jsi do sklepa jen nadávat, teď bude vynášet.“ Obratně dodal Alex.
„V poho kámo. Omlouvám se teda. Hele, zkusme si na nějakého čokla počíhat, ne?“
„Už teď?“
„Jasan.“
A tak Jindra s Alexem plivli pro štěstí na plakátek hledající psa Ulrycha a šli za svým vlastním štěstím.
Prvního psa odchytili před pobočkou České spořitelny na Plzeňské ulici. Majitelku, velmi vkusně oblečenou, věk zhruba 40 let, sledovali několik ulic s jejím pečlivě načesaným kokršpanělem. Kdo si může dovolit venčit domácího mazlíčka v půl třetí odpoledne?
Pes ani moc nevzdoroval, hnědýma očima sledoval bázlivě své únosce, jeden roh ulice, druhý roh, salámek, podrbání za ouškem a už byli v Jindrově sklepě.
Kamarádi měli dobrý odhad, už druhý den našli na dveřích spořitelny lístek:
„Ztratila se fena kokršpaněla, slyší na jméno Mimi. V případě, že naši Mimi spatříte, volejte, nálezce nemine odměna. Telefon 773 149 693“.

„Jindro, co ty na to, zavoláme tam?“ Zatahal za rukáv v jedenáct hodin večer Alexe.
„Nenapsala kolik, jen aby nám něco dali,“ Zachmuřil se Alex.
„Hele, je to premiéra, zácvik chlape, hlavně se musíme zamyslet, kde jsme ji našli.“ Zamyslel se Jindra.
„Počkejme den, dva“ navrhl Alex. Do té doby něco vymyslíme.
„Ve středu odpoledne zavolali na zmíněné telefonní číslo: „Dobrý den, Mareš. Mám dobré číslo, vy sháníte tu kokršpanělovou?“
„Dobrý den, vy jste Mimi našel,“ ozval se do sluchátka hedvábný hlas.
„No našel. Vlastně nenašel, našla si ona mne. Má takový červený obojek a mašli, že jo?“
„Ano, ano, to je Mimi! Kde prosím pěkně byla?“
„Kde by. Šel jsem z práce a v tom potkám psa. Víte paní, mne mají prostě psi rádi. Každé psisko se ke mne žene jako k tátovi. Bylo mi divné, že nikde nevidím majitele. A byla chudinka hladová. Tak jsem tam s ní čekal dobrou hodinu a když nikdo nepřišel, vzal jsem si ji k sobě. A ještě ten den jsem jí koupil ty nejdražší kapsičky, tlačenku, no paní, co vám budu povídat, nemějte o ni strach, měla se dobře.. Žiji sám, říkal jsem si, budeme dva a v tom vidím na Spořitelně takovou cedulku. Povídám si, nu což.“ Povzdychl herecky do telefonu Alex.
„Musíte být moc hodný člověk. A ještě vás stála takové peníze, vše vám samozřejmě vynahradím. Kdy máte prosím čas a kde se setkáme?“ Žadonil ten hedvábný hlas v telefonu a tak Alex navrhl roh u cukrárny.
O půl páté byl Alex s prvně uloveným psem u lékárny. Paní v krátkém kabátku přinesla Alexovi igelitovou tašku a div mu s díky nelíbala ruce.
„Alex se tvářil dobrotivě jako kouzelný dědeček, převzal igelitku a s oddechem se rozloučil s tím psem.
„Příště se prohodíme ty dobroto,“ záviděl Jindra.
„Chlape, takovou paničku mít…“ Podíval se smutně po svém parťákovi.
„Ta je drahá, ukaž, co Ti dala,“ věcně se zajímal o obsah igelitové tašky Jidra.
V tašce byla láhev kubánského rumu, šiška salámu a malá obálka s tisícikorunou.
„A my blbci chodíme vybírat potmě kontejnery, když se peníze válí…co válí, běhají kolem nás!“ Vytrhl se ze zamyšlení Alex a oslavně načali láhev.
Systém drobných krádeží psů a koček po roce působení vynášel oběma přátelům dostatečný obnos na základní životní potřeby. Už nemuseli po nocích vybírat popelnice. Až jednou…to Jindra objevil tu tlustou kočku za oknem.
Kocour, dobře živený, sedával na okenním parapetu v přízemí  a nikdy neslezl. Jindra ho objevil úplně náhodně. Šel si jen tak nazdařbůh Musílkovou ulicí a v tom přišla přeháňka. Takový ten dešť, který trvá chvíli a promoknete, když se ihned neschováte někam k domu. Jindra skočil ke vchodovým dveřím a tu si přes ulici povšiml toho srstnatého šedého kocoura s modrýma očima.
Nastal nelehký úkol, který Jindra považoval současně za výzvu: Jak takového kocoura tajně ukrást, aby se nebránil a majitel za oknem nezjistil, že přichází o rodinný poklad? Jít na takovou akci v kukle považoval Jindra za nebezpečné. Může v ulici projet automobil, který spatří muže v masce, může tudy jít náhodný chodec – a jeden z těch svědků zavolá 158 a nastane problém.
Jindra vše vyřešil po svém. Šel do blízkých potravin a koupil si tam dvoje olejovky. Za roh ulice nachystal pod hlohový keř klec na kočky. Poté se posadil nedaleko okna s kocourem, sáhl do batohu, vytáhl z batohu rohlík a ten pomalu máčel do konzervy. Sotva ucítil kocour, který do té doby nehybně seděl za oknem, olejovky, neváhal, z okna seskočil a už se kožíškem otíral a lovcovy holeně, aby vyžebral kousek ryby. Jindra oběť pohladil a dal jí ochutnat. Poté se posadil o kus dál a opět dal kocourovi ochutnat. Když byli u hlohu, vytáhl opatrně klec, popadl nic netušící důvěřivé zvíře a už bylo jeho. S klecí pak velmi rychle zmizel v ulicích.

Jindra s Alexem čekali na letáček nabízející odměnu už týden a nikde nic.

„Pojďme mu říkat Bobeš,“ pravil jednoho večera Jindra.
„Ten nás vyjde draho,“ zavrčel Alex. „Ale jestli chceš, klidně mu tak říkejme, jen si ta říkám, co s ním.“
„Omylem zazvoním, kdo mi přijde otevřít,“ měl už celou následnou akci promyšlenou Jindra.
„A k čemu nám to bude? To mu jako vybalíš, že máš jeho kočku a čekáš výkupné nebo co?“ Podivil se kumpán.
„Ten je krásnej, hele na ten čumáček,“ hladil místo odpovědi kocoura Jindra.
„Ty jsi se dočista zbláznil, ještě mi řekni, že si ho necháme.  A kam dáme psy?“ Obával se o živnost Alex.
„Je to mazel, pojď sem, Bobeši, tady máš salámek.“
„Magore.“ Shrnul celé Jindrovo vzplanutí Alex.
Jindra se druhý den den skutečně vypravil do Musílkovi ulice číslo 6, vchod nebyl uzamčený a tak zaklepal.
V tom se otevřely dveře a v ústrety mu vyšli dva dělníci v montérkách od vápna: „Co tu dělájete?“ Optal se jeden z nich.
„Sháním paní Fialovou,“ optal se Jindra na náhodné jméno.
„Tu neznáme, rekonstrulujeme tady majiteli kvartíru, víte?“ Hlubokým hlasem dodal ten druhý. „Ale tady nikdo nebydlí, majitel říkal, že paní umrjela pjered měsjacom,“ snažil se o češtinu ten první.
V té chvíli Jindra pochopil, že narazil na kocoura sirotka, za kterého žádné výkupné nedostane, neboť není, který by mu peníze nabídl.
„Bobeši, jsi náš,“ pravil po návratu zpět. Vezmu si Tě domů, mazlíku,“ zandal  zvíře Jindra do klece a skutečně si jej domů odnesl.
Alex jenom kroutil hlavou a už v tu dobu začínal tušil průser. Jeho nejlepší kamarád se mu zamiloval do koček, zanedlouho je odmítal krást a psi též. Jindra totiž tvrdil, že mají duši.

A tak nastal čas na nové nápady, které by je oba společně v budoucnu živily.