z cyklu Politické pohádky: úryvek z pohádky o šípkové Růžovce

Fata morgána prince Růžového království Stanislava Velikého

Bylo nebylo. Skrze devatero hor a devatero řek měl přijet z Města sta věží do Brány, hlavního města Modrého království, princ se znakem růže. I vydal jsem se na slávu tu podívat. I samo nebe se rozplakalo, radostí, že ho tu uvidí, dojetím, neboť den nastal sváteční. Stanislav Veliký v Bráně!

A nebe plakalo, plakalo. I ptal jsem se stráží páně princových, kdeže bude viděti možno prince. I řečeno mi bylo jest, že neví, neví, neviděli, neslyšeli, anebo slyšeli a není více tu, anebo ještě jest nebyl přijeti ráčil.

I ozval se jest chlapík postavy mohutné, v čele kočáru barvy černé sedící, že on kočím pana prince našeho jest. Že tedy prince někde tu býti musí, leč kde, že ani kvítek nezpívá. I vydal jsem se brouzdati potoky slz nebeských, zda-li bych prince přeci jen spatřiti nemohl.

I viděl jsem stan veliký, převeliký, s odznaky královskými, i ptám se jest pážat s růží na šatu kvetoucí: Není-li prince Stanislava Velikého ve stanu tom?

I sdělila mi pážata hlasem sborovým: Není!

I ptám se pážat znovu – rci: A věděl-li by kdo z Vás, kde princ časem tímto dlí?

I sdělila mi pážata hlasem sborovým: Nevíme!

I přistavil vozka kočár ke stanu, anžto nebe slzy dešťové stále ještě dštíti ráčilo. Na sáh blízko, na sáh deštníkem královským slouhou v šatě černém zakrytý. I co nevidím? Postava jakás pode deštníkem v kočár se souká. I je-li možno, že by to princ byl? Jako princ vypadá, princem není, není ho v dešti na této zemi, není ho v Modrém království, snad víly ví, však z lidí nikdo. Jen přízrak viděl jsem, jen fata morgánu.

Mokrý jak slepička, hloupý jak tetička, ránu po ránu, tetička Bláhová, i tu máš, za pýchu svou, prince jsi viděti chtěl, a co jsi z toho měl, jen výlet do deště a ještě …