SPEKTRUM

Časem se z každé silné emoce, stane samostatná entita, co vás sežere zevnitř. Poslední dobou entit v mojí hlavě přibývalo. Pálila mě jejich přítomnost, až jsem se rozhodla své pocity zahubit. Vzala jsem sklenku plnou vody, a po kapkách jsem do ní vlévala kusy sebe. Částečky, jichž jsem se toužila zbavit, už sami přetékaly. Tryskaly ven v podobě hustých slz. Nejdříve průzračné čiré a mléčně bílé. Každičká další slza, co padala z mých očí, pak vládla jinou barvou. Jedna za druhou prchaly, coby tekutá duha. Ve chvíli, kdy už jsem měla obličej celý zamazaný, pocítila jsem v hlavě prudkou bolest. Poslední z kapek řezaly ostře  jako střepy pod víčkem, a po tvářích  mi začala kanout krvavě rudá. Drala se na povrch tak neochotně, jakoby ji ze mě kdosi násilím ždímal. 
Každou z barev jsem pak rozmíchala na staré dřevěné paletě, co už dlouho ležela ladem. Zářivé tóny se na ní divoce svíjely a vířily. Při svém milování dávaly vzniknout novým odstínům. Takovým, jaké jsem dosud neviděla. Několik z nich se vytratilo úplně, jiné nabývaly na intenzitě. Pak jsem je vlhkým štětcem rozetřela do bílého prázdna. Plocha bez nálady se plnila hořkými dojmy a má ruka psala příběh mého podvědomí. Rozpité emoce v kontaktu s realitou tuhly a zanechávaly za sebou nesmazatelné stopy.
Červeň zášti zasychala nejrychleji. Odpařovala se a já dýchala výpary vlastní zlosti. V nevětrané místnosti s každým dalším tahem vzduch těžknul. I ostatní barvy nacházely své místo. Blankytná nostalgie prosvítala tu a tam a zlaté slzy štěstí po plátně stékaly a kapaly na zem. Jejich medová sladkost lepkala na jazyku. Levandulová melancholie sladce provoněla  místnost, ztracené letní večery se náhle protkaly dnem. Sledovala jsem, jak se barvy spojují v majestátní kompozici. Až se obrátím v prach, kdosi naleznuvše umolousané plátno se bude moci podívat, jak jsem se v tento den cítila.
Štětec jsem namočila do strachu. Jeho hluboká čerň se vpíjela do podkladu, prosakovala skrze vrstvu barev. Každým dalším tahem kazila jsem tu duhovou pestrost. Nejprve zšedivěla bílá nevinnost, čerň pohlcovala soucit, naději i zápal. Otrávila vášeň, a stesk přeměnila v tmavomodrou depresi. 

Nános barvy zasychal a z obrazu se na mě náhle dívala vlastní úzkost. Nekonečně hluboká černá zaplnila celé plátno a pomalu se rozlézala dál. Ušpinila mé ruce, tváře a oči, i má řeč zčernala na popel. Závěsy tmavly a černá se postupně vrstvila na okna. Nános barvy zakryl výhled. Ubývalo světla, až se potemnělé obrysy místnosti ztratily úplně. S hrůzou tápala jsem v temnotě, na paletě však nezbyla jediná barva, kterou bych tu spoušť zvrátila.