Písmák Čas je přítel
Tak dneska večer. Jste všichni připraveni. „Jasně,“ ozve se sborem. „Ty taky, Jirko.
Láska páska
Dá se páskou slepit láska.
Nebo spojit páskem páska.
Bude to pak pravá láska.
Láska praská.
Klimatická změna
jsem to já a jsi to ty –rozvodněný životy
hádky vystoupily z břehůvyplavily všechnu něhu
marně lovíš otepleníve hlubině zapomnění
If u Marseille
Mrzuté ráno a chléb okoralýZdá se ti zestaralýJako If u MarseilleČlověče nezoufej
Buď rád, že ti ho dali
Vždyť nádherné je mořeA skvostná krajinaA člověk, chleba v ruce,Na válku vzpomíná
Moře ho dojímá
Expert za dveřmi
„Je to expert na lišejníky, jednička ve svém oboru, jezdí je zkoumat na Aljašku i do Ameriky, získal za svoji práci už řadu mezinárodních ocenění,“ upozorňuje mě můj manžel na zítřejší návštěvu přítele z mládí.
Co mám uvařit, co si vezmu na sebe. To slovo expert mě tak rozechvělo. Jak můžu já, obyčejná ženská, se ctí pohostit odborníka světového formátu.
Kolejnice se nikde nesetkají
V kostele řekli, co Bůh spojí,Má člověk nechat na pokoji. Půjdete spolu ruku v ruce,Pevně, jako dvě kolejnice.
My dívali se do dáli,Tiše si spolu šeptali:Tam na konci se náš cíl protne,Tvůj svět se toho mého dotkne.
Stačí jen dojít k obzoru,Přestát výměny názorů,Povezem spolu žití vlak,Stále dál, možná do oblak.
Hrst hrachu
Jdu životem, před plotem válí se na zemi strach. Prach se mi lepí na obličej tam, kde dřív stékaly slzy. Brzy i šepot kroků mizí. Hmyzí oči mě sledují.
Maličký panáček
Rozkrojené jablko leží na stole už delší dobu. Teď přilákalo tlustou vosu. „Nikdy bych si nepomyslel, že i hmyz může mít potíže s nadváhou. Musí mít pořádně silná křídla,“ řekl sám k sobě polohlasem a pozoroval to žlutočerně pruhované stvoření, jak hoduje na lepivém povrchu ovoce.
Večer v Orpierre
Městečko kamenné sevřela horská dlaňi ty se věkům klaň,té době vzdálené
Procházíš ulicí, v bocích je štíhlá,v okně se mihlastařenka s konvicí
Tajemství ukrývá zašlá modř okenic,ty nevíš zhola nica dne již ubývá
Za městem ovečky už v letní nahotě,než půjdou na kutě,pasou se u říčky
V sevření sama
a já šla sama, byl to snad
sám král podzimu - listopad
sevřel mi dlaně do pěstí
navzdory svojí pověsti
Nehoda
To vám včera byla melaJedna nepozorná včelaNarazila do anděla
Nad loukami létat chtělaRadostí se tolik chvělaŽe anděla neviděla
Ještě dobře že ta včelaKdyž vrazila do andělaAni trochu nezaklela
To by blíže peklu měla
Vlna
Ležela tam zpola zasypaná pískem a prachem. Bájný pták Hoo by rád vstal z popela a třepetal křídly, ale jeho ocasní pera vězela uvězněná milionem drobounkých křemínků. Pořád na tom byl ale lépe než Fukuzawa Yukichi, kterému písek plnil nejen ústa, ale pronikal mu i do očí. Deseti tisíci jenová bankovka v palčivém slunci pomalu ztrácela poslední zbytky už tak značně vybledlé barvy.
Ponožková
dům pěti prstův posteli pruhovanéi pata klimbá
hladce obracejehlice si cvakajílevá ponožka
vyhlíží z botyslunce v barvě nachovédíra nevadí
za oknem mlhavlna nohu zahřejeprsty zpívají
Co neprozradila poštovní schránka
“Jak se máš. ” nakloní se nad poštovní schránku, “povídám, jak se máš. Mlčíš. Jak chceš.
Zkušenost žárlivosti
Zpocené dlaně uštvané laně
Miluji planě
Za trochu lásky i z básní masky
Dostihy, sázky
Je jen jedna cesta
Dlouhé štíhlé prsty křečovitě svírají plytký bočák. Sedmnáctá délka. (I když bez špagátu se to tak nebere. ) K vrcholu tak dvě desítky metrů, to snad ani za řeč nestojí.
Po kapkách
Déšť má barvu šedou a tmavě zelenou
Kapky v konečcích větví na mrak vzpomenou
Tu plnost sladkou střídá osamění
Když poprchává život, tak se mění
Fialovo fialovo
„. i tucha sfatecho, amen. Ste otpočiva naš syn, fnuk, pratr a šfagr, pan Filip Fiala, po cely sfuj šifot. “
„Jauvajs.